20. dubna 2015

Dolní Kounice, překvapení na řece Jihlavě

Zatímco zajímavosti větších měst jsou většinou až notoricky známé a budí pozornost davů turistů, v menších sídlech stále plyne čas poněkud poklidněji, i když by leckoho mohla překvapit. Jedním z takových míst jsou Dolní Kounice, o kterých se možná všeobecně ví, že tu stojí trosky „nějakého“ kláštera. Dvoutisícové město však památek ukrývá mnohem více - a ta krajina kolem!

Dolní Kounice najdete v Jihomoravském kraji, vzdušnou čarou zhruba sedmnáct kilometrů od brněnského Špilberku. Nedaleko se rozkládají o něco známější Ivančice, rodiště Alfonse Muchy nebo Vladimíra Menšíka, fandové železnice je zase mají pevně v mysli kvůli starému železničnímu viaduktu přes údolí řeky Jihlavy. Ivančice ale nyní nechme stranou. Z vlaku, který do nich z Brna zajíždí, vystupme už v Moravských Bránicích – a do Dolních Kounic se vydejme pěšky, bude to stát za to.

Hned z vlaku se vydáme po červené značce, tu budeme sledovat prakticky po celý výlet. Sestoupíme dolů do Bránic, u hasičské zbrojnice se můžeme zastavit u památné lípy, poté nás červené směrovky provedou obcí, přičemž pozornější si mohou v řadové zástavbě na břehu potoka Bukovina všimnout jednak několika domů poněkud menších a roztomilejších než ostatní a jednak také třeba modelu Eiffelovky v jedné ze zahrad. Brzy přitom dojdeme na konec Moravských Bránic a hned za mostem nás vítá cedule s nápisem Dolní Kounice u šedivé a vlastně ne moc vzhledné kaple. Že to bylo nějak jednoduché?

Rozhledy na město a za něj
Výhled od sv. Antonína na zámek a klášter
Zatím ano, nicméně červená značka myslí na zdraví poutníků, a tak brzy odbočuje ze silnice do svahu. Zahrádkářskou kolonií vystoupáme až nějakých sedmdesát metrů nad silnici, po kilometru se tak ocitáme téměř na vrcholu Kamenného vrchu. Trocha námahy zkrátka musí být. Ještě jsme ovšem nevystoupali úplně – červená totiž pokračuje k rozcestí u osady Karlov, které je nejvýše položeným místem v tomto úseku naší cesty. Za námahu se již ale postupně otevírá výhled až k Pálavě, ale především na dominanty Dolních Kounic – kostely, školu, zámek a také poutní kostelík sv. Antonína, ke kterému naše cesta pokračuje.

Po necelých třech kilometrech se u této menší sakrální stavby z poloviny 18. století trůnící si nad městem můžeme sednout na lavičku a kochat se. Kounice s odrážející se hladinou Jihlavy máme jako na dlani. Až se pokocháme, Křížovou cestou sejdeme do města prohlédnout si zdejší zajímavosti zblízka.

Upravené náměstí lemují zachovalé měšťanské domy, prostoru vévodí novorenesanční kostel sv. Petra a Pavla s 41 metrů vysokou věží, o kousek dál poněkud v ústraní stojí další svatostánek, pravoslavná kaple sv. Fabiána a Šebestiána, kterou jsme však od kostelíku nad městem těžko mohli přehlédnout.

Nejstarší klášter na Moravě
Klášter Rosa Coeli
Červená značka vede z náměstí ke zdejší památce číslo jedna – někdejšímu klášteru Rosa Coeli, tedy Růži nebeské. Jeho počátky spadají do 2. poloviny 12. století a byl tak nejstarším ženským klášterem. Význam kláštera přitom postupně rostl, patronát nad ním držel král i papež, z vlastních prostředků klášter vybudoval v těsné blízkosti hrad. Ve 14. století také klášter získal svoji gotickou podobu. Po husitských válkách, kdy byl vypleněn, znovu kounické klášterní panství nabývalo na významu, ale po polovině 16. století klášter zanikl. Proč a co se klášterem dělo do současnosti, se dozvíte během návštěvy, nemůžeme vyzradit všechno.

To samé platí o dolnokounickém hradu, který byl ještě před úpadkem kláštera přebudován na zámek. Chceme-li k němu vyrazit, musíme se od kláštera vrátit do Růžové ulice a kus cesty k branám absolvovat podél hlavní silnice. Už z dáli je přitom vidět, že goticko-renesanční hrad a zámek prochází postupnou obnovou. To však nevadí pořádání víkendových prohlídek, nejrůznějších kulturních akcí nebo i svateb.

Za duchem doby minulé na hřbitov
Ze židovského hřbitova
Vrátíme se zpátky na náměstí a opět budeme sledovat červenou značku. Po několika metrech se před námi rozprostře autobusové nádraží a za ním synagoga, jedna z nejstarších na Moravě, z poloviny 17. století. Dříve stála uprostřed židovské čtvrti, židovská komunita tvořila v minulosti až čtvrtinu města. Raně barokní synagoga dnes slouží jako kulturní sál, v uličkách v blízkosti lze nalézt několik dochovaných objektů někdejší čtvrti, pověstnou atmosférou dávných časů to tu ovšem příliš nedýchá.

Jinak je tomu o padesát metrů výše, kde se rozkládají městské hřbitovy. Naproti tradičnímu lze brankou vejít mezi náhrobky upomínající na někdejší židovské obyvatele města. Náhrobků se ve svažitém terénu nachází na 1500, ten nejstarší z roku 1688. Ze hřbitova se přitom opět nabízí krásný výhled na město nebo třeba na zmiňovaný kostelík sv. Antonína na protějším straně údolí.

Sv. Antonín nad městem a řekou Jihlavou
Nyní lze pokračovat buď dále po červené přes Šibeniční vrch, nebo sejít od hřbitova zpět do bývalého ghetta a šlapat po silnici podél řeky. Z obou variant se otevře mimo jiné pohled na zdejší kamenolom, který ujídá Kamenného vrchu, a obě varianty se zase spojí v Nových Bránicích. Těmi projdeme až za místní školu, na kraji vsi opustíme červenou značku, která dále pokračuje k Ivančickému viaduktu (ale pokud chcete pokračovat právě k němu, nemůžeme vám to zakázat), a vydáme se po mostě přes řeku.

Rázem už jsme na nám známém pomezí Moravských Bránic a Dolních Kounic se šedivou a nepříliš vzhlednou kapličkou a znovu se zde dostáváme na červenou značku (obce jsou jí doslova obkroužené). Cestu k bránickému nádraží již známe a vlak na Brno jede co hodinu...

Žádné komentáře:

Okomentovat