Loučná nad Desnou, zámek. Nemůžeme začít jinde než v dřívějším Vízmberku, vždyť na dohled zámku, který se stal jedním z rodových sídel, se pět ze šesti bratří Kleinů narodilo. Zakladatelem zámku je Přemek ze Žerotína, který roku 1608 zdědil po svém otci nově vyčleněné vízmberské panství. Zdejší lovecký zámeček nechal nahradit patrovým renesančním sídlem, ke kterému později byla přistavěna barokní část se dvěma nárožními věžemi a ještě o něco později kaple, která sloužila pro místní věřící jako farní kostel. Žerotínům zámek a panství patřily až do roku 1770, kdy je Jan Karel pro velké dluhy prodal velehradskému klášteru. Protože ale zanedlouho Josef II. klášter zrušil, přešlo panství do majetku náboženského fondu – a od něj jej v roce 1833 koupil Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle, který na panství začal ve spolupráci s profesorem vídeňské polytechniky Franzem Xaverem Rieplem rozvíjet moderní železárenské provozy v Rejhoticích a Sobotíně.
Po smrti hraběte své rodné panství na doporučení Riepla koupili od dědiců bratři Kleinové a učinili ze zámku reprezentativní rodinné sídlo s přiléhajícím anglickým parkem. Jejich podnikatelské aktivity se odrazily i ve výzdobě zámeckého areálu – litinové sochy se však dodnes všechny nedochovaly, stejně jako třeba litinová veranda při jižním průčelí zámku nebo osmiboká kašna. Zámek Kleinovi využívali k relaxaci a odpočinku, část prostor pronajímali okresnímu soudu a dalším úředníkům, kteří ve Vízmberku sídlili. S Kleiny je zámek spojen až do druhé světové války, kdy tu Franz Klein IV. jako aktivní člen NSDAP hostil například Konrada Henleina. Po válce byl zámek Kleinům zkonfiskován na základě Benešových dekretů a měl sloužit jako zotavovna pro vojáky. Azyl před občanskou válkou tu nakonec našly řecké děti a od 70. let 20. století v zámku fungoval výchovný ústav pro děti a mládež. Knihovna, umělecká díla a některý mobiliář byl přesunut do Velkých Losin, zbytek byl rozebrán či zničen, stejně jako byly zásadně poškozeny interiéry stavby. Na konci století se obec společně s Franzem Kleinem V., který se tu narodil, zámku pokusili vrátit důstojnou podobu a dát mu nový život, to se ale dodnes zcela nepodařilo, byť se udělalo již mnohé. Park, mj. s obnovenou kamennou grottou s vodopádem, je však veřejnosti přístupný.
Loučná nad Desnou, rodinná hrobka. Na dohled loučenského zámku se rozkládá litinovým mřížovím oplocený prostor, jemuž dominuje socha sv. Alžběty Durynské na vysokém soklu. Rodinnou hrobku nechal zřídit Franz Klein poté, co mu v roce 1851 zemřela manželka Franziska, ovšem nikoliv v Loučné, ale v Brně, na již zaniklém hřbitově při dnešní Kounicově ulici. Místo posledního odpočinku tu našel sám Franz a později také jeho syn Franz II. V souvislosti s otevřením nového ústředního hřbitova v roce 1883 nicméně došlo ke zrušení starého pohřebiště blízko brněnského centra, Kleinové se tedy rozhodli přenést ostatky svých předků do Vízmberku. A nejen pozůstatky, ale celou hrobku. Místo pro ni našli nedaleko zámku a v těsné blízkosti starého hřbitova v Kociánově, na nějž dodnes upomíná empirová kaple postavená zásluhou Kleinů. Památník se sochou byl v Brně rozebrán a stavebně dokončen na novém místě pod Jeseníky do konce roku 1886, k areálu dovede od zámku, respektive od hlavní silnice, lipová alej. Po posvěcení hrobky sem byly uloženy nejen ostatky Franze a jeho manželky a Franze II. a jeho dvou dcer, ale také dalších členů rodiny, kteří byli původně pohřbeni na kociánovském hřbitově. K poslednímu pohřbu zde došlo v roce 1947. V dalších desetiletích areál pustnul, od 90. let o hrobku pečuje obec Loučná nad Desnou, takže je opět důstojným místem posledního odpočinku členů zdejší významné rodiny.
Loučná nad Desnou, provozy v Rejhoticích. Železná ruda se v Podesní těžila a zpracovávala odedávna, přímo v Rejhoticích fungovaly hamry již ve středověku, za Žerotínů v 17. století tu byla i vysoká pec. Z hamru a pece koncem 18. století Anton Berger vybudoval drátovnu a hřebíkárnu, kterou stejně jako další železárenské provozy později odkoupil hrabě Mitrovský s cílem přestavby na moderní výrobu. K tomuto úkolu spolupracoval s profesorem Rieplem, který původní rejhotický provoz zmodernizoval a přistavěl k němu válcovnu kolejnic Anton Friedrichs Walzhütte, kromě toho se tu vyráběly například součásti řetězových mostů. Za Kleinů se výroba rozšířila o další závod o něco severněji, blíže ke Koutům, tzv. Albertshütte. Válcovna fungovala až do roku 1899, v provozu tehdy zůstala výroba nářadí a drátovna. Ve 20. letech byl provoz přestavěn na šroubárnu. Později se v Rejhoticích začaly vyrábět jízdní kola a motocykly, po druhé světové válce závod fungoval v rámci národního podniku Velamos. Zatímco Albertshütte se dodnes dochovala v téměř původní podobě, starší areál prošel proměnou, část je využívána, část je v troskách.
Loučná nad Desnou, torzo pivovaru. Pivovar při vízmberském zámku fungoval od roku 1743, Kleiny byl modernizován a rozšířen, přičemž technologii tehdy dodali pražští Ringhofferové, s nimiž se podjesenická podnikatelská rodina později sňatkově propojila. Výstav pivovaru v polovině 19. století činil 8000 hektolitrů piva, avšak brzy začala výroba postupně klesat a v roce 1893 byl pivovarský i lihovarský provoz ukončen, funkční zůstala sladovna a část byla přestavěna na byty. Začátkem 20. století ještě proběhly snahy o oživení pivovaru, k obnovení výroby ale nedošlo. Po roce 1945 sloužily prostory skladování krmiv i pneumatik, také jako drůbežárna, krátce tu sídlila pošta, neúdržba nakonec vedla k demolici většiny objektů v 70. letech. Stát zůstalo jen torzo se sklepy u cesty ke starému kociánovskému hřbitovu, na demolicí uvolněné ploše slouží motoristům benzinka.
Loučná nad Desnou, zájezdní hostinec a poštovní stanice. Poblíž svého zámku při silnici na Červenohorské sedlo a dále do Slezska zřídili Kleinové poštovní přepřahací stanici s hostincem, kde mohli formani a jejich koně doplnit síly před další cestou. Za samotnou budovou hostince se nachází podjezdová vozovna s unikátní konstrukcí stanové střechy, pod níž parkovaly poštovní vozy. Na poštovní historii objektu upomíná již jen název U Staré pošty, za občerstvením či přespáním sem mohli zájemci vyrazit ještě nedávno, přičemž památkově chráněná podjezdová vozovna sloužila jako restaurační zahrádka. V současnosti není restaurace ani penzion v provozu. Mimochodem s poštou měli Kleinové co do činění i jinde, například Libor Klein nějakou dobu provozoval poštovní stáje v Brně.
