5. října 2014

Břeclaví za Lichtenštejny i dávnými Moravany

Břeclav zdaleka nepatří mezi města, kam by turisté mířili kvůli historickým uličkám, jako významný železniční uzel je však ideálním výchozím místem pro návštěvu Lednicko-valtického areálu či objevování přírodních krás při soutoku Moravy a Dyje. V případě některých zajímavostí ovšem není nutné katastr města opouštět.

Při zběžném přehlédnutí Břeclavi z vlaku anebo na letecké mapě by člověk snadno mohl nabýt dojmu, že historie tohoto místa nesahá dál než k položení kolejí, tedy k roku 1839, kdy sem přijel první vlak z Vídně (a byl to vůbec první parní vlak na území dnešní České republiky). Břeclav, která se po příjezdu železného oře začala nebývale rozrůstat a nabývat na významu, tu však je podstatně déle.

Předchůdcem dnešního města bylo nedaleké velkomoravské hradisko zvané Pohansko obtékané rameny řeky Dyje, v průběhu 10. století však opuštěné. Severozápadně od něj počátkem 11. století vybudoval kníže Břetislav hrad, který měl střežit vstup do země, přičemž hradu propůjčil své jméno. Z předhradí postupně vyrostlo městečko s trojúhelníkovým náměstím, které brzy ve významu předčilo původní osadu zvanou Stará Břeclav.

V majetku Žerotínů je pak hrad přestavěn na renesanční zámek a panství vzkvétá, čemuž ale udělá přítrž třicetiletá válka. Po ní se na Břeclavsku až do doby první republiky usídlí Lichtenštejnové, kteří okolí Břeclavi postupně promění v jeden velký krajinářský park, jenž je později zapsán mezi památky UNESCO. Lichtenštejnská stavební činnost promění mimo jiné i vzhled břeclavského zámku a u zaniklého hradiska vyroste lovecký zámeček. S příchodem železnice pak město roste a stává se průmyslovým centrem, ovšem většinu jeho historické tváře smaže bombardování během druhé světové války a poválečná obnova a přestavba. Zničen byl například barokní kostel sv. Václava, který nahradila až na sklonku 20. století novostavba, řadu městských ulic poznamená panelová výstavba a jednou z dominant městského panoramatu se stane zkušební věž výrobce výtahů.

Rušné centrum
Novodobý kostel sv. Václava
Toliko stručná historie Břeclavi, kterou si můžeme projít ve vlaku, nyní je již čas vystoupit. Z peronu se ocitáme před novogotickým kostelíkem sv. Cyrila a Metoděje, který od války až do vysvěcení nového chrámu „zastupoval“ zničený svatostánek. Projdeme upravenými sady 28. října až k Hlavě křičícího muže, soše, o které si můžeme myslet, že se snaží překřičet ruch na hlavní ulici. Právě po hlavní ulici Jana Palacha budeme pokračovat dále do centra, těsně před mostem přes Dyji stojí u historické budovy základní školy pomník T. G. Masaryka.

Za mostem se již otevírá pohled k modernímu kostelu sv. Václava, vysvěcenému roku 1995. Trojdílná věž železobetonové stavby symbolizuje Nejsvětější Trojici. Jen škoda, že obdivování novodobé církevní architektury ruší ze všech stran automobilový provoz. Když však z náměstí uhnete do boční uličky U Tržiště, můžete celkem v klidu obdivovat další chrám, tentokrát židovskou synagogu, novorománskou z roku 1868, zrekonstruovanou poměrně nedávno pro kulturní účely.

Ať chceme, nebo ne, rušné dopravě se nevyhneme, pokud se chceme dostat k zámku. Normálně vám prostor pro přejití vytížených tepen vytvoří semafory, o víkendu tu však můžete postát i pěkných pár minut, než vás některý z řidičů milostivě pustí. Po přejití se již ale ocitáme na okraji Kančí obory, rušné město přechází v poklidnou přírodu. Cesta nás zakrátko dovede až pod arkády břeclavského zámku, těžko se ale po nich projdeme, zámek v podobě lichtenštejnské umělé zříceniny je neuměle zchátralý a nepřístupný. Prohlédnout si jej tak můžeme pouze zvenčí a s odstupem ode zdí, může něco spadnout.

