8. července 2012

Pod křídly baculatých andělíčků: Kam kráčejí kroky poutníků

„Velehradská basilika se svým tajemným světlem, které se zdá vycházet z vnitřku chrámu, se svou záplavou zlatých forem a soch světců, působí dojmem nebe na zemi.“ Tato slova o poutním chrámu ve Velehradě vyřkl kardinál Tomáš Špidlík, významný teolog původem z Boskovic. Na Velehradě v době druhé světové války studoval, taktéž pedagogicky působil a v roce 2010 v bazilice našel místo posledního odpočinku. Jeho slova jakoby zároveň symbolizovala obecnou podstatu poutních míst – tajemné světlo, dojem nebe na zemi...


Krajina Moravy a Slezska je totiž doslova posetá nejrůznějšími kostely, kaplemi či rovnou klášterními areály, které vyrostly v místech, kde došlo k nějaké zázračné události, nebo v místech věčného klidu zemřelých světců. Zkazky o zázracích či nějak „více s nebem spojených“ lokalitách se samozřejmě rychle šířily a na taková místa pak lidé putovali s prosbou o pomoc v těžké životní situaci, v nemoci nebo naopak za pomoc poděkovat a poklonit se Bohu, přičemž v době baroka, kdy zažily poutě u nás největší rozkvět, nebyla žádná auta či vlaky a obětí či formou pokání byly právě kroky vlastních nohou a jejich bolest.

Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti
(trojanovice.cz)
Těžko lze samozřejmě předpokládat, že poutě a poutní místa měly vždy od vzniku tradice ve středověku na růžích ustláno. Stačí se jen podívat několik desítek roků zpátky, kdy vládnoucí komunistická partaj dělala vše pro to, aby s duchovním životem obyvatel Československa udělala ámen – byly likvidovány řeholní řády, svatyně a areály postupně šedivěly a stávaly se sirotky, zvlášť pak ty, které se staly součástí vojenských újezdů (např. Stará Voda u Města Libavé) nebo pohraničního pásma , slavnosti byly omezovány co do počtu a do velikosti. Významným mezníkem v této nelehké době je ale rok 1985, kdy ať strana dělala, co mohla, setkání tisíců věřících na Velehradě u příležitosti 1100 let od úmrtí věrozvěsta a první moravského arcibiskupa sv. Metoděje se jí v politickou manifestaci proměnit nepodařilo.

V poslední době zažívá poutní tradice nové probuzení. Po letech útlaku církevních aktivit a strádání poutních svatyň roste o poutě zájem nejen ze strany věřících a řada staveb, které jsou často dominantami kraje, je zrekonstruována, a to i často přičiněním široké veřejnosti. A na následujících řádcích některá z poutních míst na Moravě a ve Slezsku také navštívíme. Ta významná i méně známá, ta pod křídly baculatých andělíčků.

Pouť na Velehradě (farnostvelehrad.cz)
Nemůžeme začít jinde než ve Velehradě, moravském Betlémě, který má mezi moravskými poutními místy prim. Již jen samotné jméno vsi odkazuje k velkomoravské metropoli Veligradu, která je nejčastěji umísťována do polohy dnešního Starého Města. Cisterciácký klášter s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie založený v 1. polovině 13. století markrabím Vladislavem Jindřichem pak převzal jméno centra zaniklé říše. Pozdně románský klášter se ujímá duchovních aktivit v této oblasti a stává se tak nositelem křesťanské tradice založené na Moravě soluňskými bratry sv. Cyrilem a Metodějem svatořečeni 1349), neboť Metoděj coby první moravský arcibiskup ve Veligradu sídlil, v roce 874 zde (podle pověstí ve zbořeném staroměstském kostelíku sv. Víta) pokřtil českého knížete Bořivoje a v roce 885 tu zemřel, jeho hrob však dosud nebyl objeven.

Tato tradice trvá dodnes a Velehrad je každoročně místem největšího setkání věřících v zemi, Cyrilometodějské pouti, která vrcholí právě ve státní svátek Den příchodu věrozvěstů 5. července. V průběhu roku je pak organizováno ještě několik menších poutních akcí, jako např. Studentský Velehrad. Zdejšímu areálu se dostalo také významné pocty, když před zdejší bazilikou v dubnu 1990, tedy prakticky ihned po pádu železné opony, sloužil mši svatou tehdejší papež Jan Pavel II.