Sobotín, zámek. Počátky sobotínského zámku jsou spojené se jménem Andreas Eisenbach z Haliče, kterému bylo v roce 1811 přesídlit pod Jeseníky a provozovat tu výrobu zbraní. Ta se naplno rozběhla o čtyři roky později, přičemž roční produkce tehdy měla činit až 1200 kusů pušek, šavlí nebo bodáků a výrobní sortiment se postupně rozšiřoval, což se nelíbilo provozovatelům hamrů a továren v okolí. Eisenbach zemřel na počátku roku 1834, jeho syn továrnu zrušil a objekty prodal novému majiteli vízmberského panství hraběti Mitrovskému. Hrabě v té době získal všechny železárenské provozy na panství a v Sobotíně se rozhodl objekt bývalé zbrojovky přestavět na menší reprezentativní sídlo. Ve stavebních úpravách na něj navázali Kleinové, kteří Sobotín získali v roce 1844. Zatímco zámek Vízmberk využívala především Franzova rodinná větev, sobotínské sídlo bylo spjato s Albertem a jeho blízkými. V podobě přilehlého parku ale uplatnil své zkušenosti z Lednice i odjinud Franz, přičemž ale třeba rybník neměl jen význam estetický, ale byl důležitý také pro výrobu v železárnách. K výraznější a okázalejší přestavbě empirového zámku přistoupili v 80. letech 19. století Albertovi potomci, podoba se dochovala téměř až do současnosti. Po roce 1945, kdy museli Kleinové Sobotín opustit, na zámku sídlilo kuchařské a číšnické učiliště a lesnické výcvikové středisko. V roce 1966 byl sobotínský zámek převeden do správy Dolu Dukla Havířov, který tu zřídil své rekreační středisko, přičemž v těsné blízkosti vyrostla nová moderní budova s bazénem a velkým společenským sálem. V novém tisíciletí prošel zámek, přistavěné objekty i zámecký park nákladnou obnovou a proměnou v luxusní hotel.
.JPG)
Sobotín, rodinné mauzoleum. Vedle rozsáhlejších úprav zámku nechali potomci Alberta Kleina také vybudovat novou rodinnou hrobku a mauzoleum na protějším svahu. Práce na pozoruhodné novorenesanční stavbě a parkové podobě jejího areálu podle návrhu vídeňského architekta Wenzela S. Baumheyera trvaly od roku 1881 až do roku 1887, kdy Kleinové obdrželi povolení k přenesení ostatků Alberta Kleina a jeho tří dětí ze sobotínského hřbitova. Postupně byly do krypty mauzolea uloženy ostatky čtrnácti členů rodiny, mimo jiné i Albertova bratra Engelberta, který byl původně pohřben v Krnově. Kvůli průsakům vody se do krypty od roku 1919 již další těla neukládala, problém s vodou přitom nevyřešily ani několikeré úpravy realizované před rokem 1945. Po druhé světové válce se mauzoleum stalo terčem vandalů, zlodějů a nezbedné mládeže, dokonce došlo i k zazdění vchodu do krypty, který ale kdosi téměř ihned prolomil. Řádění vyvrcholilo na podzim 1959, kdy vandalové vnikli opět do krypty, otevřeli rakve, ze kterých ukradli šperky, přičemž uloženým trhali i zlaté zuby a jedné zemřelé ulomili hlavu, aby jí mohli vzít náhrdelník z krku. Pachatelé byli tenkrát dopadeni, když se pokoušeli ukradené klenoty prodat. V té době se začaly o poničené mauzoleum zajímat úřady, v roce 1966 došlo k zapsání mezi památky, stavba ale dále chátrala a před koncem tisíciletí ještě kdosi urazil hlavu soše anděla smrti, která stála uprostřed krypty. V 90. letech dali potomci sobotínských Kleinů souhlas s důstojným pohřbením ostatků svých předků na sobotínském hřbitově, postupná obnova mauzolea ve správě obce probíhá dodnes.
Sobotín, torzo hutě. Jádrem železáren přímo v Sobotíně byly hrabětem Mitrovským a profesorem Rieplem založené vysoká pec a válcovna kolejnic Leopoldinshütte a slévárna Theresiahütte. Z těchto výrobních provozů se dochovalo jen velmi málo, většina objektů byla před druhou světovou válkou rozebrána. Zatímco o "podezřele" vyhlížejícím domu č.p. 176 se literatura nezmiňuje, v sousedství stojí torzo někdejší Terez(č)iny hutě (č.p. 140), zvané také Na Turbíně nebo prostě Turbína, protože stroje ve slévárně poháněla náhonem přiváděná voda z Merty. Zdejší vodní elektrárna byla v provozu ještě do konce druhé světové války. V současnosti dům slouží k bydlení, majitelé manželé Marešovi však v části zřídili minimuzeum Kleinovy železárny, které si lze po předchozí domluvě prohlédnout. Expozice zahrnuje ukázky zdejších výrobků, jako jsou kolejnice, kamna nebo kotle, také řadu fotografií a dokumentů.
Sobotín a Petrov, budovy ředitelství. Žádný podnik se neobejde bez administrativního zázemí. Budova původního ředitelství železáren s č.p. 128 stále stojí, v běhu času sloužila jako ozdravovna pro děti z hornických rodin z Ostravska, později byla přestavěna k bydlení. Dům č.p. 79 nad starým ředitelstvím zase sloužil jako dílny a modelárny protější slévárny. K železárnám patřila také například budova dnešní sobotínské základní školy nebo velký dům č.p. 157 naproti nádraží, kde byly byty podnikových úředníků. Přímo u soutoku Merty a Klepáčovského potoka pak stojí objekt známý jako Diakonie. Vystavěn byl v době, kdy už průmyslový ruch v Sobotíně několik let utichal. V roce 1926 byl prodán německé evangelické církvi pro dobročinné účely.
Sobotín, hotel U Hutníka. Nepřehlédnutelnou stavbou při hlavní silnici v Sobotíně je někdejší hotel U Hutníka, resp. Zum Hüttenmann, který je znám také jako "starý hotel". V budově ze 40. let 19. století se dvěma trojúhelníkovými štíty, v jejichž středu dodnes jsou hornická kladiva, bylo nejen ubytování a restaurace pro hosty železáren, ale šlo i o důležité společenské místo, kde se konaly například divadelní představení či taneční zábavy, a to i po druhé světové válce. V současnosti však zchátralý objekt čeká na rekonstrukci a nový "dech", jedinými obyvateli jsou zimující netopýři.
