3. září 2018

Prázdniny završil výlet za Komenským

Se začátkem nového školního roku jsme se symbolicky vydali za jedním z největších Moravanů, Učitelem národů Janem Amosem Komenským. Poslední letní výlet ale nevedl do Přerova nebo Fulneku, nýbrž do východočeského Brandýsa nad Orlicí, kde Komenský něco málo přes tři roky působil na panství svého ochránce a podporovatele Karla staršího ze Žerotína. S Větráním jsme se tu ale zdrželi jen krátce, protože nás pak ještě čekal přechod do nedalekého Ústí nad Orlicí. 

Pamětní síň na brandýské radnici, která by leccos ke Komenského pobytu zde prozradila, jsme sice nenavštívili, z klidného, až téměř mrtvého náměstí jsme se ale vyrazili podívat na zříceninu zdejšího hradu, odkud bylo pěkné městečko v údolí Tiché Orlice jako na dlani. A sotva jsme pak řeku přešli, nemohli jsme se nezastavit u sklepa, někdy zvaného též jako jeskyně, kde prý se měl Komenský skrývat a kde snad dopsal jedno ze svých nejznámějších děl Labyrint světa a ráj srdce. A samozřejmě musela přijít i společná fotka pětadvacetihlavé výpravy u obelisku, který u sklepa vztyčili na Komenského památku v roce 1865. Do protějšího habrového labyrintu jsme se ale z časových důvodů raději nehrnuli, přece jen co kdyby se ukázalo, že někdo nemá smysl pro orientaci...

Údolí Tiché Orlice mezi Brandýsem a osadou Perná nese Komenského jméno, čím dále jsme ovšem pokračovali od města, tím jasnější bylo, že prim tu nehraje Učitel národů, nýbrž železnice, přesněji koridor z České Třebové na Prahu, když kolem nás co chvíli prosvištěl osobní nebo nákladní vlak. A že jich bylo, na to, že bylo nedělní poledne. Po červené jsme se kolejím na chvíli vzdálili v lese, se strmými skalami Sudislavských maštalí nad sebou a houbovou vůní kolem, brzy jsme však stáli u přejezdu u zastávky Bezpráví a zase se mohli přesvědčit o hustotě provozu na trati. 

Protože místo předpovídaného poledního deště bylo opět celkem vedro a dusno, někteří vzali otevřené občerstvení v Bezpráví doslova útokem. Muselo se ale pokračovat v cestě, a že nyní přišel úsek náročnější. Co víc, náročnější, než bylo v plánu, protože při stoupání k poutní kapli a studánce v Klopotech jsme si nedopatřením trochu zašli, respektive najednou nás nevedla značka naučné stezky, ale setrvačnost. Správný směr jsme nicméně našli a chladivá voda ze studánky přišla vhod. 

Omylem zdolaný kopec jsme poté museli vystoupat ještě jednou, nyní ale již podle plánu, naše trasa totiž pokračovala přes Říčky, kde zrovna měli nějakou slavnost a děti tu pobíhaly v místních krojích, k Ústí nad Orlicí. V cestě sice bylo ještě jedno prudší, ale krátké stoupání, pak už ale následovalo postupné klesání do okresního města, místy ztížené blátem na pěšinách, neboť sice nepršelo během našeho putování, ale noc předtím tu nějaká voda spadla. V Ústí nad Orlicí jsme se zašli podívat do historického centra, které tvoří zejména náměstí s blízkým kostelem a budovou Sboru Jednoty bratrské, ale také původní (polo)roubené domky tkalců, kterých se i přes betonovou přestavbu města v minulém století několik dochovalo. Pak už nastal čas doběhnout na městské nádraží (které se stejně jako budova nedalekého "hlavního" nádraží dochovalo v podobě z doby výstavby trati, jen s později přistavěnou dřevěnou verandou), najít místo ve vlaku a vyrazit na cestu domů. 


















Žádné komentáře:

Okomentovat