Velehradská bazilika
Klášter však tehdy už dávno neměl svoji původní středověkou podobu, neboť se mu samozřejmě nevyhnuly válečné či přírodní pohromy a následné obnovy. Zpustošily ho boje v době husitských bouří i třicetileté války, barokní podoba, kterou známe dnes, je však výsledkem obnovy po požáru v roce 1681, kdy byl celý areál radikálně přestavěn, zvlášť pak chrám, který si i přesto uchoval některé románsko-gotické proporce a znaky (řada románských a gotických prvků je k vidění v lapidáriu pod kostelem, nyní je ovšem zavřené kvůli rekonstrukci). Areál se tak změnil v honosné barokní sídlo, takřka zámeckého typu. Josefinské reformy ovšem klášter v roce 1784 zrušily a komplex střídal majitele, čímž strádal, k obnovám došlo v letech cyrilometodějských milénií 1863 a 1885.

Na konci 19. století pak získal areál do správy řád jezuitů, který o něj pečuje, po desetiletích komunismu, i dnes, kdy 86 metrů dlouhá bazilika (od roku 1927 bazilika minor a v roce 1985 vyznamenaná papežskou Zlatou růží) zasvěcená Panně Marii a sv. Cyrilu a Metodějovi, klášter, ve kterém sídlí mimo jiné gymnázium nesoucí jméno olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana či poutní dům Stojanov, a klášterní prostranství procházejí rekonstrukcí a také citlivou modernizací. Nákladný projekt obnovy velehradského poutního místa coby centra kulturního dialogu západní a východní Evropy by měl být dokončen na začátku příštího roku.

Svatý Hostýn
Z Velehradu vede od roku 2008 značená stezka na další důležité poutní místo, Svatý Hostýn v Hostýnských vrších východně od Kroměříže. Přes 700 metrů vysoký vrch je opředen pověstí, že se zde v roce 1241 při nájezdu Tatarů ukrývali lidé z okolí a modlitbami prosili Pannu Marii o vodu, neboť té tu byl nedostatek. A hle, na přímluvu Boží rodičky prý vytryskl u vrcholu kopce pramen a zároveň vypukla silná bouře, která Tatary od Hostýna vyhnala. Těžko říci, co je na pověsti pravdy, prokazatelně však na Hostýnu stála od roku 1544 renesanční mariánská kaple a krátce nato je hora zmiňována jako poutní místo. Kaple byla postupně rozšiřována, stejně jako hostýnská pověst, až bylo přistoupeno k přestavbě na velký chrám zasvěcený Panně Marii, který se stane dominantou kraje. Barokní stavbu s centrálním prostorem elipsovitého půdorysu a dvojvěžovým průčelím, které pokrývá mozaika Hostýnské madony z 260 tisíc sklíček, vysvětil v roce 1748 kardinál Julius Thoyer. Zároveň zde vznikl také poutní hostinec a zázemí pro kněze.

Ani hostýnskému chrámu se nevyhnuly reformy Josefa II., který zakázal roku 1784 poutě a nechal kostel vyklidit. Snahy o jeho obnovu pak přišly až po objevu Královédvorského rukopisy, v němž byla zaznamenána i pověst o prameni na Hostýnu. Chrám byl skutečně ve 40. letech 19. století obnoven, zřízena tu byla také ubytovna či hostinec, na počátku 20. století pak bylo vybudováno schodiště od onoho slavného pramene ke kostelu a křížová cesta architekta Dušana Jurkoviče v jeho typickém valašském stylu.

Bazilika minor na Svatém Hostýnu je nejvýznamnější poutní místo spojené s mariánským kultem. Letos v srpnu uplyne rovných sto let od památné korunovace sochy Panny Marie s Ježíškem korunou zhotovenou tehdejšími předními umělci a posvěcenou papežem Piem X., kterou věřící z celé země vyjádřili vděčnost a úctu Boží rodičce. Slavnosti se 15. srpna 1912 účastnilo na sto tisíc poutníků. Jako připomínka této události byla mimo jiné letos vydána speciální poštovní známka a na srpen je také připravena řada akcí, které korunovaci připomenou.