Sobotín, mýtní stanice. Domeček krčící se mezi skalnatým svahem a hlavní silnicí postavili Kleinové pro výběrčího mýta u nového mostu přes řeku Mertu, který byl součástí jimi budované státní silnice přes Jeseníky a Šumperk do Čech. Mýtnice v majetku sobotínských železáren je prvně připomínána v roce 1864, od té doby tedy měli Kleinové od státu pronajaté právo vybírat mostní mýto a zároveň o most pečovali. Vybíralo se až do roku 1902, kdy bylo mýto na státních silnicích zrušeno, domek pak změnil několik majitelů a mimo jiné sloužil i jako trafika. Po druhé světové válce ale už jen chátral a hrozila mu demolice. Jako jedinečná ukázka mýtní stanice byl na počátku nového tisíciletí zrekonstruován a je spravován Muzeem silnic ve Vikýřovicích (o něm bude řeč zcela dole).
Petrov nad Desnou, nádraží Sobotín. Od roku 1871 vlaky konečně mohly jezdit až k branám sobotínských železáren. O povolení k výstavbě dráhy ze Zábřeha žádali Kleinové od roku 1845 několikrát, podařilo se ho získat, až si význam železnice pro odbyt svých výrobků uvědomili také šumperští podnikatelé, kteří se k žádosti Kleinů připojili. Krátce po zahájení provozu se začalo uvažovat o tom, že by sobotínské nádraží, jehož výpravní budova se dodnes dochovala víceméně v nezměněné podobě, nemuselo být konečné – mluvilo se o prodloužení trati do Loučné i ještě ambicióznějším spojení s nádražím v Rýmařově. Nakonec k vybudování trati do Loučné a dále do Koutů nad Desnou došlo, ovšem už z Petrova a v průběhu 20. století se směr do Sobotína stal pouhou odbočkou z hlavní trati pod Červenohorské sedlo. Důležitým mezníkem v historii dráhy je rok 1997, kdy byla výrazně poškozena povodněmi a hrozilo její zrušení. Obce v Podesní se však spojily, dráhu odkoupily a zachránily – a nyní po elektrifikaci je Železnice Desná součástí jedné z páteřních linek osobních vlaků v Olomouckém kraji. Odbočka do Sobotína však "pod dráty" není a motoráky na konečnou u zaniklých železáren jezdí jen o víkendu.
Petrov nad Desnou, vila Friedricha Kleina. V současnosti značně zchátralou vilu si nechal pro své potřeby vybudovat Friedrich Klein z hynčické větve rodiny, který se koncem 19. století ujal vedení sobotínských železáren a modernizačními zásahy oddálil jejich úpadek. Vily dokončené roku 1900 naproti sobotínskému nádraží si ovšem dlouho neužil, v roce 1902 zemřel. Pohřben je na šumperském hřbitově v hrobce, kde je uložen i jeho předchůdce, dlouholetý ředitel sobotínských železáren a spolupracovník Kleinů Alois Scholz. Mimochodem v Šumperku stojí i honosná vila, kterou si nechal Alois Scholz postavit, známá je však především jako Pavlínin dvůr na počest jedné z dalších držitelek a sídlí tu šumperské vlastivědné muzeum.
Petrov nad Desnou, areál Velamos. Paleta výrobků strojírny, kterou v Petrově, resp. tehdejších Petrovicích, založil hrabě Mitrovský, za Kleinů zahrnovala mnohé: mimo jiné v tomto provozu vznikla kompletní technologie pro nové železárny ve Štěpánově, stroje pro uhelné doly, vodárenská zařízení či točny pro dráhy nebo vybavení pro pivovary či cukrovary, montované konstrukce mostů, zemědělské stroje, také ale třeba litinová zábradlí či sloupy, parní kotle nebo hřebíky – a to výčet není zdaleka kompletní. Strojírna fungovala ještě krátce po první světové válce, a to až do roku 1920. Ve 30. letech v areálu začala působit firma bratří Heinzů Velamos, která vyráběla jízdní kola a volnoběžky. Jméno firmy převzal i národní podnik vytvořený po druhé světové válce, pod který spadaly mimo jiné i dřívější železárny v Rejhoticích a bývalá přádelna lnu, kterou u loučenského zámku založil Franz Klein. Areál v Petrově byl nákladně modernizován a dostavován, výroba kol a součástek pro ně tu fungovala až do 90. let, ještě v roce 1993 Velamos produkoval čtvrt milionu kol ročně. Na začátku nového tisíciletí byl na firmu vyhlášen konkurz. Později v areálu působily menší firmy, v roce 2024 byly starší tovární objekty zdemolovány, v této části zůstaly zejména haly postavené v 50. letech 20 století.
Zábřeh, skladiště na vlakovém nádraží. Už v době budování Severní státní dráhy usilovali Kleinové o železniční spojení sobotínských železáren s hlavní tratí. Když neuspěli, sáhli po náhradním řešení – přímo ve stanici Zábřeh vyrostlo patrové skladiště, ke kterému denně mířily formanské povozy s výrobky ze Sobotína. Kromě vlastních skladovacích prostor v objektu byly také stáje pro koně, kanceláře, byty pro personál i nocležny vozků. Nákladný způsob dopravy k železnici mohl být opuštěn až v roce 1871, kdy byl zahájen provoz na trati Zábřeh – Sobotín. Objekt skladiště přečkal v sousedství empirové výpravní budovy až do dnešní doby, je památkově chráněn a při rekonstrukci a modernizaci stanice na počátku nového tisíciletí byl také důstojně opraven.
Jindřichov, zámek a pivovar. Vztah Kleinů k okolí Krnova se začal rodit, když řídili stavbu silnice od pruské hranice do Opavy; Libor Klein se tehdy seznámil s Julií Langerovou z Damašku, části Třemešné, se kterou uzavřel manželství. Její mladší sestru Amalii si později vzal Albert Klein, a když se roku 1868 naskytla příležitost, jindřichovský velkostatek, ke kterému sester rodný Damašek patřil, zakoupil. Majetkem Kleinů se tak kromě jiného stal čtyřkřídlý zámek, který vystavěli v polovině 17. století Hodičtí z Hodic a který byl po ničivém požáru v roce 1844 eklekticky přestavěn za Josefa Filipa Kryštofa z Bartensteinu. V této podobě se zámek dochoval dosud, přičemž Kleinové vlastnili Jindřichov ještě za první republiky. V roce 1945 zámek zkonfiskoval stát a mj. sloužil v době korejské války sloužil jako azyl pro korejské děti, později tu až do roku 2010 sídlil ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež. Nyní je památkově chráněný zámecký areál v majetku obce, která jej pozvolna rekonstruuje a zpřístupňuje, mj. tu zřídili malé obecní muzeum. K zámku přiléhá park, ve kterém Kleinové před lety uplatnili své bohaté zahradnické zkušenosti, a také zchátralý a částečně zřícený objekt pivovaru, v němž se vařilo pivo až do 70. let 20. století, kdy pivovarnická tradice v Jindřichově po téměř 400 letech skončila.
