Nazrál čas dokousnout jeden nakousnutý příběh. Pamatujete, kterak jsme s větrači zdolali kouřící horu a pak se rozpadli? Tehdy jsem v povídání z výletu zmínil, že to nebyla moje první letošní výprava do Ostravy a že ani ta březnová nedopadla úplně k dokonalosti, i když tedy hlavní cíl byl splněn. Pak ale došlo na špatný směr, pronásledování a mokrý závěr. Zajímá vás to? Tak se pojďme na chvíli vrátit na začátek jara.
Do Ostravy jsem tedy vyrazil za jistou ženou. Pokud byste čekali nějakou skandální zápletku, musím vás zklamat: záminkou k cestě totiž byl rozhovor s muzikantkou Kaczi do našeho univerzitního časopisu, neboť tato sympaťačka s vlnitou hřívou a energií na rozdávání v Olomouci studovala. Rozhovor v Cokafe v Dolní oblasti Vítkovice byl velmi příjemný (na kafe se mě ale neptejte) a utekl jako voda (což se nedá říct o následné výrobě časopisu, ale výsledek už najdete zde – listujte stranu 36), a když Kaczi odjela, chvíli jsem se procházel po DOVu s pohledem zabořeným do mobilní mapy, kam že si to vlastně namířím, když už jsem si den načrtl "jen trochu pracovně".
Měl jsem vytipovaných pár míst, kam jsem se chtěl podívat. Jedním z nich byly vítkovické dělnické kolonie, uličky plné stejných, ale přece jiných domků z režných cihel. Protože jsem podle mapy jen chytil směr a pak už se nechal vést svou intuicí, na první dobrou jsem do kolonie netrefil. Prostě jsem z vítkovického náměstí nezašel za kostel sv. Pavla Apoštola, ale za radnici, kde mi to přišlo podezřelejší. Ovšem jen do doby, než jsem se ocitl v pozvolna se probouzejícím parku u jídelny, která zvenčí nevzbuzovala příliš důvěry, ale lidí dovnitř chodilo dost a ven vycházeli spokojení. Já byl spokojenější o chvíli později, kdy jsem už za kostelem prošel do někdejších dělnických uliček a všímal si, jak se opravdu každý z těch řadových dvojdomků liší různými detaily od svého souseda, přestože byly stavěny podle jednoho plánu...
No a taky jsem si všiml, že už delší dobu za mnou někdo jde, kličkuje těmi uličkami stejně jako já. Že bych s ním zašel na Radka či Ostravar, úplně nevypadal, spíš jsem čekal, že bude chtít nějaký drobák, ale možná taky ten mobil, který jsem znovu vytáhl a s mapou plánoval, kam budu pokračovat. Než jsem se rozhodl, že na zchátralé vítkovické nádraží a dál ke Svinovu to v tom ruchu provozu nebude, prostě kolem mě prošel, nic nechtěl, ani se nepodíval a šel dál. Nepřečetl jsem náhodou předtím moc detektivek? A nesvítilo už náhodou příliš slunce a nepřehřívala se mi hlava? Možná...
Když jsem toto nepronásledování zdárně přežil, probloudil jsem kolem známého Divadla Mír (Kozub, Čuba, Ferro nikde) a areálu nemocnice zpět do Dolní oblasti a z ní si to namířil do centra Moravské Ostravy. Jakási boční cesta mezi čtyřproudovkou a kolejemi k nádraží Střed vzbuzovala moji důvěru až do doby, než jsem se ocitl před kaluží přes celou její šířku a o délce, že bych si do ní mohl celý lehnout, hloubku jsem nezkoušel. Nemusel jsem, s mačetou by se mi ale přes ten keř v relativním suchu dostávalo lépe. Nicméně byl jsem zpět v civilizaci, koukl jsem na parní mašinu oplocenou na nádraží a cestou do toho zbytečně obřího nákupáku jsem si při focení nádraží s věžemi, pecemi, komíny a nevím čím v pozadí všiml docela maličkého, dost možná nejmenšího ostravského kostela. Na mši do něj jen stěží zavítáte, jde o roztomilý model umístěný na jedné z lamp nad rušnou silnicí. Pak přišel další kontrast – pompéznost obchoďáku vystřídaly podivné existence pochlastávající (a možná i jiná po-) na náměstí pojmenovaném po biskupu Brunovi, tomu, co je spojen s "mými" Svitavami...