Svatý Kopeček
„Žlutavý kostel vlá na hoře zelené, to je korouhev této krajiny tiché a svěcené...“ těmito slovy začíná báseň Jiřího Wolkera opěvující olomoucký Svatý Kopeček, z něhož shlížejí do hanácké roviny dvě věže barokního komplexu baziliky Navštívení Panny Marie s ambitem. Turisticky vyhledávaná lokalita (také kvůli blízké zoo a lesům všude kolem) byla ještě na začátku 17. století zcela zalesněný kopec. Avšak olomoucký obchodník s vínem Jan Andrýsek slíbil, že zbohatne-li, dá na něm postavit kapli zasvěcenou Boží rodičce. Se stavbou později i přes bohatství otálel, ale Panna Marie se mu připomínala ve snu. Andrýsek tedy vyrazil na dnešní Svatý Kopeček a v hustém lese objevil světlem prozářené místo, které bylo podobné tomu ze snů s Pannou Marií. A tak zde byla v roce 1633 vysvěcena kaple, na jejímž oltáři se ještě před dokončením objevil kamenný reliéf Panny Marie s Ježíškem.

Ten se stal předmětem uctívání, avšak pouze do doby, než Olomouc a okolí obsadili a vydrancovali Švédové, kapli na Kopečku nevynechali. Po válce ji Andrýsek po dalším snu nechal obnovit a kdosi neznámý mu daroval mariánský obraz, který měl do kaple umístit. Obliba poutního místa po obnově rostla, takže opat kláštera Hradisko, vlastníka pozemků, Bedřich Sedlák přistupuje k výstavbě nového chrámu podle projektu Giovanniho Pietra Tencally. Kostel je vysvěcen biskupem Karlem II. z Lichtenštejna v roce 1679, později ho doplní ještě rezidence s reprezentačními sály a ambit, kterým se svatokopecký areál uzavřel a u příležitosti stého výročí vzniku poutního místa byl interiér kostela bohatě vyzdoben štukami a freskami.

Krámky přilepené na svatokopecký poutní areál
Po zrušení kláštera Hradisko však komplex notně chátral, a to až do doby, než se ho v polovině 19. století ujali premonstráti z pražského Strahova, kteří se postarali, i přes nejrůznější dobové nástrahy o rekonstrukci a rozvoj poutního místa, zvlášť pak o rychlou obnovu po druhé světové válce, kdy byl areál těžce poškozen při osvobozovacích bojích Rudou armádou. V roce 1950 jsou však členové řádu vyhnáni, o kostel pečovali do 90. let diecézní kněží, v roce 1990 se pak premonstráti vracejí. K nejvýznamnější události ovšem dojde v roce 1995, kdy papež Jan Pavel II. nejprve chrám povýšil na baziliku minor a záhy ji osobně navštívil. K tradičním akcím v současnosti patří například květnová Pouť rodin, zářijová Romská pouť nebo Slavnost Nanebevzetí Panny Marie v polovině srpna.

Tuřanský mariánský chrám (cyklo-jizni-morava.cz)
Mariánský kult je na Moravě a ve Slezsku velmi silný, jeho kořeny lze prý vystopovat už v době moravských patronů Cyrila a Metoděje, kteří sem měli přinést sošku Panny Marie. Ta byla později kolem roku 1050 objevena rolníkem Horákem v jasně osvětleném trní na území dnešní brněnské vsi Tuřany, známé letištěm, a na místě nálezu, byla vybudována poutní kaple. Co na tom, že dřevěné socha, kterou dodnes mohou putníci a turisté obdivovat, pochází až z doby okolo roku 1250? Protože počet poutníků k Tuřanské madoně narůstal, byla kaple několikrát rozšířena, avšak v době vpádu Švédů na Moravu byla socha „evakuována“ do Vídně a v kostele „úřadovali“ Švédové, kteří si zde zřídili konírnu.