Štěpánov, bývalé železárny. Bratři Kleinové si velmi brzy uvědomili význam železnice a v průběhu výstavby tratě z Olomouce ku Praze začali přemýšlet o vybudování hutě a železárny v její těsné blízkosti. Profesor Riepl jim doporučil umístit nový podnik k Července u Litovle, avšak zdejší sedláci odmítli pro takový záměr prodat své pozemky. Tak bylo rozhodnuto stavět blíže Olomouci, ve Štěpánově, kde Franz Klein odkoupil tři selské usedlosti. V roce 1846 začala při trati růst továrna na výrobu kolejnic, za tři roky došlo došlo k prvnímu odpichu ve dvou vysokých pecích, jejichž zařízení vyrobily provozy v Sobotíně. Železná ruda pro železárny byla těžena v dolech u Šternberka (Hlásnice, Chabičov), Uničova (Medlov) a Mohelnice (Květín). Moderní závod ve Štěpánově, zvaný Františkova huť, vyráběl jako jeden z prvních v monarchii pudlovanou ocel a celkovou produkci podniků Kleinů spojených do Sobotínsko-štěpánovského horního a hutního těžířstva předčily v polovině 50. let 19. století pouze Rotschildovy železárny ve Vítkovicích. Nic však netrvá věčně, a i když na začátku 20. století došlo k modernizaci štěpánovského areálu, v roce 1913 byla ukončena výroba surového železa a v roce 1931 došlo, již pod novými majiteli, k úplnému ukončení provozu. Před druhou světovou válkou areál odkupuje československá armáda, která objekty využívala jako sklady a krátce tu také byl internační tábor pro příslušníky Sudetendeutsche Partei. S obsazením země nacisty sklady převzal pro své potřeby wehrmacht, byli tu i internováni vězni ze střední Moravy. Po skončení války vojenský areál využívali vojáci rudé armády, poté se vrátil do užívání československému vojsku, v roce 1946 posloužil jako sběrný tábor pro Němce určené k odsunu ze šternberského okresu. Armáda využívá někdejší železárny Kleinů dosud, z původního areálu již mnoho nezbylo – jen hala z režného zdivo těsně u trati a halda. Vzhledem k tomu, že je areál vojenským prostorem a platí tu zákaz focení, přidávám jen "opatrnou" fotku ze štěpánovského nádraží.
Štěpánov, kostel "Na Hutích" a dělnická kolonie. Zatímco ze samotných železáren se dodnes téměř nic nezachovalo, v jejich bezprostředním okolí zvaném Na Hutích stále stojí domky někdejších dělnických kolonií – jde o zástavbu ulic Štěpána Krejčího a Hybešova. Starší z obydlí pro německé dělníky Kleinové stavěli společně se železárnami, modernější domy v Hybešově ulici vznikly na počátku 20. století. Obě kolonie jsou památkově chráněny, i když se na nich podepsaly různé stavební úpravy. Ve čtvrti Na Hutích nechyběly ani objekty pro ubytování úředníků a odborníků na jednotlivé provozy, dominantou je kostel sv. Barbory, jehož vznik inicioval a financoval Franz Klein II. Novogotický svatostánek z režného zdiva byl postaven v letech 1872–75 podle návrhu architekta Friedricha von Schmidta, který navrhl například vídeňskou radnici, a do druhé světové války byl duchovním centrem místních Němců. Po válce sice byly opraveny škody, které kostel utrpěl při osvobozování, byl ale vyrabován a hrozila mu prý přeměna na kravín. Skladiště nakonec bylo lepší variantou. V současnosti odsvěcený kostel vlastní město Štěpánov a mimo jiné se zde pořádají svatební obřady. Do interiéru, který je zajímavý nejen vestavěným patrem, ale především litinovými nosnými sloupy, je možné nahlédnout zde.
Ostrava, pohled z Landeku k Přívozské haldě. Když už jsme výše zavadili o těžbu železné rudy, je třeba zmínit i to, že Kleinové byli aktivní také v těžbě uhlí. Jako první v této oblasti začal podnikat Hubert u Čejče, později bratři stáli u zrodu těžířstev v Padochově (u Oslavan) a na Kladně a krátce těžili i na Ostravsku, rothschildovským dolům a železárnám na dohled, kam je přivedla stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda do Bohumína. Jako první otevřeli důl František v roce 1849 v Přívoze, následovaly doly Hubert (1850) a Albert (1854) v Hrušově na druhém břehu Ostravice. Roční těžba v nich dosáhla přes 33 tisíc tun černého uhlí, které putovalo do železáren ve Štěpánově, ale i dalších podniků při trati a také na potřeby společnosti KFNB. V té době pravděpodobně také začala v Přívoze růst halda hlušiny, kterou nelze například z vrchu Landek přehlédnout. Pod hrozbou bankrotu rodinného podnikání, kam dospěli spoluprací s velkoobchodníkem Demeterem Zinnerem, však Kleinové v roce 1855 ostravské doly prodali KFNB, která byla ovládána Rothschildy. Ti na počátku 20. století odkoupili i další důlní míry Kleinů. Důl František v Přívoze fungoval po modernizacích a přes několikeré přejmenování až do roku 1994, kdy byl pod jménem Odra uzavřen. Hrušovské doly byly zase propojeny v jeden, který byl znám mj. jako důl Stachanov, těžba tu byla ukončena v roce 1966.
Lednice, zámecký skleník. Počátky podnikatelské kariéry bratří Kleinů jsou spjaté s Lednicko-valtickým areálem. Nejstarší Josef sem přišel v roce 1812 a nechal se zaměstnat rybníkařským mistrem Michaelem Hablitschkem na budování Zámeckého rybníka a nového koryta Dyje u lednického zámku, později za ním přišli i bratři Engelbert a Franz a zakrátko začali získávat vlastní zakázky. Do Lednice se však pracovně ještě vrátili, a to v době novogotické přestavby zámku. Kníže Alois II. Josef z Lichtenštejna se tehdy rozhodl o zrušení více než stoleté oranžerie a na jejím místě nechal postavit skleník pro pěstování exotických rostlin. Pozoruhodnou litinovou konstrukci 92 metrů dlouhé, 13 metrů široké a 10 metrů vysoké stavby dodaly sobotínské železárny. Skleník byl ve své době nazýván divem techniky a v současnosti je nejstarší takovou stavbou v Evropě. Navštívit ho lze po většinu roku jako samostatný prohlídkový okruh.
Uherské Hradiště, J. A. Baťa u Moravy. Nejspíše při úpravách zámeckého parku ve Veselí nad Moravou v roce 1816 se Kleinové dozvěděli o chystané stavbě nové, kratší a na údržbu méně náročné, silnice mezi Uherským Hradištěm a Starým Městem. Poddaní se na stavbu zrovna nehrnuli a toho využil Josef, když oslovil se svou nabídkou krajského inženýra Michaela Schwedera – a bratři zakázku získali. Práce na tělese silnice byly hotovy do listopadu 1816, kvůli průtahům se štěrkováním a stavbou dřevěného mostu přes Moravu v režii města ale silnice byla dána do provozu až v létě následujícího roku. Trasa, kterou Kleinové jako jednu ze svých prvních samostatných zakázek pomáhali budovat, slouží dodnes, i když už dávno vypadá jinak. A na Kleiny si tu jistě nikdo ani nevzpomene – vždyť ve čtvrti Rybárny, přes kterou silnice vede, se narodil jiný později významný podnikatel Jan Antonín Baťa. A je to právě jeho socha, která poutá pozornost poblíž rušného mostu přes řeku Moravu. Mimochodem za peníze, které Josef Klein za stavbu tělesa silnice z Hradiště do Starého Města obdržel, si koupil tři vinohrady v blízkých Mařaticích.
