Zubatých žab se nebojím (což jsem mimo jiné dokázal už před rokem a s Větráním jsme tu také už byli), obavy ve mně ale vzbuzovala mlha kolem trati, po které se rychlík pomalu sunul údolím řeky Bystřice na sever. Ve Valšově, kde jsem vystoupil, to nicméně vypadalo slibně, přes hlavní silnici byl vidět vodník, baculaté prase v ilustrovaných jesličkách i kus svahu kopců Měděnec a Návrší, které někdejší Vojnovice, jak se obci dříve podle německého názvu Kriegsdorf říkalo, oddělují od Slezské Harty. Sakra, kus kopců! To znamená, že možná i Köhlerberg, totiž Uhlířský vrch, bude pečlivě uschován...
A taky že byl. Když už jsem podešel železniční násep jako pomyslnou bránu do táhlého Moravskoslezského Kočova (ve kterém už ale člověk podle mapy nějakou chvíli je) a okouknul zvenčí zdejší, proporcemi neobvyklý, kostel Archanděla Michaela, začal jsem zrakem pátrat po Uhlířském vrchu – a nic moc neviděl. Spíše nic než moc. Jak jsem se ale této sopce tyčící se do výšky 672 metrů blížil, říkal jsem si, že je škoda, že nemám s sebou stativ. Kolem vrchu se od Pradědu doslova hnaly chuchvalce mlhy a bylo by to pěkné časosběrné video, jak se postupně vynořuje poutní kostel Panny Marie Pomocné i lom, který se do kopce zakousl od jihu. Jenže jsem neměl tolik času a musel jít dál. Když jsem došel až k turistické odbočce z kolšovské silnice k lomu, nad kostelem vládla modrá. A naopak když jsem z lomu, kde se v 19. století začaly těžit sopečné tufy, vystoupal ke kostelu, mohl jsem sledovat jak se šedivé masy valí a válí pode mnou. Takže mi to vyšlo – konečně slunce!
Tady si dovolím malou "kostelní" vsuvku. Barokní "maják" Bruntálska se na vyhaslé sopce tyčí od poloviny 18. století, kdy nahradil původní, prostorem již nedostačující kostelík založený Augustinem Osvaldem z Lichtenštejnu. Podle pověsti měl místodržící Řádu německých rytířů zabloudit při lovu ve zdejších hlubokých lesích, až našel obydlí jednoho z místních uhlířů, který mu pomohl. Lichtenštejn měl z vděku slíbit, že tu postaví kapli. Skutečnost se od pověsti malinko liší – modlitebnu na Uhlířském vrchu slíbil postavit, pokud se podaří před Švédy ubránit řádový hrad Sovinec. To se nepodařilo, přesto Lichtenštejn slib splnil a kostelík byl v roce 1655 vysvěcen. Postupem čase ale přestal počtu příchozích věřících stačit, a tak roku 1755 začala stavba nového, většího chrámu. Při něm vyrostla i osada s vikářským domem a fungoval tu i hostinec, v době stavby kostela byla vysázena i lipová alej (mimochodem Alej roku 2022) podél křížové cesty. Když pak byl z jižní strany vrchu otevřen lom, který se stále více do kopce zahryzával, mohl to být konec poutního místa. Těžba ohrožovala statiku kostela a hrozila mu demolice. K záchraně prý měla přispět i armáda, která místo označila za vojensky strategické. Těžba byla ukončena a Uhlířský vrch byl v roce 1966 prohlášen přírodní památkou. Kostel, který by nicméně potřeboval rekonstrukci, je kulturní památkou už od roku 1958. Konec vsuvky.
Nebyl jsem jediný, kdo na Uhlířský vrch vyrazil aspoň na chvilku za slunečními paprsky, ale určitě jsem byl jediný, kdo následně přidal do kroku, aby stihl vlak z nádraží na druhé straně Bruntálu. Stíhal jsem si ale fotit výhledy na město a také pokukovat po místech, o kterých vyprávěl děda Böhmish, ústřední postava v knihách Pavla Šuby Na sudetských horách se nezpívá a Fárplán Krnov, které jsem před nedávnem četl (a že se mi četly fakt dobře – toto ale není placená spolupráce). Jen jsem si už nevybavil detaily, o kterém zastavení řezbářsky vyvedené křížové cesty to mluvil (a jestli vlastně mluvil o této novodobé křížové cestě) a na které lavičce přesně u Kobylího rybníka lemovaného paneláky sedával. Jak jsem spěchal, proletěl jsem bez povšimnutí i kolem nově otevřeného Muzea bahna, což je jistě velká chyba, a následně se divil, kam zmizel z památného Gabrielova domu na náměstí BruntálShop, kde jsem se chtěl stavit a přivézt do kanclu zase nějaký pozdrav se zubatými žábami jako před rokem... Nápověda: nově je v onom muzeu. A já byl na nádraží (odkud byl konečně vidět i nedaleký Praděd, když z Uhlířského vrchu ještě nebyl) s předstihem, takže bych se tam pravděpodobně ještě stihl otočit. Jenže bylo třeba jet zase do hanáckých rovin, do otravné šedivé mlhy, která ještě pár dní vydržela na pozicích...
Komentáře
Okomentovat