9. února 2015

Od Nebela k Priessnitzovi

O horách, o železnici, o léčivé vodě, o tom především je třináctikilometrové putování pomezím Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku, krajem přírodních léčitelů Johanna Schrotha a Vincenze Priessnitze a také smyšleného výpravčího Aloise Nebela. Putování příjemné a dost možná i léčivé.

Bílý Potok, tedy Horní Lipová
Komiksový ajznboňák nám však hned na začátku trochu zamotá hlavu. Nebel v díle Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka slouží na stanici v horské obci Bílý Potok. Vesnici takového jména sice v jesenickém okresu najdeme, je ale součástí Javorníku a koleje do ní nevedou; na trati z Hanušovic do Jeseníku pak žádný jiný Bílý Potok oficiálně nenajdeme. Když ale člověk komiksovou trilogii zná, ví, že Nebelovou stanicí je Horní Lipová. Stejně tak to pozná ten, kdo bedlivě sleduje ubíhající krajinu za okny vlaku – nad oficiálním názvem stanice se totiž odnedávna skví i ten neoficiální. Nebela nebo proslulou nádražku tu budeme hledat marně…

Najdeme tu však Muzeum Slezského Semmeringu. Podle slavné horské trati v Rakousku je označována právě trať z Hanušovic do Jeseníku, která mezi Brannou a Lipovou překonává řadou oblouků značné převýšení s nejvyšším bodem v Ramzové a Horní Lipovou, část obce Lipová-lázně, doslova obkličuje. Expozici mapující historii trati lze navštívit po dohodě s personálem stanice.

Fušer Schroth
Pohled do údolí
Od nádraží nyní sejděme do vsi, sledujeme přitom zelenou značku, která nás však obcí povede jen několik desítek metrů a brzy zamíří pod železniční viadukt. Stejnou trasu sleduje také Naučná stezka Johanna Schrotha, která se věnuje místním zajímavostem, pojmenována po zakladateli lipovských lázní. Schroth přímo konkuroval sousedním Priessnitzovým lázním, oba přitom byli trnem v oku tradičním lékařům a úřadům, kteří je označovali za fušery. Schrothova léčebná metoda spočívala ve střídání „suchých“ a „pitných“ dnů, osmihodinových zábalech a stravě sestávající především ze suchých starých housek. Zpočátku ji jako nebezpečnou podstupovali hlavně lidé, na jejichž neduhy tehdejší medicína nestačila, některé z původních prvků léčby si ale lipovské lázně uchovaly dodnes.

Mramorové jeskyně
Pod námi mramor...
Přes lázeňský areál a vůbec přes obec ovšem naše cesta nevede. Zelená za posledními chalupami stoupá k rozcestí Pod Kopřivným, odtud sledujeme po lesní cestě značku žlutou. Lipová se nám však z dohledu neztratí, po cestě se můžeme kochat výhledy na domy v údolí krčící se pod masivy jesenických hor. Asi po dvou kilometrech se pak v dáli objeví i Praděd s vysílačem na vrcholu. To ovšem musíme dávat pozor, ať nesejdeme z cesty, neboť cesta vede po hraně mramorových lomů na Smrčníku. Nedaleká turistická chata, dostupná již po asfaltce, vypadá v porovnání s nákladními auty odvážejícími vytěženou surovinu jako drobeček.

Mramor se tu ovšem jen netěží, Jeskyně Na Pomezí, které jsou největším jeskynním systémem vzniklým rozpuštěním mramoru u nás, jsou chráněné jako národní přírodní památka. O jeskyních nás informují tabule už od chaty Na Smrčníku, vchod do nich (přes zimu je návštěva možná jen po dohodě) zájemci najdou zhruba půl kilometru od vápenky a nádraží Lipová – jeskyně, mezi kterými žlutá trasa prochází.

Priessnitzova živá voda
Priessnitzův rodný dům
Po krátkém styku s civilizací vejdeme za autobusovou zastávkou po žluté opět do lesa, kromě závory lesní asfaltku tu a tam křižují drobné potoky, o zastávku a ochutnání zdejší vody si přitom vyloženě říká Švýcarský pramen, vyvěrající přímo u cesty. Od něj to již není daleko k prvním stavením, která jsou předvojem jesenických lázní. Než však dojdeme do samotných lázní, můžeme se zastavit u nedávno zbudované kapličky sv. Kryštofa, patrona poutníků, a poděkovat mu, že se nám na cestě nic nestalo, jen pár kroků pak hrana svahu nabízí výhled na kus Jeseníku.

Ve středu lázeňského městečka, dříve zvaného Gräfenberg, jsme z vyhlídky během čtvrthodinky. De facto můžeme říci, že na jednom místě tu najdeme celý život Vincenze Priessnitze, nejproslulejšího jesenického rodáka. Lázním dominuje v jejich nejvyšším místě rozlehlá třípatrová budova Sanatoria Priessnitz, ústřední budova léčebného areálu, kterou vystavěl architekt Leopold Bauer v letech 1909-1910. Původní vodoléčebný ústav však Priessnitz zřídil ve svém rodném domě – podstatně drobnější a prostší stavba se krčí vedle dalších při schodech o něco níže, zájemci zde mohou navštívit expozici věnovanou životu Priessnitze a historii zdejších lázní.

Lázně pod širým nebem nebo středověká tvrz
Priessnitzova hrobka
Na druhém konci terasy před hlavním sanatoriem, na kolonádě lemované řadou pomníků vystavěných pacienty na počest zakladatelé lázní a skýtající výhled na střed města a přilehlé vrcholy, pak najdeme také Priessnitzovu novogotickou hrobku, kde je pohřben s manželkou Žofií a dcerou Karolínou.

Okolí lázní je poseto celou řadou pramenů a protkáno sítí turistických tras a naučných stezek, mimo jiné je tu volně přístupný balneopark s několika přírodními vodními procedurami, sem můžete pokračovat dle vlastního zájmu. Můžete si koupat nohy v bazéncích, sejít dolů do města a třeba navštívit muzeum v nejvýznamnější zdejší památce, středověké vodní tvrzi, vyrazit za dalšími výhledy na vrch Zlatý chlum anebo „jen“ završit v úvodu avizovaných třináct kilometrů sestupem Priessnitzovou ulicí z lázní k vlakovému nádraží.


Psáno pro portál Radost z pohybu

Žádné komentáře:

Okomentovat