Brno, Novobranská 551/6. Na adrese v sousedství Měnínské brány Franz Klein žil a seznámil se tu se svou manželkou Franciskou Hillebrandovou, původem z Moravské Třebové. V roce 1826 Franz původní dům nechal přestavět do reprezentativnější podoby a společně se ženou tu žili až do roku 1848, kdy byl dokončen rodinný palác na dnešním náměstí Svobody.
Brno, Kleinův palác. Franz Klein kolem roku 1843 zakoupil na jižním konci Velkého náměstí (náměstí Svobody) starý dům U Zlaté koule, který je připomínán už k roku 1345 jako obydlí mečíře Ortlina, a nechal jej strhnout se záměrem vybudovat na uvolněné parcele reprezentační sídlo pro svou rodinu, které ale zároveň bude reklamou podnikatelských aktivit bratří Kleinů. Zadání splnil vídeňský architekt Christian Friedrich Ludwig von Förster ve spojení s Theofilem Edwardem Hansenem dokonale – dům z let 1847–48 se zdobenými litinovými arkýři a dalšími v průčelí nelze na náměstí přehlédnout. Užití kovu v průčelí nicméně nebylo jedinou novotou, palác byl na svou dobu význačný a v Brně unikátní například i vodním hospodářstvím, kdy dešťová voda ze střech stékala do půdní nádrže, odkud byla zásobována prádelna a splachovací záchody. Po Franzově smrti palác zdědil syn Franz II. s tím, že jeho sestra Marie, provdaná Ulrichová, tu může užívat vlastní byt. Marie, které dům později připadl celý, tu bydlela až do své smrti v roce 1904, spolumajitelem byl její syn Eduard, který nedlouho poté spáchal sebevraždu, když vyskočil právě z oken Kleinova paláce. Jeho sestry dům prodaly výrobci hudebních nástrojů Karlu Buchtovi a jeho manželce Vilemíně, kteří jej vlastnili až do konce druhé světové války. Tehdy byl palác konfiskován a využívaly jej různé organizace, přičemž docházelo ke změnám prostorových dispozic pomocí vestavěných příček a ničení výzdoby, dům trpěl nedostatečnou údržbou a mimo jiné i hořelo na půdě. Nákladnou rekonstrukci provedla v 90. letech jedna z bank působících tehdy na našem trhu, a to výměnou za dlouhodobý bezplatný pronájem. V současnosti je dům využíván komerčními i nekomerčními organizacemi a mimo jiné se v něm znovu i bydlí.
Brno, Denisovy sady. Uvádí se, že za návrhem parku dříve zvaného Františkov stál mladičký Franz Klein, také že zakázku na úpravu kopce pod petrským chrámem získal jeho otec Johann Friedrich. Historik umění Pavel Zatloukal se však ve své Meditaci o architektuře o podíle Kleinů na podobě sadů s obeliskem vztyčeným na památku ukončení napoleonských válek nezmiňuje a třeba Mojmír Krejčiřík, který o Kleinech napsal obsáhlou knihu (doporučuji, k dostání zde), píše, že podíl na podobě sadů se nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit – ostatně práce na Františkově probíhaly ještě v době, kdy už Kleinové přišli do Brna, mimo jiné tu odvodňovali sklepy a třeba Libor Klein později řídil dláždění dnešního náměstí Svobody...
Brno, železniční viadukt. Poté, co bratři Kleinové úspěšně vybudovali první úsek Severní dráhy císaře Ferdinanda (KFNB) u Vídně, získali zakázku na vybudování tělesa trati mezi Horními Heršpicemi a dnešním brněnským hlavním nádražím. Pozoruhodnou součástí stavby, kterou v letech 1838–39 za Kleiny vedl Libor a jejíž součástí vedle koncové stanice byly i sklady, vodárny a další objekty, se stal 637 metrů dlouhý viadukt o 72 klenbách a třech obloucích přes silnici a mlýnský náhon a navazující pětiobloukový most přes řeku Svratku – tímto mostním komplexem dráha překonala možné rozlivové území Svratky v případě povodní. Tempo stavby bylo obdivuhodné, vyzdění dělníkům trvalo jen necelých pět měsíců. Nutno přitom zmínit, že na moravském úseku dráhy mělo v té době pracovat až 14 000 lidí. Už 11. listopadu 1838 proběhla první zkušební jízda lokomotivy Moravia mezi Brnem a Rajhradem (viz níže) a následující rok byl zahájen pravidelný provoz. Tím však stavební ruch na železnici v Brně neustal. Ve 40. letech získali Kleinové zakázky na stavbě Státní severní dráhy vedoucí z Brna k České Třebové, prací jejich dělníků tehdy byla nejen přestavěna původně koncová stanice na společné nádraží KFNB a Státní dráhy, ale vznikl také viadukt přes Křenovou ulici. A právě viadukt v Křenové, výše zmíněný most přes Svratku a oblouky přes silnici na jejím břehu jsou téměř vše, co lze z mostních železničních staveb zbudovaných Kleiny (a později rozšířených pro další koleje) dodnes běžně vidět. Velká část viaduktu se totiž (snad) ukrývá pod zemí, neboť při dalším rozšiřování kolejiště koncem 19. století byl zasypán. V posledních letech se ale uvažuje o jeho odhalení, podobně jako je výraznou památkou Negrelliho viadukt v Praze. Ten mimochodem také stavěli Kleinové, ve spojení s Adalbertem Lannou.
Brno, Berglův palác. Druhým manželem Julie Kleinové, nejmladší dcery Libora Kleina, byl Edmund Bochner, významný brněnský podnikatel, spolumajitel jedné z největších zdejších textilních továren, která později byla známá jako Vlněna. Jedním ze sídel, které Edmund vlastnil, byl novogotický palác na rohu Moravského náměstí a Lidické ulice. Dům si nechal původně v polovině 19. století postavit jiný podnikatel, obchodník s kůžemi Johann Bergl, Bochner se stal majitelem po jeho smrti a palác rozšířil a mj. nechal proměnit obchod s kůžemi na kavárnu. Po Edmundově smrti je s palácem spojeno přímo příjmení Klein, dědička Eugenie si totiž vzala Alfreda Kleina, syna Franze II. Kavárna pak v domě fungovala dál, i když se za první republiky stal majetkem zemědělského muzea, tehdy mj. prováděl úpravy architekt Bohuslav Fuchs. V současnosti prostory památkově chráněné vily využívá několik organizací. Ještě je třeba dodat, že nedaleko, při dnešní ulici Milady Horákové, se v minulosti rozkládala předměstská část Na Hrázi, kde žil a působil Libor Klein a také matka bratří Kleinů Elisabeth.
Rajhrad, domy v Tovární a na Městečku. Do Rajhradu měli Kleinové přijít koncem roku 1817 a už 1. února následujícího roku se nejstarší Josef ženil se Scholastikou Fritzovou, dcerou zesnulého městského písaře. Spolu žili v domě č.p. 23 v dnešní Tovární ulici, podle regionálního tisku později manželům patřil i dům č.p. 54 na Městečku – pokud tu nedošlo k přečíslování, jde o objekt dnešního hotelu a restaurace U Kašny.
Rajhrad, kostel Povýšení sv. Kříže a hrob F. a J. Kleina. Svatba Josefa a Scholastiky se konala v rajhradském farním kostele Povýšení sv. Kříže 1. února 1818. Ke kostelu přiléhá hřbitov, na němž byl Josef v roce 1830 pochován a později zde byl uložen také otec bratří Kleinů Johann Friedrich, který zemřel roku 1835 v Čejči. Hrobku otce a syna zbudovanou v polovině 19. století střeží socha alegorie víry, o místo se v současnosti starají zdejší manželé Maršálkovi, kteří hrobu vrátili původní podobu.
Rajhrad, cesta ke klášteru. Jednou z menších zakázek, kterou Kleinové ve své "silniční" éře realizovali, bylo v roce 1828 vybudování zpevněné cesty lemované alejí topolů od kamenného Pitrova mostu k areálu benediktinského kláštera, kde v současnosti sídlí Památník písemnictví na Moravě. Josef Klein se do historie města zapsal také jako budovatel velkého vinného sklepa s lisovnou.
Rajhrad, vlakové nádraží. Rajhrad se díky Kleinům (a dalším osobnostem samozřejmě) budujícím trať k Brnu 11. listopadu 1838 stal místem, kde byla zprovozněna první parní lokomotiva u nás, se symbolickým pojmenováním Moravia, a právě odtud vyjela ke zkušební jízdě po rozestavěné trati do Brna – jak připomíná pamětní deska na rajhradské výpravní budově. V té je sice v současnosti k dispozici cestujícím pouze čekárna, nic to však nemění na tom, že výpravna společně se sousední bývalou vodárnou patří k nejstarším takovým stavbám u nás.
Čejč, dům Huberta Kleina. Tady si pomůžu vizualizací ze stránek obce – v Čejči jsem totiž nebyl, ale kdybych byl, přivezl bych obrázek domu obepnutého lešením. Někdejší sídlo Huberta Kleina totiž právě prochází rekonstrukcí, která mu vrátí důstojnou podobu. Po jejím dokončení mají být ve vile byty, prostory pro komunitní centrum, muzeum a informační centrum a ve sklepech se budou prezentovat místní vinaři. Do Čejče Kleinové přišli při stavbě tzv. slavkovské silnice od Slavkova k uherským hranicím u Hodonína, když si zřídili stavební kancelář ve zdejší Hrubé hospodě rodiny Poduškových. Dceru Františku si později Hubert vzal, hospodu, ve které byly i lázně, koupil, v Čejči také provozoval parní mlýn a sklárnu a v okolí těžil lignit (nejmladší hnědé uhlí). Do Čejče se z Rajhradu přestěhovali i rodiče bratří Kleinů, otec tu v roce 1835 zemřel.
Hoštejn, památník dostavby tratě z Olomouce do Prahy. Obelisk na výrazném kopci, kde kdysi stával hoštejnský hrad, na památku spojenou se železnicí na první pohled nevypadá. Empirový památník ovšem byl v roce 1847 opravdu vztyčen, aby budoucím generacím připomínal dokončení tratě Severní státní dráhy z Olomouce do Prahy, ostatně (nejen) koleje jsou od něj pěkně vidět. Stavbu úseku v údolí Moravské Sázavy vedl Hubert Klein.
Krasíkov, portál původního Tatenického tunelu. Při stavbě trati z Olomouce do Prahy byly vybudovány vůbec první tři železniční tunely u nás. Zatímco tunely u Chocně i Třebovic již zanikly, starý Tatenický tunel u Krasíkova stále existuje, vlaky jím již ale nejezdí, je částečně zasypán. Tunel vznikl v hlubokém zářezu jako ochrana trati proti padajícímu kamení, vybudovaná klenba byla po dokončení zasypána. Jižně od tunelu navazoval na zářez krasíkovský viadukt překračující řeku Moravskou Sázavu. Tunel i viadukt sloužily dopravě až do roku 2004, kdy byl zahájen provoz na moderní přeložce tratě, jejíž součástí se stal nejen nový most přes řeku, ale také 1098 metrů dlouhý Krasíkovský tunel, který byl v době zahájení provozu nejdelším v ČR. Starý viadukt byl snesen, starý tunel opuštěn a částečně zasypán, k severnímu portálu se lze ale podívat, byť ne po nějaké oficiální turistické trase. U portálu je osazena pamětní deska – právě zde utrpěl při nehodě v roce 1929 smrtelné zranění Josef Trieftrunk, který měl jako vedoucí stavby na starosti zdvoukolejnění trati.
Hradec nad Svitavou, železniční viadukt. Šestiobloukový viadukt postavený dělníky bratří Kleinů na trati Státní severní dráhy z Brna do České Třebové se stal jednou z dominant táhlé obce u Svitav. Budování dráhy přes Hradec ale nebylo snadné, pomoci musela i armáda. Místní sedláci se totiž bouřili proti tomu, aby jim trať vedla přes pole, a rozestavěnou dráhu poškodili. O dramatické chvíle nebyla v Hradci nouze ani později, když už železnice byla běžnou součástí životů. V roce 1967 došlo přímo ve zdejší zastávce, jen kousek od viaduktu, k tragické nehodě, viz tento článek.