V někdejším Rakousku
Chrám v Poštorné ukrytý v parčíku
Kdybychom pokračovali směrem k Lednici, ponořili bychom se hlouběji do lužního lesa, naše kroky ovšem nyní povedou do Poštorné, dřívější samostatné obce, která až do roku 1920 byla součástí Rakouska. Bohužel musíme zvládnout kilometr podél zmíněné rušné silnice, odměna však bude stát za to. Střed Poštorné totiž tvoří soubor objektů z režných cihel doplněných glazovanou keramikou, kterým dominuje osmiboký novogotický chrám Navštívení Panny Marie. Dveře bývají přes den otevřené, nahlédnutí vřele doporučujeme.

Po chvilce v chrámu ticha by bylo hloupé pokračovat podél silnice na Reinthal, alternativou je kousek za kostelem cesta na rozhraní zástavby a pole. K silnici se vrátíme, až tato cesta skončí, ve společnosti aut absolvujeme ovšem jen kousek ke zdejšímu hypermarketu a pak se odpojíme do vedlejší ulice vedoucí k průmyslovému areálu. Ta nás nezavede na šichtu, ale k nádraží Boří les na trati do Mikulova. Tady můžeme svlažit hrdlo na cyklo terase U Pepeho, pak přeskočíme koleje a koukáme po zeleném značení – to nás totiž dovede nejen na Pohansko, ale až na břeclavské nádraží.

K hranici
Nádraží Boří les
Cesta je ze začátku vysypaná štěrkem, takže občas některý z kamínků píchne do chodidla, ale můžeme si tu, na kraji lesa, užívat klidu, který jen občas přeruší průjezd vlaku z nebo do Rakouska. Ostatně trať nám bude za chvíli dělat společnici, u rozcestí cyklostezek na Valtice a Pohansko ji však přejdeme a směrem ke starému hradisku se jí brzy vzdálíme. Hned za mostem přes trať si přitom můžeme všimnout prvorepublikového bunkru, který trať střežil, další, mnohem nápadnější, je pak bunkr u rozcestí Nad Německými loukami. Od něj sestoupíme ze svahu na louky, zprava se za jezírkem ze starého ramena Dyje budou přibližovat cedule s nápisem Pozor, státní hranice. A také narazíme na cedulky upozorňující na významnou ptačí oblast Soutok – Tvrdonicko, kde bylo dosud zjištěno na 240 druhů ptáků.

K Pohansku to již není daleko, ale putování teprve nabere grády. Dřevěná mostovka přes současný tok Dyje nevypadá příliš důvěryhodně, ale snese i zátěž rodinky na kolech. Jen kousek za mostem a ještě menší kousek před branou do obory Soutok zelená značka ukazuje pryč z cyklostezky. Úzká pěšina vede podél plotu obory k jezu, jejích tři sta bahnitých metrů je ale zkouškou nepropustnosti obuvi a také protáhnutí hřbetu pod několika spadenými stromy. Po překonání jezu je tu již jen jediná překážka – závora u jednoho z rekonstruovaných řopíků. Dříve by to tedy překážka byla, dnes jde jen o expozici zdejšího muzea československého opevnění.

Velkomoravské vykopávky
Zámeček Pohansko
Další expozici, tentokrát archeologickou najdeme na druhém břehu jezírka. Došli jsme totiž do místa někdejšího hradiska, na jehož jižním konci stojí od roku 1812 empírový lovecký zámeček Pohansko, jedna z řady solitérních staveb Lednicko-valtického areálu. V zámečku je od dubna do října přístupná výstava věnovaná zdejším archeologickým nálezům, součástí jsou také v terénu odhalené základy několika staveb včetně kostela nebo rekonstrukce zemnice a staroslovanské svatyně. Kdo nemá náladu na historii, může si jen tak posedět na břehu jezírka s arkádami v zádech. Anebo třeba hledat antického boha Dia na reliéfech usazených ve fasádě zámečku.

Rekonstrukce pohanské svatyně a zemnice
Nyní nás čeká návrat do města, zeleně značená asfaltka hradisko ze tří stran obepíná, jen několik málo kroků od základů kostela stojí při cestě další opravený řopík. K podchodu pod tratí spojující Břeclav se Slovenskem jsou to dva kilometry, lemované pohádkově laděnou stezkou doupných stromů pro zabavení dětí. Za tratí ze zelené značky sejdeme, abychom nemuseli kus cesty opět podél rušné silnice, a vydáme se středem malé zahrádkářské kolonie na břeh Dyje. Po něm v klidu dojdeme až na Smetanovo nábřeží a hned první ulicí – Břetislavovou – se vydáme k nádraží. Nebude to dlouho trvat a opět uvidíme už známý kostelík sv. Cyrila a Metoděje a peron, ze kterého nám pojede vlak domů.


Psáno jako tip na výlet pro www.radostzpohybu.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat