Když jsme tu tehdy byli, kvetly šeříky a kaple sv. Floriána a Šebestiána nad vinařským městečkem znovu rostla do krásy z trosek, ve které se proměnila na konci druhé světové války, kdy ji zničili ustupující němečtí vojáci (více o kapli tady). Obnova byla dokončena pár měsíců po naší návštěvě, získal jsem tak záminku s nějakým časovým odstupem naplánovat výlet k Bzenci znovu. Kvůli covidovým omezením a výstavbě dálnice, která přeťala turistickou trasu ze Zadní hory k vlakovému nádraží v Moravském Písku, se odstup nakonec protáhl až na osm let. A kvetoucí šeříky vystřídaly zamrzlé kaluže.
Stejnou cestou jsme ale nyní nešli. Z rychlíku Moravan jsme vystoupili právě v Moravském Písku a o pár hodin později jsme tu do vlaku opět i nastoupili, aby nás dovezl domů. První kilometry jsme absolvovali na cestičkách v rovině mezi železničním koridorem a odlehčovacím ramenem Moravy a v blízkosti Vlárské dráhy, kde se dříve rozkládaly podmáčené nivní louky a částečně dochované mokřady – a to byly právě ty kilometry, kdy jsme ocenili, že je nám sice drobet zima, ale nemusíme o každý metr postupu vpřed bojovat s blátem (což mi připomíná, že vloni si na předsilvestrovském výletu u Uherského Hradiště někdo z nás nedobrovolně v blátě i "ustlal").
Kolem kachní farmy a rybníka Stolařka jsme se pak poprvé ponořili do borového lesa, který byl v polovině 19. století vysázen na planině s písčitým podložím, která dostala označení Moravská Sahara. Mimochodem les se jmenuje paradoxně Doubrava, a to kvůli dominantním dubům, které tu před dávnými časy rostly původně. V lese písek člověk tolik nevnímá, stačí ale jen dojít ke kolejím koridoru na Břeclav, kolem kterého byl kdysi vytyčen protipožární pruh, dnes chráněný jako Národní přírodní památka Váté písky, a už si připadáte jako na pláži. Zvlášť když vám nad hlavou ještě svítí slunce, byť nesměle jako nám. Jen místo moře občas zašumí ty borovice všude kolem, když se krajinou rozletí vítr.
Od blízkého bývalého vojenského cvičiště už jsme trasu dřívějšího výletu víceméně kopírovali, dokonce jsem snad i účastníky vyfotil ve stejné "díře". Z Doubravy jsme vyšli blízko bzeneckého vlakového nádraží a octárny a zamířili si to přímo do středu městečka. K rekonstruovanému novogotickému zámku či památné Bzenecké lípě jsme ovšem tentokrát nešli, kolem kostela jsme to vzali rovnou do schodů na Starý hrad, vrch, kde do15. století opravdu stával hrad, který později nahradila floriánská kaple. S její obnovou byl postupně upraven i celý prostor, odkud je parádní výhled nejen na celý Bzenec a Doubravu, ale i široké okolí lemované kopci a horami, mj. Bílými Karpatami na hranici se Slovenskem. Vzniklo tu dětské hřiště, malý amfiteátr a také altánek s posezením, který jsme si přivlastnili na několik chvil.
Studeně větrných chvil. Ale hezčí místo pro malý sedánek s "povánočními" dobrotami a pro přípitek na spoustu zdárně našlapaných kilometrů v novém roce bychom jen těžko hledali. Na dlouhé sezení to však nebylo, a tak jsme brzy pokračovali mezi vinicemi po modré značce plné výhledů, tentokrát i směrem na sever a mj. k hradu Buchlovu. V závěru táhlého klesání nás přibrzdil na volno puštěný místní pes, který ale nejspíš zakousnul až dva poslední členy výpravy, které jsme pak už neviděli. My, co jsme jeho ochranářskému pudu unikli (OK, přeháním, ani na nás neštěkl), jsme přešli nedávno dokončenou a téměř prázdnou dálnici, a protože na píseckém nádraží chcípl pes (nikoliv však ten zmíněný, aby nedošlo k mýlce!) a nebyla ani otevřená čekárna, zamířili jsme si to do blízké restaurace Kovárna, která zaslouží pochvalnou zmínku za teplo, horké nápoje i česnečku "tak akorát". A pak už přijel rychlík Moravan, který nás odvezl domů...
Komentáře
Okomentovat