Červenohorské sedlo. Kleinové přispěli také k rozvoji turistiky v Jeseníkách. Když vybudovali podél Divokého potoka první silnici na Červenohorské sedlo a dále do Jeseníku (což bylo jejich poslední silniční dílo), nechali na sedle postavit dřevěný zájezdní hostinec, který na náročné cestě sloužil k odpočinku a občerstvení nejen formanům mířícím do rejhotických a sobotínských provozů s dřevěným uhlím, ale také poště a prvním turistům. Hostinec sice v roce 1871 vyhořel, záhy byl však obnoven a získával si dál na oblibě, později už hlavně mezi návštěvníky hor. V té době se již budovala nová, ne tak příkrá silnice, v jejíchž serpentinách jezdí motoristé dodnes. Po původní cestě postavené Kleiny vede v současnosti z Koutů na sedlo žlutá turistická značka. Stejně tak původní hostinec, jehož objekt na sedle stále stojí, má svá nejlepší léta již za sebou. V roce 1903 ho od Kleinů koupil Moravskoslezský sudetský horský spolek, nedlouho poté tu postavil ubytovnu, další později přidal Klub československých turistů, až se areál na Červenohorském sedle rozrostl do dnešní podoby. Stejný začátek mělo i další oblíbené místo, motorest Skřítek, dříve Berggeist. Také tady při šumperské silnici Kleinové postavili zájezdní hostinec se stájemi a možností odpočinout si na dlouhé a nelehké cestě přes hory. Formanská doprava ale začala upadat se zprovozněním dalších železnic v okolí, a tak na Skřítku začali přibývat příznivci turistiky. Hostinec byl v roce 1885 rozšířen a ještě před koncem století ho odkupuje zmíněný sudetský spolek. Na konci druhé světové války hostinec vyhořel a trvalo téměř 20 let, než byla pohostinská činnost v této lokalitě obnovena. Motorest v sedle, které je výchozím místem četných horských túr, byl otevřen v roce 1966. O kus výše v horách pak stojí Františkova myslivna, soukromý objekt, který nechal Franz II. ve vrcholových partiích Jeseníků postavit jako loveckou chatu v roce 1865; jméno nese po Franzovi I. Skalisko s plaketou kousek nad Malým kotlem zase připomíná Franze Kleina III., který nechal hory zalesnit jako náhradu za lesy vykácené pro potřeby železáren. Do jesenických výšin jsem se ale nyní nedostal, takže tady musí stačit jen starší fotka Červenohorského sedla z mého archivu.
Olomouc, forty XIII (nahoře) a XI. Kleinovi společně s tesařským mistrem Josefem Rimmelem, který předtím vedl stavbu olomouckých Špitálských kasáren, zvítězili v roce 1850 ve veřejné soutěži na výstavbu čtyř předsunutých vojenských pevností (Slavonín, Nová Ulice, Neředín a Křelov) na návrších západně od města. Spolupráce sice nebyla z obou stran bez problémů, po stavební stránce nicméně bylo na podzim 1853 "až na maličkosti" hotovo a dodělávky, jako například vybudování sociálního zázemí, byly dokončeny v létě následujícího roku. Dohoda o výstavbě dalších pevností Kleiny pak i přes zahájená jednání uzavřena nebyla.
Olomouc, Dómská čtvrť. Zatímco v polovině 19. století pomohla firma bratří Kleinů olomouckou c. k. pevnost budovat, o 20 let později se podílela na prolomení jejích hradeb. Velitelství pevnosti se totiž shodlo s představiteli města na nutnosti zlepšení spojení s vlakovým nádražím – a v roce 1874 přišlo z Vídně povolení ke stržení Hradské brány, která stála v místech, kde se stýkají dnešní ulice 1. máje, Komenského a Kosinova. Byla to velká věc, město obklopené hradbami a příkopy se totiž naposledy rozšířilo v 16. století. Velký den nadešel po splnění dalších podmínek eráru 5. června 1876. Během slavnosti starosta Josef von Engel zasekl krumpáč do zdiva překážející brány. Dál to bylo na kleinovské olomoucké stavební kanceláři, neboť Kleinové zakázku na bourací práce a následnou úpravu terénu získali. Kancelář vedl inženýr Josef Sieber, který s bratry Kleinovými dlouhodobě spolupracoval. Dělníci pod jeho vedením rozebrali Hradskou bránu a přilehlé pevnostní objekty, zasypali příkopy, srovnali terén, také postavili nový most. Městský stavební úřad následně upravenou plochu rozdělil na 25 parcel nové čtvrti, které se podle blízkého dómu sv. Václava, ke konci 19. století novogoticky přestavovaného, začalo říkat Dómská. Josef Sieber v nově vznikající čtvrti také vybudoval tři domy (Komenského 3, 5 a 7 – poslední dva na snímku pod dómem), další dva (Kosinova 2 – a Komenského 9) postavila Olomoucká stavební společnost, v níž měl Franz Klein II. podíl.
Velké Losiny-Maršíkov, kaple Nejsvětější Trojice. Kapli při pramenu na Fellbergu či česky Kožušné, zkrátka v sedle, kde se stoupání od Sobotína láme do klesání k Maršíkovu, nechala v polovině 19. století postavit manželka Alberta Kleina Amalie. Slavnostní posvěcení v roce 1856 bylo velkou místní událostí. A není divu, Fellberg byl regionálním poutním místem už nějakou dobu – první kaple tu vznikla někdy v první polovině 18. století za Jana Ludvíka ze Žerotína, vejít se do ní mělo až 100 věřících, takže se dá mluvit spíše o kostelíku, při něm stávala i poustevna. Když však byly za Josefa II. omezeny náboženské poutě, kostelík byl v roce 1785 zrušen a rozbořen, přičemž například oltář zamířil do kostela v nedaleké Žárové, obraz Nejsvětější Trojice do kostela v Maršíkově. Poutní místo na Fellbergu nicméně bylo brzy obnoveno, když maršíkovský rychtář nad pramenem nechal postavit drobnou kapli, která ale trpěla vlhkostí, což se záhy projevilo na její stavební kondici. Se záměrem vybudovat kapli novou přišla už v roce 1848 manželka Franze Kleina Franciska, její úmysl nakonec realizovala až zmíněná Amalie Kleinová. Poutě se sem konaly až do roku 1938, po válce místo pozvolna pustlo, k jeho obnově došlo v 90. letech a zejména pak v letech 2011 a 2012, kdy se vysvěcení opravené kaple zúčastnilo asi 200 poutníků a hostů.
Přemyslovice, zámek a hrobka. Předchůdcem zámku v Přemyslovicích mezi Prostějovem a Konicí byl letohrádek, který nechal po roce 1825 pro své občasné pobyty postavit tehdejší majitel konického panství, brněnský podnikatel Karel Příza, pojmenoval ho podle své manželky Emerencie. Když později velkostatek Stražisko, k němuž patřily i Přemyslovice, zakoupil Edmund Bochner, manžel nejmladší dcery Libora Kleina Julie, rozhodl se letohrádek rozšířit a přestavět v novogotickém duchu, aby připomínal středověký hrad. Bochnerovi byli se zámkem spojeni až do období po druhé světové válce, od 50. let tu sídlila zemědělská škola s internátem. Zámek krátce fungoval i jako vzdělávací středisko nebo pro letní tábory, po roce 1989 byl vrácen původním majitelům, kteří jej však později prodali. Zchátralý zámek chce současný majitel proměnit v domov pro aktivní seniory. Jen několik desítek kroků za zámkem se ve stínu stromů nachází rodinná hrobka, v níž jsou vedle členů rodiny Bochner uloženy i ostatky rodičů Julie Bochnerové, Libora a Julie Kleinových.
