Zpět v čase: O třech zaniklých stavbách u Moravské Sázavy

Když jsem vloni v létě z peronu železniční zastávky Krasíkov, kde jsme se neplánovaně ocitli s větrači, ostřil k někdejší výpravní budově, vůbec mě nenapadlo, že o několik týdnů později už tento pohled bude minulostí. Jenže na železnici dějou se věci, a když jsem na zastávce stál před několika dny znovu, hleděl jsem přes koleje do dáli a pořád mi v pohledu něco chybělo. Pak mi to došlo – staré nádraží chybí! A protože jsem se tu byl trochu projít a zaniklých míst potkal více, rozhodl jsem se oprášit nepravidelnou sérii Zpět v čase, do které si pro srovnání půjčuju snímky z časů minulých. Tentokrát jsem ale historii tahal z vlastního archivu... 

Jen pro pořádek a orientaci dodám, že jsem se pohyboval v blízkosti Moravské Sázavy a někdejší Severní státní dráhy, tedy koridoru z Olomouce na Prahu. Vystoupil jsem na zastávce Tatenice mezi tunely a potom prošel Tatenice a Krasíkov, nevynechal jsem zastavení u torza středověkého kláštera Koruny Panny Marie a na pár chvil mrknul na severní konec Třebařova. Důvod cesty prozradím až o kousek dále. Místa, o kterých bude řeč, prozrazuji na této mapě.

Krasíkov. Nahoře pohled k nádraží ze září 2024, dole červen 2025.

Nejdříve je třeba věnovat se zmíněnému krasíkovskému nádraží. Kdo projížděl údolím Moravské Sázavy pravidelněji a koukal z okna, jistě si dobře vybaví, jak velkými změnami tu trať po roce 2000 prošla. Koleje byly, pokud možno, napřímeny, přibyly nové tunely, starý Tatenický u Krasíkova zůstal opuštěný, zatímco nový Krasíkovský byl nějakou dobu nejdelším železničním tunelem v ČR (na Moravě je s 1098 metry nejdelší stále) a mezi ním a podstatně kratším Tatenickým vznikla na mostě nová zastávka Tatenice. Koncem roku 2004 začala sloužit i nová zastávka Krasíkov, nástupiště s přístřešky vybudovaná blíže zástavbě a silnici mezi Krasíkovem a Třebařovem. K výpravní budově o kus dále už cestující neměli důvod zacházet.

A nyní už výpravna ani není. Neměla ani sto let. Ve 20. letech minulého století ji společně s novostavbami nádraží v nedalekém Hoštejně a českých Rudolticích na stejné trati, která tehdy byla zdvoukolejňována, navrhl architekt Miloš Fikr. Podoba všech tří budov koketovala se střídmostí funkcionalismu, ale i se secesí či rustikálními prvky, charakteristická byla gradace jejich tří podlaží. Krasíkovská budova, která se od ostatních dvou lišila užitím cihelných ostění a pásů na fasádě, byla dokončena v roce 1929 (někde se uvádí až 1930). Nahradila dosavadní přízemní výpravnu někdejší stanice čtvrté třídy se sedlovou střechou, o jejímž rozšíření se uvažovalo už před první světovou válkou. Když pak před dvaceti lety nádraží přestalo sloužit osobní dopravě, bylo využívání k řízení provozu, v horních podlažích byly prý do poslední chvíle obydlené byty. Jak jsem také našel v jedné facebookové skupině železničních fanoušků, už v době, kdy jsem naposledy viděl v dáli staré nádraží, se kolem pohyboval bagr a demoloval jinou provozní budovu. Vloni v říjnu se pak bagr zakousl i do téměř stoleté budovy, o kterou v prodeji nikdo neprojevil vážný zájem, a ta zmizela od kolejí. A mě teď mrzí, že jsem nikdy nešel blíže... 

