15. listopadu 2018

Po trati: Podél Moravské Sázavy ze Žichlínku do Zábřeha

Malebné údolí Moravské Sázavy je odnepaměti důležitou spojnicí východních Čech a severozápadní Moravy, však ne náhodou právě tudy naši předci inženýři naplánovali trasu naší nejdůležitější železniční trati, tehdy Severní státní dráhy mezi Olomoucí, Prahou a Drážďany. Určitě jste tudy někdy jeli, a pokud jste se koukali z okna, stihli jste kousek krás údolí zařízlého do Zábřežské vrchoviny načerpat. Pokud to nestačilo, nechte se přesvědčit o tom, že se vyplatí vystoupit, následujícími řádky.

Pravda, vystoupit z vlaku tu je v současnosti malinko složitější, protože i když tudy sviští vlaky všech možných druhů a dopravců, v popisovaném úseku zastavují pouze osobáky, a to ještě na znamení. Tedy kromě Zábřeha, který ale bude z "taktických" důvodů cílem naší cesty. Ale to není nic, co by se nedalo zvládnout, že? (Mimochodem nabízí se i varianta vyrazit už třeba z České Třebové či Lanškrouna do Zábřeha na kole, v údolí jsou řeka a trať sledovány pěknou silnicí a zčásti též cyklostezkou.)

Poutní kaple u Mariánské studánky
Naše vlakoputování začíná na zastávce Žichlínek. Proč právě tady? Inu, protože kolem ní probíhá zemská hranice mezi Čechami a Moravou, samotná obec Žichlínek, jejíž dominantou je barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele, leží ve východních Čechách. Podobnou vzdálenost jako k okraji souvislé zástavby Žichlínku je to na druhou stranu od trati, na okraj Rychnova, ten už přímo v názvu nese přívlastek na Moravě. Než do něj však dojdete, neujde vaší pozornosti dlouhá hráz přetínající zdejší louky a klikatící se tok Moravské Sázavy. Jde o suchý poldr vybudovaný po povodních v roce 1997, který patří k největším ve střední Evropě. Rychnov na Moravě je pak zvláště mezi věřícími znám jako mariánské poutní místo, poutníci sem mířili a stále míří ke kostelu sv. Mikuláše a také do stínu stromů na nápadném Rychnovském vrchu, zvaném též jako Jezerní hřbet. Na jeho severní straně totiž vyvěrá pramen, jehož voda je prý zázračná, a tak při studánce vyrostla i lesní poutní kaple. V dlouhém Rychnově stojí za vidění také několik původních statků tzv. hřebečského typu nebo dvoupatrová barokní fara naproti kostelu, která připomíná malý zámek.

Klášter Koruna Panny Marie v Třebařově
Další zastávkou nese jméno Krasíkov, jen pár kroků je to z ní ale opět do dvou obcí. Na sever je to samotný, nepříliš velký, ale malebný Krasíkov, na jih pak Třebařov, který má na délku téměř pět kilometrů. A vyplatí si kus z nich projít. Jednak kvůli řadě udržovaných lidových stavení i hřebečských statků, jednak třeba kvůli monumentální secesní budově školy, vile obecního úřadu či četným barokním sochám a sloupům. Největší pozoruhodností je však torzo někdejšího augustiniánského kláštera Koruna Panny Marie, které je dobře viditelné už z vlaku. Klášter založil v roce 1267 Boreš z Rýzmburka poté, co v polovině století dostal od krále Václava I. darem zdejší území; mniši zde působili až do poloviny 16. století. Dodnes se dochovala část zdí klášterního kostela s dřevěnou zvonicí. 

U Krasíkova vlaky mířící na Olomouc vjíždějí do prvního z pěti tunelů, které zde byly vybudovány na začátku tohoto tisicíletí při modernizaci trati – a to rovnou do toho nejdelšího (1098 metrů, chvíli šlo o nejdelší dvoukolejný tunel v České republice). Zajímavostí je, že do jeho proražení se trať držela břehů Moravské Sázavy obtékající kopec, v krátkém úseku pak byla vedena tunelem, který zůstal pod krasíkovskou půdou zachován a ze strany od sousední Tatenice se lze podívat k jeho portálu. 