Drahanovice, bývalý cukrovar. Cukrovar coby součást drahanovického velkostatku založil v roce 1861 hrabě August Alexander Silva Tarouca, v prvních letech zpracovával kolem 6 tisíc tun cukrové řepy za kampaň. Když se i v cukrovarnictví projevila hospodářská krize započatá krachem na vídeňské burze, nabídl majitel akcie podniku rolníkům z okolí. Ti ovšem neměli o akcie šlechtického cukrovaru zájem, neboť se chystal vznik rolnického cukrovaru v blízkých Příkazích. Část akcií nakonec koupila rodina Bochnerů ze Stražiska, která je později převedla na Kleiny. Ti se v roce 1886 stali většinovými majiteli cukrovaru a postupně jej zmodernizovali, dařilo se jim také získávat do pronájmu statky s polnostmi z okolí. Před první světovou válkou se ale Albert Klein jako Němec stal terčem odporu zdejších rolníků, až jim nakonec cukrovar nabídl k odkoupení. Výroba cukru v Drahanovicích probíhala až do 90. let. Zajímavostí je, že k někdejšímu cukrovaru patří od jeho založení i odborníky ceněný park.
Údolí řeky Bystřice, trať Olomouc – Krnov. Jednou z posledních velkých železničních staveb, kterou Kleinové na Moravě a ve Slezsku realizovali, byla v letech 1870–72 trať Moravskoslezské centrální dráhy z Olomouce do Krnova s odbočkami do Rýmařova, Jindřichova, který krátce předtím koupil Albert Klein, dále do Glubczyc a Opavy – tento projekt společně s hrabětem Robertem Lichnowským prosazoval zejména podnikatel Max Machanek, jehož rodina provozovala v údolí řeky Bystřice továrny na železné výrobky, ale právě i Kleinové a další zájemci. Na dráze ve složitém terénu, kde není nouze o mosty, skalní zářezy i tunely, pracovalo na 8000 dělníků a už v srpnu 1872 tu probíhaly zkušební jízdy. Lze se ale dočíst, že stavba nebyla příliš kvalitní, řada mostů byla dřevěných, navíc v době dokončení trati vázla výstavba jejího opavského nádraží (dnešní Opava - západ)... Nicméně dráha slouží do dnešních dní a nejednou k ní zamířili i filmaři. Kromě drsné a zároveň malebné krajiny kolem trati zejména v údolí Bystřice u Olomouce poutají pozornost také některé architektonicky cenné nádražní budovy, například v Hrubé Vodě, Hlubočkách nebo Domašově nad Bystřicí.
Krnov, most přes řeku Opavu. Secesní nýtovaný příhradový most dlouhý 27 metrů byl vyroben v železárnách v Sobotíně v roce 1900 a dodnes slouží dopravě, byť provoz na něm je omezen a většinu zátěže již dříve převzal nedaleký most na průtahu městem. Dodejme, že původně se mostu, který spojuje centrum Krnova s částí Pod Cvilínem a je památkově chráněný, říkalo Říšský a vozovka na něm byla dlážděná. Foto pořízeno před zásadní rekonstrukcí, která proběhla v letech 2014 a 2015. Mimochodem Kleinové za dobu své podnikatelské činnosti vybudovali kolem 2000 mostů, ať už kamenných, řetězových nebo nýtovaných. K těm nejznámějším patří například Negrelliho viadukt či Palackého most v Praze, již snesený řetězový most v Děčíně nebo řetězový most v Ostravě, předchůdce dnešního mostu Miloše Sýkory.
Dolní Studénky-Králec, zámek a pivovar Třemešek. Velkostatek Třemešek u Šumperka vlastnili od roku 1861 manželé Eduard Rafael a Marie Ulrichovi. Eduard pocházel ze Sobotína a stal se rodinným a podnikovým právníkem Kleinů, dcera Franze Kleina se s ním seznámila, když v Brně docházel učit jejího bratra Franze (II.). Vzali se v roce 1845. V té době stával v osadě Třemešek ještě patrový renesanční zámeček vybudovaný na konci 16. století Janem Bukůvkou z Bukůvky. Jeho tehdejší majitel Franz von Tersch z podnikatelského rodu ze Šumperka však již připravoval zásadní přestavbu, která mu záhy přerostla přes hlavu, a tak musel část majetků prodat. Když velkostatek odkoupili manželé Ulrichovi, přestavbu zámku, jejíž výsledek se dochoval víceméně dodnes, dokončili, nikdy tu však nebydleli, žili převážně v Brně. Později Eduard nedaleko zámku založil pivovar, jeho technologii dodaly strojírny Ringhofferů, s nimiž byli Kleinové sňatkově propojeni. Nechal také rozšířit zdejší ovocné sady a zřídil daňčí oboru, anglický park přilehlý k zámku otevřel veřejnosti. Když v roce 1881 zemřel, majitelem velkostatku se stal syn Eduard mladší, který se profesně vydal v otcových stopách. Marie přežila svého muže o 23 let, zemřela v Brně v roce 1904. Krátce poté se "panování" Ulrichů na Třemešku uzavřelo tragicky, když, jak již bylo uvedeno výše, Eduard mladší spáchal sebevraždu skokem z patra Kleinova paláce, snad kvůli finančním potížím. Jeho sestry jako dědičky v roce 1906 velkostatek prodaly Richardu Mauthnerovi, který mimo jiné při zámku založil nové rybníky, ovšem později nechal uzavřít výletníky oblíbený park. Zámek za něj též vyhořel, ale byl obnoven. Těsně před druhou světovou válkou zámek nepřímo vlastnil Jan Antonín Baťa, ovšem obsazení Sudet a válka a jeho záměry přerušily. Po válce se zámek stal památkou, dlouhá léta nicméně sloužil jako internát či ubytovna. Nedávná rekonstrukce mu vrátila důstojnější podobu, nyní slouží několika neziskovým organizacím a mimo jiné tu pro návštěvníky funguje kavárna. Štěstí ovšem neměl nedaleký pivovar, který prošel koncem 19. století novogotickou úpravou a později již ve vlastnictví Mauthnera obměnou technologií, přičemž nový parní stroj měl pocházet z kleinovských železáren ve Štěpánově. Mauthner nicméně třemešský pivovar spojil s pivovary v Šumperku a Hanušovicích, a i když před první světovou válkou produkoval až 40 tisíc hl piva ročně, výroba zde byla v roce 1918 skončena a využívána byla jen sladovna. Po druhé světové válce pak areál pivovar chátrá, část hlavního objektu se již zřítila.
Vikýřovice, Muzeum silnic. Naše zdaleka ne úplné (to bychom se narazjovali!) putování po místech spojených s bratry Kleinovými zakončíme v Muzeu silnic ve Vikýřovicích u Šumperka. Důvody jsou k tomu hned dva. Jednak muzeum sídlí v adaptovaném objektu tzv. krenišovského dvora, který jako součást výše zmíněného panství Třemešek vlastnili manželé Ulrichovi, a jednak v muzeu, které se věnuje historii výstavby silnic a mostů a navíc sídlí v Podesní, nemůže chybět zmínka o osudech a podnikání bratří Kleinů. A není to jen zmínka, Kleinům je věnována jedna z vnitřních stálých expozic, ve venkovním areálu muzea si pak lze prohlédnout některé snesené mostní konstrukce, které vznikly v kleinovských podnicích. O muzeu, které zabaví nejen tatínky, ale i jejich děti a možná i maminky, jsem více psal zde.
Komentáře
Okomentovat