Nádraží Krasíkov (něm. Budigsdorf). Zdroj: schoenhengstgau.eu

Ale zmizme už také od kolejí. Zhruba 600 metrů vzdušnou čarou jihovýchodním směrem stával na kraji Třebařova stařičký mlýn. Jeho historie sahala až do 13. století, už v roce 1273 byl zmiňován v soupisu majetku výše zmíněného nedalekého kláštera Koruna Panny Marie, tehdejšího kulturního centra kraje, přičemž zdejší bratři augustiniáni velmi pravděpodobně za vznikem mlýna stáli. Zatímco však rozvoji kláštera udělaly přítrž husitské války, mlýn v běhu času mlel dál a vystřídala se tu řada mlynářů. Posledními majiteli a provozovateli před druhou světovou válkou a odsunem původního německého obyvatelstva Hřebečska byli členové rodiny Müllerovy. Už od poloviny 19. století mlýn vylepšovali, mimo jiné starý dřevěný akvadukt přes mlýnský náhon přebudovali z kamene (mostek převádějící vodu Třebařovského potoka přes mlýnský kanál je údajně nejstarší u nás), součástí hospodářství se stala pila a vodní elektrárna. Tu nechal Josef Müller vybavit generátorem stejnosměrného proudu pro osvětlení a po první světové válce nahradil staré vodní kolo moderní Kaplanovou turbínou. V té době již byly barokní prostory mlýna rozšířeny o novější přístavby, kvůli kterým byl zaklenut a zmizel v podzemí kanál odvádějící odpadní vodu ze mlýna. Dalším vymoženostem a modernizacím se Müllerovi nebránili, další jejich snahy však překazila válka a následný odsun. Mlýn pak sice ještě nějakou dobu sloužil, nebyla mu však už věnována taková péče, až se přestal využívat a začal chátrat. 

Nahoře záběr z roku 2016, v sousedství opravené elektrárny "vyčuhuje"
zchátralá budova mlýna. Na snímku níže z června 2025 mlýn chybí.

V novém tisíciletí se sice objevily zprávy o započaté rekonstrukci, avšak budova mlýna se dodneška nedochovala. Po roce 2010 byl opraven objekt vodní elektrárny, vyčištěn náhon, po kterém se i plulo na loďkách, objeven akvadukt, dokonce se sem přijela podívat i rodina posledního německého mlynáře Emila Müllera a zpívaly se tu i vánoční koledy, mluvilo se o vybudování galerie a muzea... Rozlehlá mlýnská budova s mansardovou střechou už ale byla tak zchátralá a rozpadala se, že byla z bezpečnostních důvodů v roce 2018 zdemolována. Kde stála, nestojí v současnosti nic, místo je součástí areálu zemědělského družstva. Při aktuální návštěvě jsem neměl příliš času, ale ani ten nedávno opravený objekt vodní elektrárny nevypadá už příliš k světu a že by nějak žil, fungoval, a koryto náhonu k němu je spíše suché a zarostlé trávou. K akvaduktu jsem se zelení neodvážil vykročit. Zaniklý mlýn připomíná kámen s jeho historickou fotkou o kousek dále u silnice. No a i já jsem našel ve svém archivu fotky mlýna, a sice z jednoho větracího výletu v roce 2016... Mimochodem, zaniklé či bývalé mlýny byly tím důvodem, proč jsem vyjel na špacír k Moravské Sázavě, viz předchozí příspěvek. 

Památník připomínající zaniklý mlýn

Historická fotka umístěná na památníku

Mlýn v létě 2016

Historická fotka, tentokrát umístěná na dřevěném sloupku, v terénu připomíná také další zaniklou stavbu, na kterou jsem na své trase narazil. Do Tatenic jsem se totiž nevydal z vlakové zastávky, kde jsem vystupoval, tou nejkratší cestou, ale "vyhlídkovou" trasou mezi poli ve svahu nad obcí. Člověk si sice kvůli převýšení od zastávky celkem dost zajde (a řidiči tu turisty evidentně příliš nečekají), ale ten výhled na Tatenice a okolí za to stojí. Až jsem z toho kolem sloupku jen prošel a pak koukám pod vzrostlými stromy na poničený podstavec kamenného (nejspíš) kříže a okolo něj kameny v kopřivách a říkám si – to vypadá, jako by tu dříve stála kaple. A také že ano. Jen se mi o ní nepodařilo příliš najít.

Drobná sakrální stavba na čtvercovém půdorysu stála u dřívější křížení polních cest nad vesnicí snad od poloviny 19. století, zanikla prý snad okolo roku 1980. Zasvěcení, nějakých osob či skutečností s kaplí spojených jsem se nedopátral. V podstavci kříže je ale zmíněno jméno Franz Heger a datum 15. 5. 1915, kdy padl. Jestli je však podstavec původně z tohoto místa, netuším. Na fotkách z roku 2021, které jsou dostupné na znicenekostely.cz, podstavec nestojí (a místo není tak zarostlé). A tak jsem zkusil alespoň pořídit současný záběr místa pro srovnání s historickou fotkou z roku 1942, ale nezadařilo se. Místo za těch osmdesát let vypadá celkem jinak a vyfotit umístění kaple tak, aby byl v záběru i tatenický kostel, se mi zkrátka nepodařilo. Takže nabízené srovnání není tak úplně srovnání... Ale to mi prominete, ne? A vůbec vyrazte se tam podívat!

Kaple v roce 1942 (schoenhengstgau.eu) a místo, kde stála, v roce 2025.

Lokalita kaple v současnosti

Pohled k tatenickému kostelu