Když jsem na toulkách sám, do podzemí se zrovna příliš neženu. Ale vodojemy, které sloužily zásobování jihomoravské metropole do roku 1997 a které od okamžiku jejich otevření turistickému ruchu viděl už snad každý, jsem potřeboval vidět také, ať už se mnou někdo pojede nebo ne. Přece jen je to něco jiného než stát před vchodem do staré břidlicové štoly na neurčeném místě, kde pootevřená mříž volá "Pojď dál", ale rozum říká "Ty vole, ne". A pak ta skvělá možnost projít a prohlédnout si vodojemy sám svým tempem, nezávisle na provázených skupinách...
Uznávám, ač výlet do útrob brněnského kopce zněl jako dobrý nápad, v horkém letním dni měl své slabiny. Hodinu a půl cesty vlakem tam a stejný čas zase zpátky. I přes otevřené okno jsme se ve vagonu kolektivně dusili a vařili ve vlastní šťávě. Další vroucí okamžiky v šalině jsem si odpustil a ke Žlutému kopci vyrazil po svých za využití každého zastíněného metru v ulicích. Poslední desítky metrů ve stoupání k vodojemům od starobrněnské baziliky byly v té výhni skoro za trest. Ale pak to přišlo – chládek a ten zvláštní pocit, kdy se snažíte jít potichu jako myška – to už jsem vlastně psal.
Výstavba vodojemů na Žlutém kopci nad Starým Brnem souvisí s velkým rozvojem města ve druhé polovině 19. století a rostoucí poptávce po pitné vodě. Postupně tu vznikly dva cihlové a jeden betonový vodojem, jejich celková kapacita činila přes 33 milionů litrů vody pro brněnské domácnosti, instituce a podniky. Nejprve sem proudila voda z řeky Svratky čerpaná tzv. pisáreckým vodovodem, později byl vybudován první březovský vodovod, který do Brna přivedl vodu z pramenišť u Březové nad Svitavou – což byla mimo jiné další záminka k návštěvě vodojemů: podívat se, kam teče voda z mé rodné hřebečské hroudy. Nutno však dodat, že hlavní vodojemy prvního březovského vodovodu od počátku byly na Holých horách v Líšni a druhým březovským vodovodem teče voda, tuším, do nádrží pod Palackého vrchem.
Nicméně právě nejmladším betonovým vodojemem z roku 1917, jehož dvě nádrže byly budovány v souvislosti s novým zdrojem vody u Březové, jsem svou návštěvu začal a hned od prvních okamžiků jsem byl mezi sloupy sám, v přístupové chodbě jsem míjel odcházející skupinu. Jen já, ticho, skoro tma a vlhko. A ta ozvěna! Prý tu trvá 56 vteřin! Krokkkkk, krokkkkk. No pěknou chvíli trvalo, než přišel někdo další, do té doby jsem se snažil vlastně ani moc nedýchat, nejen ohromením tím prostorem, byť tento betonový vodojem vlastně zas tak čučavý není.
Zato starší dva cihlové, to je jiné pokoukání. Pod vstupním domkem (kde je pokladna a zázemí pro návštěvníky) se vedle nejmladších nádrží dá projít i do té nejstarší, která byla postavena podle projektu anglického podnikatele Thomase Docwrye a uvedena do provozu v roce 1874. Tady se procházíte žlaby, které jsou protiváhou cihlových kleneb vysoko nad hlavou, a užíváte si téměř nekonečných průhledů otvory, tzv. tlamovými okny, ve stěnách, které ony klenby podpírají a nádrž s kapacitou přes 9,5 milionu litrů vodu rozdělují do "chodeb" připomínajících středověký hrad. Na dně žlabu se drží trocha vody, v rozích stěn z tzv. ostře pálených cihel jde zase místy vidět zeleň, nějaké kapradinky. Tady se mi bohužel být sám nepodařilo, šum provázené skupiny ale nemohl dojem z tohoto stařičkého podzemního prostoru pokazit. Tady jsem dech nezadržoval, tady jsem ho už málem ztratil.
A co teprve ve vodojemu číslo 2?! Ten má vlastní vstup z parkově upraveného areálu, a když pípnete vstupenku a sejdete po schodech za dveřmi, ocitnete se doslova v podzemní katedrále. Také tato nádrž z roku 1894 je vybudována z cihel, stropní klenby však v šestimetrové výšce drží sedm desítek zaklenutých pilířů – chybí na nich jen sochy svatých, aby si člověk připadal jako při prohlídce chrámových lodí. Namísto svatých tu opět jsou sem tam kapradiny a v rohu prostoru ukázka napouštěcích a vypouštěcích armatur. Tady se mi znovu poštěstilo být chvíli sám v tom podzemním vlhkém a chladném tichu, mezi cihlami, jejichž barva napovídá, kam ještě kdysi sahala voda a kam už ne, a přemýšlet nad záběrem, který svět odtud ještě neviděl (což se nepovedlo).
Když se pak otevřely dveře a po schodech sestoupila další prohlídková skupina, vyšel jsem zpět na zemský povrch a nepolevující sluneční svit a vydal se přes sady pod Špilberkem a přes centrum, kterým se pohybovalo podezřelé množství lidí v krojích, k nádraží. Příjemný podzemní chládek byl během chvilky pryč, zážitek ale zůstal (a těch tmavých rozmazaných cvaků, co bylo ve foťáku!).
Chápu, že někomu může připadat vstupné příliš drahé (350 korun za dospělého, ale dá se uplatnit třeba sleva za jízdenku jihomoravské integrované dopravy), návštěva za to však opravdu stojí. Ať už se chcete dozvědět o architektuře, historii a fungování vodojemů od průvodce, anebo si nasát atmosféru podzemních prostor individuálně svým tempem.
Web vodojemů na Žlutém kopci najdete tady a nejkratší cesta k nim z nádraží vede tudy (mimochodem na ní narazíte i na pamětní desku Járy Cimrmana :-) ).

Komentáře
Okomentovat