Kostel na Liliové hoře se před větrači skrýval, co to šlo

Kostel sv. Martina tyčící se nad vesnicí Luleč je významnou dominantou kraje na jih od Vyškova. Z kolejí nebo déjedničky vedoucími Vyškovskou bránou si jej nelze nevšimnout. Přicházíte-li však k němu z lesů a vrchů Drahanské vrchoviny, ukrývá se před vámi až do poslední chvíle. V sobotu se o tom přesvědčila i osmnáctka účastníků dalšího výletu Větrání.

Jejich cesta k baroknímu chrámu na Liliové hoře totiž vedla od sousedních Drnovic, lesem, místy docela blátivými úseky (ale bláto k podzimním či jarním výletům prostě patří), a když už podle mapy byli kostelu na dosah, stále se skrýval ve stromoví. Nakonec ho větrači samozřejmě přece jen dosáhli, přečetli informační tabule o někdejším hradu, jehož stavební materiál byl později užit při stavbě chrámu, nebo o knihtiskárně Českých bratří lulečských, ve které bylo v roce 1535 vytištěno první Zemské zřízení markrabství moravského, a shlédli na okolí z nedaleké vyhlídky; ale kostel se objevil opravdu až na poslední chvíli, kdy už někteří začali pochybovat, že se ubíráme správným směrem.

Nicméně trasa výletu začala ve Vyškově, odkud jsme se místo více než půlhodinového čekání na autobus vydali do zmíněných nedalekých Drnovic po svých, oproti turistické značce, která z nepochopitelných důvodů vede po hlavní silnici, jsme šli po klidné a cestě, značené "jen" jako cyklotrasa. V Drnovicích jsme si nenechali ujít trochu toho fotbalového šílenství, kterým obec kdysi žila - nalezenou otevřenou branou jsme prošli na tribuny někdejšího prvoligového stadionu a kvůli fotce si zakřičeli "Góóól!". Zcela odlišnou atmosféru nabídl kostel sv. Vavřince v sousedství, obklopený pěknou křížovou cestou.

Další v plánu byla rozhledna na vrchu Chocholík, slibující výhled nejen na Drnovice, ale i na Vyškov. Už po cestě k ní bylo jasné, že výhled drobet pokazí mlžný opar, který se rozléval po krajině, ale dědická kasárna a vyškovské věže jsme nakonec zahlédli. Domněnka, že z rozhledny jde vidět i lulečský kostel jako cíl naší cesty, se nám ovšem nepotvrdila. Kopce jej schovaly, na rozdíl od technických staveb v lulečském kamenolomu. A tak jsme vyrazili na dlouhý úsek lesem, kde došlo i na jedno ztracení a znovuobjevení, trochu bláta a vtipů...

Kdo by si ale myslel, že obhlídkou Liliové hory a krátkým posezením v lulečském hostinci výlet skončí, dost by se mýlil. Jízdní řády jsou jasně dané, a když má najednou do autobusu nastoupit téměř dvacetičlenná parta, zákonitě musí dojít ke zpoždění. A následně i k odjezdu těsně navazujícího vlaku, který jak na potvoru zpoždění neměl. Na všem lze ale najít něco dobrého, takže během hodiny do odjezdu vlaku dalšího jsme stihli projít většinu historického jádra Vyškova, přičemž někteří z výletníků byli dost překvapení, že vyškovské náměstí je vlastně docela pěkné (což ale člověk Vyškovem běžně pouze projíždějící těžko pozná).

A pak už se jelo domů, sedmnáct kilometrů v nohách, ona zmíněná "ztracenka" měla "účet" ještě vyšší, protože oželela posezení v Lulči a do Vyškova doběhla po svých. K vlakovému nádraží přitom doběhla ve stejném okamžiku jako my, když nám ujížděl ten nezpožděný vlak... Byl to prostě zase jednou podařený výlet.






Komentáře

  1. Ahoj Lidi!
    Hmm vlak jede i z Lulče :-D. Jo a v létě tam bývalo prima koupání....

    OdpovědětVymazat

Okomentovat