Tuřanská madona
(brno.biskupstvi.cz)
V roce 1649 se Panna Marie v trní za velké slávy do Tuřan vrátila a jezuité jako noví správci poutního místa podporováni olomouckým biskupem Františkem z Ditrichštejna, který chtěl z Tuřan učinit opěrný bod rekatolizace, a také dílem Bohuslava Balbína, který si Tuřany oblíbil, přistoupili k dalšímu rozšíření, tentokrát o čtyřkřídlý ambit, přičemž ale koncem 17. století zahájili také stavbu zcela nového barokního kostela, který byl postupně dále rozšiřován a přestavován a převzal funkci chrámu původního, jenž byl roku 1810 stržen a na jeho místě nyní stojí kaple Zjevení Panny Marie v trní z počátku 20. století. Nový tuřanský chrám si ovšem nemůžeme prohlédnout v podobě, v jaké byl dokončen v roce 1806, neboť lešení k němu bylo přistavěno ještě na sklonku 19. století, kdy průčelí hlavní lodi, ozdobené mozaikou Tuřanské madony, doplnily dvě novobarokní věže zakončené cyrilometodějskými kříži a spojené s lodí arkádou a sloupovou galerií, tehdy byla dominanta vsi dokončena.

Poutní místo v Tuřanech v roce 2009 poctil svou návštěvou papež Benedikt XVI., který sloužil mši svatou před 120 tisíci poutníků na nedalekém letišti, přičemž přichystané pódium zdobila i slavná socha Tuřanské madony. V současnosti si můžete výstavu o jedné z nejstarších plastik nalezených na našem území prohlédnout do 5. srpna v nedalekém rajhradském klášteře.

Interiér frýdecké baziliky (ado.cz)
Sochu Panny Marie, tentokrát však kamennou, našli také o několik století později dělníci při hloubení jámy na pálení vápna na návrší Vápenky ve slezském Frýdku. V dobré víře sošku odnesli do farního kostela, ovšem druhý den byla Frýdecká madona na místě nálezu a tak se to opakovalo i ve dnech dalších. Na Vápenkách tak brzy vyrostla poutní kaple, k níž směřovala procesí nejen ze Slezska, ale ve velké míře také třeba z moravské Hané, až se frýdecké soše začalo přezdívat hanácká Panna Maria. Oblíbenost Frýdku u Hanáků může mít spojitost s tragédií na Svatém Kopečku, kdy zde v poutním domě uhořelo na sto poutníků, jejichž duše pak připutovaly na frýdecké Vápenky, kde zpívaly zbožné písně.

Vzhledem ke vzrůstající oblibě místa – Frýdek měl mimo jiné být centrem rekatolizace pro Těšínsko – i zde bylo přistoupeno k přestavbě kaple na kostel, jeho základní kámen byl položen v roce 1740. Barokní bazilika, která je se svými téměř 60metrovými věžemi dodnes dominantou slzeské části souměstí Frýdek-Místek, byla vysvěcena vratislavským biskupem Filipem Gotthardem Schaffgotschem o devatenáct let později, přestože definitivně dokončena byla až v roce 1777. Už od roku 1753 se přitom dochovaly záznamy s počty poutníků, jen pro ilustraci: v tomto roce se Frýdecké madoně poklonilo na 20 tisíc osob.

Frýdecká mariánská bazilika
(propamatky.info)
Při josefinských reformách hrozilo, stejně jako jiným poutním místům, také tomu frýdeckému zrušení a zboření, ovšem úsilím farnosti se baziliku podařilo zachovat, byť k ní téměř dvacet let žádné poutě nemířily. Paradoxně však u Frýdku vzniklo nové poutní místo, studánka s léčivou vodou v lese Hájku. Tradice poutí na Vápenky byla obnovena s počátkem 19. století a v jeho průběhu znovu získala na oblibě, postupem času v blízkosti chrámu vyrostly dům pro penzionované kněze (již nestojí) nebo novogotická budova vincentek s mateřskou školou a opatrovnou pro děti. Poutě pokračovaly i po nástupu komunistů k moci, ovšem jen do roku 1957, další pak již prý z bezpečnostních důvodů nebyly povolovány, dominance kostela nad okolní městskou zástavbou pak měla být snížena výstavbou paneláků okolo chrámu. Přesto i v této nelehké době bylo o kostel pečováno, mimo jiné dostal novou střešní krytinu, dlažbu či obětní stůl.

Zcela zásadní rekonstrukce ovšem proběhla až na přelomu tisíciletí, po pádu totality, kdy byl důkladně opraven nejen chrám, ale bylo také revitalizováno jeho nejbližší okolí, čtyřicet let neudržované a rozrušené bytovou panelovou výstavbou. Význam frýdecké dominanty pak v roce 1999 podtrhlo povýšení chrámu na baziliku minor papežem Janem Pavlem II., jedinou v ostravsko-opavské diecézi.

