12. března 2018

Na Brníčko si blátem vyšlápla rekordní větrací výprava

Původně to měl být poslední zimní výlet, díky přesunu na nový termín a výraznému oteplení už ale šlo o parádní jarní putování. A když jarní, tak se vším všudy, tedy s pořádnou porcí sluníčka a ještě vydatnější porcí bláta. Navrch byl ustanoven nový účastnický rekord Větrání – do prezenční listiny se zapsalo 51 turistů z pěti států.

Od Šternberka, kde vystoupila většina cestujících, už třívozová regionova patřila jen nám. Kromě průvodčího a mašinfíry neměli v úmyslu vystoupit v Libině a vydat se na čtrnácti-, respektive patnáctikilometrovou cestou po svých asi dva nebo tři lidi. V Libině na nádraží následně nastal ruch, který tamní perony možná dlouhou dobu nepamatují, výpravčí si ale brzy mohl oddychnout a vrátit se do dopravní kanceláře. A podobně obyvatelé Obědného, kteří na množství turistů na cestě koukali zpoza oken a plotů. Co to je za procesí takhle v neděli?

Větrači záhy začali stoupat do sice mírných svahů Úsovské vrchoviny, ovšem kvůli blátu to přece jen stálo o něco více sil, než by muselo, a už po prvních třech kilometrech měli někteří zašvihané kalhoty až po kolena. A v průběhu cesty hnědé kapky na textilu jen a jen přibývaly, protože když příroda taje po mrazech, bláto k tomu prostě patří. A občasné pády na blátě také, někteří nejmenovaní by mohli povídat.

Ke kopcům pro změnu patří výhledy a o ty také nebyla nouze. Nejprve jsme měli jako na dlani Obědné a kus Libiny s okolními vrchy, v průběhu cesty se pak na horizontu mezi kopci objevila zástavba Zábřeha. V poledním slunci jsme došli na zříceninu středověkého hradu Brníčko, z nějž se nabízí i pěkný výhled na Hrubý Jeseník, toho času ještě pod bílou peřinou. Řadě výletníků ale stačilo jen pořídit si selfie u hradu a následně si lehnout na svah a využít pauzu k vyhřívání se ve slunečních paprscích.

Z hradu jsme pak sestoupili kolem ovčí farmy do stejnojmenné obce, abychom ještě při následném stoupání do vrchu Markovice omočili své již uschlé boty v blátě. A to si to někteří střihli přímo přes vrchol, většina účastníků volila variantu pevnější, ale i tak blátivé cesty po vrstevnici. Všichni jsme pak ale stejně museli absolvovat sestup k Postřelmovu, to už byl hotový blátivý adrenalin, ale téměř všichni to zvládli bez ztráty kytičky.

V Postřelmově se padesátihlavá výprava rozpadla do několika skupin, někteří využili hned prvního možného vlaku k cestě domů a doslova utekli, jiní šli se mnou obhlédnout zdejší zajímavosti, jako je kostel sv. Matouše, renesanční hrobka Bukůvků a některé další objekty, dobrá polovina účastníků tak ale nedostala svůj pamětní list… Nicméně až na tento nepovedený závěr to byl příjemný skoro jarní den.

To ten následující výlet, na který jedeme už tuto sobotu 17. března, asi až tak jarní podle aktuální předpovědi počasí nebude, přestože má jaro v názvu. Ale nechejme se překvapit. A navíc nebude ani až tak moravský. Trasa Hledání jara u Litomyšle totiž vede mým rodným Hřebečskem ze Semanína u České Třebové právě do rodiště Bedřicha Smetany; to je ale jen kousek za česko-moravskou hranicí. Více na stránce Větrání.



















Žádné komentáře:

Okomentovat