O mlýnu a uhlí aneb Do Čejče za Hubertem

Důvodů, proč se zajímat o Čejč na Hodonínsku, se dá najít hned několik. Jde o vinařskou obec, ve které část mládí strávil pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a jejíž historie je kromě jiného spojena s francouzskými kolonisty... Moji pozornost ale přilákal důvod jiný – Hubert Klein. Nejmladší z proslulých bratrů podnikatelů, kteří jsou známi především jako stavitelé železnic a majitelé železáren, se v Čejči usadil (byť tu kvůli pracovním záležitostem nejspíš ani příliš času nestrávil) a zapsal se do podoby a života obce a jejího okolí. A tak jsem se tam zajel podívat...

Kleinové do Čejče přišli ve 30. letech 19. století v souvislosti s pracemi na tzv. slavkovské státní silnici směřující právě přes Čejč k Hodonínu a uherské hranici. Stavební kancelář si zřídili ve zdejší zájezdní Hrubé hospodě provozované rodinou Františka Podušky, který hospodu krátce předtím zakoupil a v podstatě znovu vybudoval. Při rekonstrukci tu vznikl taneční sál, nové pokoje k ubytování, také menší lázně využívající sirnou vodu z čejčského pramene Heliga. Podnikavý Poduška ovšem zemřel v nízkém věku a v době, kdy Kleinové do Čejče kvůli stavbě přišli, vedla provoz jeho žena Františka, později ho převzal syn František.

Čejčský obecní úřad

Čejč se do pomyslné rodinné kroniky Kleinů propsala nejen jako pracovní zakázka. V roce 1835 tu zemřel otec bratrů Johann Friedrich, pohřben byl ale v Rajhradě, do hrobu, kde byl o pět let dříve pochován i nejstarší z bratrů a původní hlava rodinného podnikání Josef. K podstatně veselejší události pak došlo v roce 1840, kdy si v místním kostelíku sv. Vendelína řekli své "ano" Hubert a dcera Poduškových Františka. Jejich svatba prý byla významnou událostí pro celou obec, za obřady totiž místní jinak museli do farního kostela v sousedních Hovoranech.

Kostel sv. Vendelína

Při státní silnici nablízku Hrubé hospody, kterou od Poduškových zakoupil, nechal Hubert postavit rodinnou vilu, ke které přiléhala rozlehlá zahrada. Mezi místními se vile má říkat i zámeček, přitom jako zámek dlouhá léta nevypadala, když jí spíše uškodily stavební úpravy a také neúdržba v období po druhé světové válce. To se však nyní mění, obec totiž vilu právě rekonstruuje a vrací jí důstojnou podobu. Vzniknou tu jednak obecní byty, ale také informační centrum nebo expozice, která by zdejší působení Huberta Kleina připomínala.

Kvůli vile Huberta Kleina se budu muset vrátit...

V současnosti totiž na žádnou zmínku o významném podnikateli v obci jen tak nenarazíte, pokud tedy nevíte, že ta vysoká budova v sousedství vily momentálně skryté v nevzhledném lešení je Kleinův mlýn. Mělo jít o jeden z prvních parních mlýnů na Moravě, do provozu byl uveden v roce 1846 a vyrobená mouka se vozila i do Čech a Rakouska. Kromě mlýna Hubert v Čejči založil i sklárnu, kde se vyráběly zejména láhve na víno. Jako zdroj vody pro oba provozy si pronajal tehdejší Čejčské jezero, později vysušené a proměněné v pole. Zkoušel tu také chovat bource morušového pro výrobu hedvábí, tento pokus ovšem nevyšel.

Mlýn stojí v sousedství vily

Zdaleka nejvýznamnější podnikatelskou aktivitou Huberta v Čejči a okolí však byla těžba lignitu, nejmladšího a nepříliš výhřevného hnědého uhlí. Dostal se k ní díky Franzi Nawarovi, dřívějšímu hraběcímu naddůlnímu, který hledal financování pro průzkum a těžbu lignitu u Kelčan (u Kyjova), následně Hubert získal důlní míry nejen v Kelčanech, ale také u Čejče, v Hovoranech nebo Šardicích. Před Hubertovou smrtí v roce 1856 těžařstvo těžilo na padesátce důlních měr na Kyjovsku a Hodonínsku. Vytěžené uhlí nebylo vhodné pro rozvíjející se železnici, ovšem mířilo do průmyslových provozů v okolí a jako otop do domácností.

