4. listopadu 2018

Oderská výprava byla barevná a deštivá

Byl to podzimní výlet se vším všudy. S barevným listím, s mrholením i deštěm, s blátem a mlhou. Pravda, pro výstup na rozhlednu to nebyla úplně nejlepší kombinace a vlhkost se během dne dostala do bot i pod bundy, ale že by Oderská výprava alias trasa z Oder do Suchdola nad Odrou nestála za to, to se říct rozhodně nedá. 

Do terénu přírodního parku Oderské vrchy se mnou vyrazilo dvaadvacet turistů, zájem byl přitom ještě větší a někteří si účast rozmysleli, když z okna vykoukli do deštivého rána. Šum deště skutečně příliš nelákal ven, ale ukázalo se, že kdo tento ranní pocit potlačil, neprohloupil. Po hodince cesty a dvou přestupech jsme vycházeli z oderského nádraží, prvním cílem bylo centrum slezského města. To se ještě v 60. letech minulého století mohlo chlubit pěkným zámkem, který ale vyhořel a následně byl odstřelen a nahrazen brutalistní betonovou novostavbou obchodního domu. Jinak je centrum Oder ve své historické podobě poměrně zachovalé, půlhodinka rozchodu, kterou jsem skupině dal, na náměstí a okolní uličky nestačila. Ale bylo třeba vyrazit na plánovanou trasu. 

Po svahu Veselského kopce jsme vystoupali nad město, navlečení v pláštěnkách a nepromokavých bundách jsme se docela zapotili, na druhou stranu jsme se mohli pokochat výhledem na celé údolí s Odrami, ohraničené kopcem Pohoř se stejnojmennou vesnicí, kam jsme měli později pokračovat. Na Veselský kopec jsme ale zamířili ani ne tak kvůli výhledům, ale kvůli bývalým břidlicovým dolům a studánkám. Nově nejzajímavější místa spojená s těžbou nerostného bohatství u Oder spojuje naučná stezka K Flascharovu dolu, která je součástí hornických stezek Krajina břidlice, jejichž část jsme již dříve prošli během putování do Budišova nad Budišovkou. U Oder se sice ještě buduje (co nás překvapilo – i v sobotu, déšť nedéšť), ale řada turistických odpočívadel a informačních tabulí je již v provozu a přístupná a bez problémů, tedy když jsme si dávali pozor, na co v mokrém listí na cestě šlapeme, jsme mohli nakouknout za mříž jednoho z opuštěných dolů. 

Z kopce jsme poté zamířili zpět do údolí, přímo mezi oderské rybníky, oproti mapě jsme našli k další naučné stezce zvané Stříbrný chodník zkratku a za chvíli jsme si již přes vodní hladinu lemovanou stromy v plné podzimní paletě barev užívali pohledu na Veselský kopec, z nějž stoupá k nebi pára. Kochání ale brzy vystřídalo blátivé stoupání k Pohoři, stříbrná ta cesta rozhodně nebyla. Ale jak nás ubezpečila tabule u vodopádu Zlatého potoka (ze kterého jsme ale kvůli letošnímu suchu – ano, i přes ten déšť, který nás na výletě provázel – nic neviděli, prostě nebyl), stříbro se tu kdysi také těžilo, takže název stezky není až tak zavádějící. 

Vodopád, ani stříbro jsme nenašli, a tak jsme pokračovali ve výstupu k vesnici Pohoř, která jako jediná část jinak slezských Oder patří na Moravu. Tady jsme měli v plánu pokochat se výhledem do širého okolí z rozhledny Olšová, prý bývá vidět Praděd, Lysá hora i ostravská halda Ema. Jenže kvůli mlze jsme byli rádi, že jsme viděli alespoň pohořský kostel. A plánované posezení pod rozhlednou jsme kvůli chladu také zkrátili a raději pokračovali dále směr Kletné a Suchdol nad Odrou a postupně jsme se blížili ruchu civilizace. 

Tedy vlastně dálnice na Ostravu. Sotva jsme ji ale přešli, ocitli jsme se na poklidném severním konci Suchdola zvaném Zátiší, tak trochu utajeném v údolíčku Suchdolského potoka. S vidinou brzkého posezení v suchu některého z místních podniků se ale naše výprava začala trhat do několika menších skupinek, ke kostelům, katolickému a evangelickému, které tu stojí proti sobě, jsme zamířili asi v sedmi lidech. Ostatní už tou dobou usedávali v restauraci ke kávě a čaji, v době našeho příchodu do podniku už teplé nápoje střídaly o něco chladnější... 

Po občerstvení zbývalo už jen dojít asi kilometr na nádraží a vyrazit domů. Jenže jak je na suchdolském nádraží zvykem, člověk tu musí být trochu atlet, aby svůj vlak stihl, protože nástupiště, u kterého zastaví váš vlak, prozradí jediná tabule ve vestibulu a do podchodu vedou celkem prudké schody. Navíc si nepamatuji, že by tu nějaký vlak někdy jel včas, což pravidelně rozhodí provoz na koridoru a samozřejmě i vás, protože potřebujete chytit přípoj v Hranicích, který včas jet může. A když vám ujede, nezbývá než čekat na nádraží v Hranicích na další spoj. Jenže co dělat třeba hodinu na nádraží v Hranicích...? Naštěstí pro nás měl i vlak ze Slovenska pár minut zpoždění, takže jsme se do Olomouce a svých příbytků dostali podle plánu. 


































Žádné komentáře:

Okomentovat