16. července 2018

Moravské Švýcarsko větračům ukázalo přírodní krásy i gotické skvosty

Půvabná lesnatá krajina v okolí hlubokého údolí řeky Svitavy u Adamova, zvaná též jako Moravské Švýcarsko, byla hostitelkou další větrací výpravy. Na šestnácti kilometrech si turisté mohli užít jak přírodních krás, tak historických zajímavostí. V kopcovitém terénu ale došlo i na krveprolití.

Naštěstí nešlo o nic vážného, jen lehce odřené koleno jedné z účastnic. To chlapec, který byl se svými příbuznými zrovna také na Novém Hradě, na tom byl se svým kolenem po pádu na ostrý kámen o něco hůře. Ale není pochyb o tom, že než se ožení, nebude o žádném šrámu pořízeném na hradě mezi Adamovem a Blanskem ani vědět. Říkají to babičky.

Nicméně vraťme se do ranních hodin, kdy jsme vystoupili z vlaku na zastávce v Adamově, poblíž někdejších strojíren, jejichž jméno se často objevuje v křížovkách. Společně se mnou a dvěma místními účastníky, kteří během dne přispěli některými zajímavostmi, kterých bychom si možná nevšimli, se nás sešlo osmadvacet; na dobu dovolených a několika velkých hudebních festivalů po republice pěkná účast. Stejně tak pěkné bylo i počasí, hned od rána se na obloze pohupovalo slunce.

My se hned po příjezdu vrhli do pozvolného stoupání do svahu nad Svitavou a nad železniční tratí z Brna do České Třebové, pěšinu lemovala zákoutí nezřídka skoro pralesní, kdyby ale les nebyl tak vyschlý, byl by to mnohem lepší pohled. I ve Vítečkově studánce blízko Vranova, který byl prvním cílem, tekl jen čurůček... Ve Vranově jsme na malou chvíli zavítali do poutního kostela, který je součástí kláštera paulánů, zrovna se tu scházeli věřící na mši.

Hlubokým lesem jsme pak pokračovali k vísce Svatá Kateřina, kde jsem zamýšlel jako hlavní bod pozornosti zdejší gotický kostelík zasvěcený právě svaté Kateřině, ale jako první nás zaujala svým nevkusem jedna zdejší zlatá (ano, opravdu zlatá) rezidence a nečekaně jsme mohli tak trochu navštívit i Pernštejn a Bouzov, tedy jejich modely na jedné ze zahrádek, samozřejmě se svolením manželky jejich tvůrce. Na kateřinský kostelík ale také došlo.

Po obědové pauze jsme museli absolvovat nejhorší úsek trasy, před stoupáním k Novému Hradu jsme totiž museli urazit cca dva kilometry po silnici směr Blansko – a provoz zde rozhodně neodpovídal nedělní době obědové (a někteří motorkáři jsou vážně kreténi). K úhoně ale nikdo nepřišel, a mohli jsme začít ukousávat z posledního výstupu. Tento už byl o něco náročnější, prudší, brzy jsme ale všichni stanuli na nádvoří Nového Hradu. Orosená odměna přišla vhod, ať už byla vypita při zemi, v mučírně nebo s výhledem z hradní věže.

Z hradu jsme pak sestoupili zpět k řece Svitavě, právě při tomto sestupu došlo na pár karambolů a ono výše zmíněné odřené koleno. Cyklostezka pod skalnatým svahem podél řeky nás dovedla k prvním budovám areálu Adastu a následně k samotnému Adamovu. Ve městě jsme nestačili kroutit hlavami při pohledu na paneláky nasekané ve svazích a některými vymydlenými budovami. Zároveň jsme ale měli štěstí, že byl zrovna otevřený zdejší novogotický kostel sv. Barbory, paní průvodkyně nám ráda představila zdejší unikát, vzácný dřevěný Světelský oltář, i povyprávěla, že to kostel v dělnickém městě neměl za minulého režimu zrovna jednoduché. Pak už zbývalo se jen přesunout na nádraží a vydat se na dlouhou cestu vlakem směr Olomouc.
























Žádné komentáře:

Okomentovat