8. března 2018

Za zlatokopy do Údolí ztracených štol

Dostat se do slezských Zlatých Hor je kumšt. Od vnitrozemí i od nedalekého okresního Jeseníku je dělí hradba hor, terén okolo města je otevřený spíše do Polska, ostatně za hranici je to od radnice nějakých dvacet minut chůze podél hlavní silnice. I přes (anebo právě pro) svou odlehlost se do těchto končin cesta vyplatí. Mimo jiné kvůli procházce k hornickému skanzenu v Údolí ztracených štol. 

7 km / mapa / okres Jeseník

Nejprve si ale povězme něco málo o Zlatých Horách. Historie tohoto příhraničního městečka, zvaného dříve německy Zuckmantel, počeštěle Cukmantl, je spjatá s hornickou činností. Dlouhou dobu to bylo dobývání zlata, které připomínají právě naučná stezka a skanzen v Údolí ztracených štol, v době nedávné pak těžba barevných kovů, ukončená v roce 1993. Nerostné bohatství bylo akcelerátorem rozkvětu města, fungovala tu dokonce biskupská mincovna, později získává na významu také tkalcovství a ještě později je město známé i jako poutní místo. 

Do osudů města významně zasáhly třicetiletá válka nebo války o rakouské dědictví, také čarodějnické procesy, během nichž bylo popraveno osm desítek zdejších obyvatel – ostatně nechvalně proslulý inkvizitor František Jindřich Boblig se tu narodil. Po druhé světové válce je dalším mezníkem odsun německého obyvatelstva. Dnes se o Zlatých Horách mluví především ve spojitosti s mistrovstvím v rýžování zlata, rozhlednou Biskupská kupa či nedávno obnoveným poutním kostelem Panny Marie Pomocné. 

A pak jsou to samozřejmě zlatorudné mlýny, co do Zlatých Hor láká návštěvníky – a k nim se také vydáme na následujících řádcích. Naše cesta, pokud tedy také preferujete cestování hromadnou dopravou a po svých (jedete-li autem, dá se dojet až ke skanzenu), začíná ve vsi Ondřejovice, dojet se sem dá autobusem z nedalekých Mikulovic (a tam vlakem z Jeseníku či od Krnova) anebo motorákem, který jezdí jen o víkendech. K hornickému skanzenu se dá vyrazit po hlavní silnici, ale to je vzhledem k provozu ve zdejším kamenolomu poněkud nepohodlné. Je lepší vyrazit od autobusové či vlakové zastávky u bývalé restaurace po žluté značce. Ta nás zavede přes vesnici ke zdejšímu kostelu sv. Martina a Panny Marie, od kapličky kousek za kostelem se pak upneme na značku modrou, směr Údolí ztracených štol. Je to asi 1,5 kilometru přes kopec. 

Rozcestník Údolí ztracených štol stojí přímo v hornické osadě u říčky Olešnice. V replikách hornických srubů je možné zhlédnout expozici dobového bydlení i ukázky zdejších lidových řemesel, mezi stavbami nechybí hunt (hornický vozík) nebo napodobenina vstupu do štoly a také nějaké to turistické zázemí, rozumějte občerstvení a posezení. Jen několik stovek metrů podél říčky je pak dlouhá/krátká (dle libosti) k replice štoly a dvěma zlatorudným mlýnům poháněným vodními koly, kde průvodce ochotně předvedou drcení zlaté rudy. Podrcená ruda se pak svážela do tavicí pece, kterou si tu lze také prohlédnout. A kdo se nebojí smočit ruce v chladné vodě, může zkusit štěstí a zalovit si svoji zlatou šupinku. Bohatství se ale prý ukrývá v hloubce pod skanzenem, kudy vedly a stále vedou staré zlatokopecké štoly, dnes ztracené nebo spíše dobře ukryté.

Od mlýnů se po zelené značce a podél vodního náhonu vydáme do města. Cesta je to příjemná, vedená okrajem lesa, pohled tu a tam zamíří za odlesky ve vodní hladině. Asi po kilometru je ovšem nutné přejít na hlavní silnici, naštěstí tu není až takový provoz, a něco málo přes půl kilometru po silnici ke zlatohorskému vlakovému nádraží rychle uteče, vždyť se můžeme kochat pohledem na 890 metrů vysokou Biskupskou kupu s rozhlednou. Vlakové nádraží působí celkem opuštěně, jak již bylo zmíněno, vlaky sem v současnosti jezdí po trati z Mikulovic, zprovozněné roku 1896, jen o víkendu. Dlouhá Bezručova ulice, kterou vede červená značka, nás pak dovede přímo do centra města, na protáhlé náměstí Svobody, jímž prochází silnice do Polska. 

Historické jádro je městskou památkovou zónou, po které se vyplatí projít, už jen kvůli pěkné, pozdně klasicistní radnici, dominantnímu baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie s širokým dvouvěžovým průčelím a třetí věží v zadní části chrámu a především pak kvůli budově městského muzea, někdejší poště, která tu fungovala od 16. století. Dnešní sídlo muzea má starší renesanční jádro, v běhu doby dům dostal vysoký bohatě zdobený štít. Muzejní expozice se samozřejmě věnují historii města a zdejšího hornictví, také ale třeba historii nedaleké obce Rejvíz nebo výše vzpomenutým čarodějnickým procesům. 

Jen pár kroků od muzea je možné zavítat do informačního centra, kde lze zakoupit nějaké suvenýry či knihy o Zlatohorsku, a především načerpat inspiraci pro další výlety po okolí. A že možností je dost – několikrát už zmíněná Biskupská kupa, Zámecký vrch s ruinami hradu Edelštejn, poutní místo Maria Hilf nebo některé zpřístupněné štoly. Protože jsem se ale sám do Zlatých Hor dostal zatím jen jednou, právě na tuto krátkou procházku, nemůžu nyní více sloužit. Snad jen dodám, že autobusové nádraží je blízko jižního konce náměstí a spoj do Krnova a dále do vnitrozemí jsem tenkrát stihnul tak tak. 

P.S.: Pokud pojedete ke Zlatým Horám vlakem od Krnova, zavítáte na chvíli na polské území. Při průjezdu městem Glucholazy určitě koukejte z okna, hned si najdete další možnost výletu. 














Žádné komentáře:

Okomentovat