Mariánský chrám na Cvilínu
Dalším oblíbeným slezským poutním místem je vrch Cvilín u Krnova, kde se od první poloviny 17. století tyčí kostel Panny Marie Sedmibolestné, nyní zářící po nedávné rekonstrukci. Stát už ale nemusel, také k jeho zboření si již mnuly ruce josefinské církevní reformy, krnovští měšťané jej však vykoupili a po deset let uzavřenou stavbu opět otevřeli a tak ji zachránili a poutní tradici udrželi pro další generace. Vždy byl také péčí zdejších minoritů, kteří poutní místo založili, obnoven po pohromách, které přišly – ať už po požáru v roce 1865 nebo po bojích druhé světové války. Vrch Cvilín je od počátku 20. století vyhledáván výletníky také kvůli zde vybudované Lichtensteinově rozhledně, ke které je to od poutního chrámu, co by kamenem dohodil, a vede přes něj stezka ke zřícenině hradu Šelenburk na vedlejším kopci, kde se dříve rozkládalo pravěké sídliště.

Dub nad Moravou
Mariánský kult výrazně pozměnil také podobu Dubu nad Moravou, kde byl vybudován v polovině 18. století impozantní poutní chrám, dodnes tvořící významnou dominantu hanácké roviny mezi Prostějovem a Přerovem. Kostel zde stával již ve 13. století, v běhu času byl několikrát upravován. V roce 1727 zde byl umístěn dřevoryt Panny Marie s Ježíškem, před nímž došlo k desítkám zázračných uzdravení. Rozšíření zpráv o nich a příliv poutníků vyústily ve stavbu nové mariánské svatyně. A tak na severu vsi vyrostl mohutný dvoupatrový barokní chrám obehnaný podloubím, které tvoří ochoz zpřístupňující kůr a knihovnu, v průčelí, jemuž dominují dvě věže, zdobený sochami světců. Fakt, že nový svatostánek převzal funkci dřívějšího farního kostela, ho ušetřil od snah Josefa II. o zrušení, avšak v polovině 19. století postihla kostel jiná pohroma, když se zřítila klenba. Po skončení její rekonstrukce v roce 1860 byl chrám Očišťování Panny Marie povýšen na proboštský.

Kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku
Architektonicky velmi ceněné jsou barokní areály kostela Nejsvětější Trojice ve Fulneku a chrámu Jména Panny Marie ve Křtinách na Blanensku. Fulnecký svatostánek nahradil v polovině 18. století starší gotický kostelík a jeho výstavba souvisela s obrazem Panny Marie ronící slzy – ne namalované, ale skutečné. Tohoto úkazu si na konci května 1749 všiml jeden z místních věřících a zpráva se brzy roznesla po městě i po okolí. Pro přicházející poutníky tedy byl vybudován na terase nad náměstí barokní jednolodní chrám podle projektu Mikuláše Thalherra, vysvěcený v roce 1760, ceněný zejména pro jednotu stavebního slohu, jež z něj činí jednu z nejvýznamnějších barokních staveb na severní Moravě.

Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách
Monumentální křtinský kostel, zvaný někdy perla Moravy, je dílo architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla, jehož nejznámější realizací je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou, o němž jsme si povídali posledně. Poutě ve Křtinách mířily ke kamenné plastice Boží rodičky a tradici mají prý už od 13. století, nicméně doloženy jsou spolehlivě až o tři sta let později, kdy například v roce 1720 Křtiny navštívilo přes 40 tisíc poutníků. Velkolepý poutní areál dal na místě dvou starších kostelíků vystavět zábrdovický opat Hugo Bartlicius, náročná stavba začala v roce 1718 a ukončena byla dávno po architektově smrti, v roce 1771. Přesto nebyl Santiniho záměr zrealizován celý, naopak byl pozměněn – například výstavbou věže v průčelí kostela. Areál tak dnes tvoří centrální, bohatě freskami a štukami zdobený a symbolikou pěti Kristových ran nadaný chrám v půdorysu řeckého kříže, na nějž z východu navazuje ambitové nádvoří s věžovou kaplí sv. Anny; zrcadlově mělo přiléhat ze západu nádvoří s kaplí sv. Josefa, to však nebylo postaveno, stejně tak neexistují některé další budovy původního projektu.