O kousek dál jsem ale narazil na osobu, kterou jsem potkal rád a kterou jsem stejně jako Kaczi poznal na olomoucké FTK. Nějakou dobu tam dělal tlumočníka pro sluchově postižené, nyní že prý pracuje na dráze. Tak mu říkám, že bych potřeboval službičku, upravit spoje, přehodit koleje, zastavit vlak, až sem pojedeme za měsíc s větrači. No smůla, prý patří pod jiný rajón. A bohužel spěchá, bo práce. Já ale vlastně také neměl příliš času, protože už jsem si rozmyslel, že to střihnu pěšky až na hlavní nádraží, ale musím ještě vidět Špinarku. Pokračoval jsem tedy do historického jádra Ostravy, minul opravenou Ostravicu, památník revolučních bojů i nějaké reliéfy s horníky na fasádách, nakoukl na Masarykovo náměstí se Starou radnicí a naštval se u katedrály Božského Spasitele – proč je kolem jednoho z největších kostelů na Moravě pořád to hnusné parkoviště? Už jsem se tomu divil, když jsem tu byl před asi deseti lety, za tu dobu katedrála prokoukla, ale parkoviště, to zůstalo a přišlo mi ještě zaplněnější než tehdy.
Špinarka, valím raději za Špinarkou. Socha, která má připomínat již zemřelou známou zpěvačku, stojí před nedalekým evangelickým kostelem a musím říci, že mi zvedla náladu. To se autor chtěl Věře Špinarové za něco pomstít? Podle všeho jsem nebyl jediný, kdo si sem přišel zacukat koutky – než jsem k soše došel, fotila se s ní skupinka seniorů a kroutili hlavami. Jenže do té vylepšené nálady spadla kapka. Z kroucení hlavou jsem přešel do jejího pozvednutí: slunce už nehřálo, nebe se zatáhlo, bum, druhá kapka. Když si pohnu, určitě to na hlavák stihnu. Nebudu trapný, nepojedu ten kousek tramvají. To jsem si tak při rychlejší chůzí směrem k nádraží pro sebe říkal, když kapek pozvolna začínalo padat víc, až se najednou změnily v proudy vody, které se moje teplejší mikinobunda, tak akorát pro začátek jara, pokoušela vsáknout. Ne, nebyl jsem trapný v tramvaji, byl jsem trapně promoklý na ulici, mikina nasáklá jak štamgast v sobotu nad ránem, deštník někde u Olomouce a semafor k Přívozu, jakoby se mi tou délkou intervalu vysmíval. Jen si mokni, vole, suchý na nádraží nedojdeš.
Nedošel jsem. A už mi to vlastně bylo jedno, tak jsem si klidně fotil odraz přívozského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v kaluži. Přestalo pršet. Pár desítek metrů od nádraží. Promoklý na kost jsem vešel do haly a přečetl všechny upozornění o zpoždění vlaku na Olomouc, které si vlak veze ze Slovenska. Nemusel jsem spěchat, mohl jsem se někde schovat nebo jezdit tramvají po Ostravě, vždyť mám čas. A tak jsem vzbudil očekávání tržby u prodavačky v antikvariátu a taky se nasvačil a potkal chlápka, co jsme se spolu mačkali v kupé během ranní cesty sem. Vlaku jsme se po nějaké době, kdy mi už pár milimetrů čtverečních kalhot uschlo, dočkali, sedli každý tentokrát do jiného vagonu a jeli domů. A kromě nárůstu zpoždění kvůli pracím u Lipníka se už nic zvláštního nestalo. Ostatně jako vlastně celý tento tak trochu pracovní den. Na druhou stranu jsem aspoň večer mohl doplánovat trasu na pozdější ostravské Větrání, bez kolonií a bez Špinarky a především ve slezské části města... Ale beztak jsem to všechno psal jen kvůli tomu, abych měl k čemu použít přiložené fotky...
Komentáře
Okomentovat