Stávala tady Hrubá hospoda?

Po Hubertově smrti převzal jeho aktivity bratr Albert, sám Hubert s Františkou totiž neměli děti, které by svého otce následovaly. Albert získal další důlní míry k těžbě lignitu, mimo jiné u Ratíškovic či Milotic, později však počet těžebních míst redukoval. Některé doly časem zanikly, jiné se staly součástí větších důlních děl, jako byl například tragickým neštěstím známý šardický důl Dukla nebo důl Obránců míru mezi Hovorany a Šardicemi, blízko nějž u cyklostezky stojí hornický památník tvořený huntem (důlním vozíkem) a výztuhou šachty.

V současnosti je hospoda a také několik obchodů tady, v moderní Formance

Parní mlýn, jehož budovy se staly domimantou obce, Albert prodal blízkým spolupracovníkům, jedním z vlastníků je uváděn Alois Scholz, dlouholetý ředitel kleinovských železáren. Později byl provoz znám jako Vránův parní mlýn, v současnosti je využíván jako sídlo vinařství a několika dalších firem. Sklárnu Albert přestěhoval do Kelčan, kde však brzy vyhořela, načež ji proměnili v cukrovar, který fungoval ještě po druhé světové válce.

Stará škola, kterou nechal postavit Albert Klein

Albert také naplnit Hubertův úmysl dát čejčským dětem důstojné prostory pro výuku. Pokud jsem někdejší školní budovu správně odhalil, slouží dnes jako zdravotní středisko. A pokud historická mapa neklame, stála Hrubá hospoda v místě, kde dnes stojí bytovka č. 444. K pramenu Heliga jsem se z časových důvodů nepodíval, ostatně kdo ví, jestli bych si tam v letošním suchém roce nezacházel zbytečně.

Masarykova připomínka v parku u kostela

Z centra obce jsem se ale vydal ke zmíněnému kostelíku sv. Vendelína v parku, kde je hrob pruského generála Clausewitze, který v Čejči zemřel v roce 1866 během epidemie cholery, i připomínka toho, že tu se svými rodiči žil a kovářem se učil Tomáš Garrigue Masaryk. Pokračoval jsem k přírodní památce Výchoz, na níž navazuje Bílý kopec – někde tam na dřívějším břehu jezera měla Napoleonovým vojákům vzplanout země, když tu tábořili nad výchozem lignitové sloje. Později se právě tu začalo uhlí kopat a dnes je to pozoruhodný kousek krajiny.

Přírodní památka Výchoz

Alejí jsem se pak přiblížil k Hovoranům a abych nemusel pořád podél hlavní silnice, vzal jsem to polní cestou za domy a vinohrady, odkud byl místy i pěkný výhled – všiml jsem si v dálce vyhlídky nad Kobylím a kostela ve Vrbici, kde jsme se stavovali v létě během rodinného dovolenkování. Do dědiny jsem sešel až u farního kostela sv. Jana Křtitele, takže jsem přešel muzeum, kde je expozice věnovaná místnímu hornictví, ale bohužel na vracení se nebyl čas. U pomníků připomínajících oběti světových válek i důlních neštěstí jsem se však předtím, než jsem pokračoval k hornickému památníku u cyklostezky k Šardicím, zastavil.

Ještě jednou PP Výchoz

O památníku jsem se zmiňoval už výše, tak bych jen dodal, že z cyklostezky jsem ocenil i kousek proslulé ladnosti terénních vln zdejších polí, za kterými sem míří fotografové a říkají této části Kyjovska Moravské Toskánsko. Do Šardic jsem pak sotva došel a už mi jel autobus do Kyjova... A vězte, že ono dostat se sem a zpět není veřejnou dopravou až tak snadné, když ráno musíte trávit hodinu přestupového času v Hodoníně, kde vlak od Olomouce zastavuje přesně v moment, kdy o kousek dál odjíždí autobus na Čejč, a zároveň když odpoledne chcete být nějak rozumně doma, ale "schůdnější" varianta je právě přes Kyjov, byť s přestupy v Bzenci a Moravském Písku...