Pohled na Tatenici z lesní cesty
Hned za tímto starým tunelem by následovala zastávka Tatenice, obyvatelé této vesnice to ale již více než desetiletí mají na vlak o něco dále, nová zastávka totiž byla vybudována přímo mezi novým krasíkovským a tatenickým tunelem (ten je pro změnu nejkratší ze zdejší pětice, měří 140 metrů). Do obce dovede ze zastávky modrá turistická značka, která dále pokračuje na vrch Cukrová bouda, turisté přitom nemohou minout barokní kostel sv. Jana Křtitele a pěkný renesanční zámek se sgrafitovou fasádou a zachovalou bohatou štukovou výzdobou. O tuto památku přitom obec málem přišla, po druhé světové válce se zvažovala demolice...

Od Tatenice až k Zábřehu protéká Moravská Sázava úzkým a hlubokým údolím, lesem porostlé svahy vypadají, jako by snad na ně člověk nikdy nevztáhl ruku. Přece jen lze ale z vlaku zahlédnout osadu zvanou Popelák a třeba v údolíčku Ospitského potoka se kdysi dávno rozkládala osada Zejfy a rýžovalo se tu zlato. Půvabné je také údolí říčky Březná, které je téměř neosídlené a civilizace tu šumí v podstatě jen v osadě Drozdovská Pila. Údolí protíná turistická trasa zvaná Cesta nepokořených upomínající na odbojovou činnost v tomto kraji za druhé světové války. 

Hoštejn
Březná předává své vody Moravské Sázavě u Hoštejna, který kdysi byl centrem zdejšího panství. Dodnes se na návrší, které je pozoruhodnou přírodní dominantou vsi, dochovaly pozůstatky někdejšího rozlehlého hradu. Od trati ovšem spíše než drobné torzo paláce upoutá obelisk památníku dostavby olomoucko-pražské dráhy z roku 1847, od něhož je naopak pěkný výhled do sázavského údolí, a o něco níže kostel sv. Anny. Výhledy se nabízejí i ze zelené turistické značky vedoucí k Dolnímu Bušínovu, vraťme se ale zpět na trať, po které vlaky dále sviští kolem Hněvkova a překonávají poslední dva tunely k Zábřehu. Ještě na konci minulého století ale i tady trať víceméně kopírovala tok řeky, po opuštěném tělesu tratě nyní vede cyklostezka s naučnou stezkou. 

Železniční skanzen u Lupěného (foto z r. 2014)
U Hněvkova ale není zastávka, a tak je možné se na stezku vydat až z Lupěného. A hned na začátku, na dohled poslednímu z tunelů, je možné si prohlédnout malý železniční skanzen s parní lokomotivou řady 317 z roku 1950 a služebním vagonem, který sem přibyl letos, o kousek dál stojí udržovaný strážní domek. Samotné Lupěné se táhne podél Bušínovského potoka a nabízí řadu pěkných zákoutí s menšími venkovskými usedlostmi. Ze zastávky vlaku je to kousek také do Nemile, pod kterou Lupěné spadá; v její horní části se schovává renesanční tvrz, která byla v běhu času upravena na docela nenápadný vesnický dům, ovšem v posledních letech se jí v rámci možností vrací její původní podoba. Za pozornost stojí i Šubrtova kaple z roku 1770 s kamennou Pietou dokončenou až v roce 1994 při spodní silnici z Nemile do Zábřeha, který je cílem našeho vlakoputování. Městu se ale již věnovat nebudu, leccos jsem totiž zmiňoval už v tipu na výlet nazvaném Než Sázava spojí vody s Moravou. Jen bych snad zmínil, že nádraží Zábřeh na Moravě si i díky nedávné rekonstrukci stále uchovává kus ze své původní podoby, jež se ale celkem podařeně snoubí se současnou drážní architekturou... 

Žádné komentáře:

Okomentovat