Jaroměřice
Santini údajně také stojí za projektem poutního kostela nad Jaroměřicemi u Jevíčka. Zdejší areál Kalvárie nechal vybudovat František Michal Šubíř, jako poděkování za narození dcery a záchranu života jeho mladé ženy při porodu. Původně chtěl přestavět obecní chrám Všech svatých, jistý poutník ale shledal kopec nad vsí podobný jeruzalémské Golgotě, a tak začal být budován poutní areál právě zde. V letech 1712-1713 tu byl vystavěn vrcholně barokní kostel Povýšení sv. Kříže obehnaný vysokou ohradní zdí upomínající na jeruzalémský Boží hrob a další dvě kaple. Do areálu se vchází branou tvořenou dvěma hranolovými věžemi, mezi nimiž je na balkoně umístěno sousoší Ecce Homo, až k bráně vede od obecního kostela Všech svatých křížová cesta s řadou dalších menších sakrálních staveb. V blízkosti areálu, který v nedávné době prošel nákladnou rekonstrukcí a kde je sloužena každou sobotu v 16 hodin mše svatá, stojí volně ještě barokní fara s loretánskou kaplí na půdorysu ve tvaru ondřejského kříže připomínajícího písmeno X.

Nápis v interiéru kostela ve Staré Vodě
(aktualne.centrum.cz)
Poněkud krutější než k dosud zmíněným chrámům byl osud k areálu poutního kostela sv. Anny a sv. Jakuba Většího ve Staré Vodě na Libavsku. Po druhé světové válce renovovaná obec se ocitla v záboru pro vojenský prostor Libavá, byla vystěhována, izolována od civilního světa a postupně srovnána se zemí. Jak se ale obecně traduje, komunističtí pohlaváři sice byli mocní, ale ne vždycky dost, aby se dali do křížku s Bohem a zbořili církevní svatostánek. Ve Zlatých Horách se v případě poutního místa Mariahilf, dnes moderně obnoveného, pod nejrůznějšími výmluvami překonali, ale později při budování novomlýnských nádrží a zatopení Mušova už zase ne. A stejně tak po válce ve Staré Vodě - z církevního komplexu, který kromě oblíbeného poutního kostela čítal dále dřívější piaristickou kolej, na níž studovali Jan Evangelista Purkyně nebo již zmíněný arcibiskup Stojan, a křížovou cestu zůstal dodnes stát právě jen anensko-jakubský chrám, dílo architekta Tencally dokončené roku 1688. Z kláštera zůstaly pouze zbytky obvodových zdí a studna.

Stará Voda (cestujemepocr.cz)
Vyhlášením vojenského prostoru samozřejmě byla přetržena tradice zdejších poutí, konaných minimálně od 15. století, kdy zde ještě stávaly dvě menší kaple zasvěcené sv. Anně a sv. Jakubovi. Veškeré cennosti byly z kostela následně odvezeny a „správy“ se ujali vojáci, nejprve českoslovenští, od roku 1968 pak sovětští. A že se vyznamenali – zubem času zkoušené fresky v interiéru chrámu, který je od září 1991 příležitostně přístupný poutníkům a turistům, jsou rozrušeny desítkami vzkazů v azbuce. Ty tu ale zůstanou, jako upomínkou na nelehkou dobu sovětské okupace. Naopak zvenčí září kostel s dvojicí štíhlých věží v průčelí novotou, obnova proběhla po etapách od roku 1995, z velké části i díky darům původních německých obyvatel. Hlavní pouť se koná každý rok v sobotu a v neděli po svátku sv. Anny, první sobotu v červnu je pořádána Pouť muklů. V nejbližších dvou letech se počítá s vyjmutím Staré Vody, jakož i všech sídel, z vojenského prostoru.

Na Libavé, která bude v blízké budoucnosti symbolicky znovu začínat civilně dýchat, bychom mohli naše putování po barokních poutních místech ukončit. Sice jsme je neprošli všechna, ale na rovinu – nepálí vás už z toho čtení oči? Venku je hezky, tak bude jistě lepší vyrazit na nějaké to místo vyrazit reálně...


Zobrazit místo Barokní památky - poutní místa na větší mapě


P.S.: Není-li uvedeno u fotografií jinak, je jejich autorem autor blogu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat