30. srpna 2014

Podyjí – přírodní klenot uprostřed Evropy

Roky odlehlosti a také politicky vynucené izolace na česko-rakouské hranici, ale především dávné třetihorní zařezávání řeky Dyje do terénu udělaly z oblasti mezi moravským Znojmem, Vranovem nad Dyjí a rakouským Hardeggem člověkem téměř nedotčený přírodní klenot uprostřed Evropy.

Ne, nejsou to jen vzletné řeči, které se snadno napíšou, aby nalákaly pozornost, ale pak „skutek utek“. Podyjí je chráněno oběma státy nejvyšším stupněm ochrany přírody, tedy je prohlášeno národním parkem. Český národní park Podyjí, který je dosud jediným na Moravě, byl vyhlášen v roce 1991 s výměrou 6259 hektarů, je tedy nejmenším národním parkem u nás. National park Thayatal na protějším břehu oficiálně vznikl v roce 2000 a s rozlohou 1330 hektarů je taktéž nejmenším rakouským chráněným územím.

Osou národního parku je až 200 metrů hluboký a čtyřicet kilometrů dlouhý meandrovitý kaňon řeky Dyje, jenž je odborníky označován za nejzachovalejší a člověkem nejméně dotčené říční údolí u nás. Jak bylo naznačeno v samotném úvodu, díky terénním podmínkám a odlehlosti na pomezí Moravy a Dolních Rakous jsou břehy Dyje téměř neobydlené, prakticky jediným stálým osídlením je městečko Hardegg, nejmenší rakouské město.

Zapovězené, ale bohaté území
Dyjský kaňon z mostu z Čížova do Hardeggu
V důsledku poválečného politického uspořádání pak byl tehdejší československý břeh dokonce zapovězený – z mostu z Hardeggu k české celnici zbyly jen traverzy a lesy si proklestila cestu železná opona. Údolí nezničila ani výstavba přehrad, byť jedna hráz vyrostla a zvýšila hladinu vody u Znojma a Vranovská přehrada na opačném konci území má na klima a život v Podyjí také vliv.

Dyjský kaňon s četnými meandry, celou řadou skalních útvarů, stěn a strží i pseudokrasovými jeskyněmi a okolní lesy přitom patří i k druhově nejbohatším chráněným územím u nás. Jen zvláště chráněných druhů rostlin je přes sedm desítek, na popisované trase se například setkáte s bramboříkem nachovým, z dřevin se pouze v Podyjí vyskytuje endemický jeřáb muk hardeggský. Co se týče živočichů, Dyje oplývá řadou rybích druhů, není nouze také narazit na některé z druhů užovek nebo žab, hnízdí zde na stovku ptačích druhů… Prostě klenot.

Vůně venkova
Krávy na pastvě u Lesné
Nyní již ale k samotné procházce, vlastně spíše túře, na kterou doporučujeme obout pevné boty a vzít s sebou dostatek pití a pořádnou svačinu. Trasa vede východní částí národního parku, jako výchozí místo jsme zvolili železniční stanici v Šumné na trati ze Znojma do Okříšek u Třebíče, o dva kilometry si cestu zkrátí ten, kdo pojede autobusem a vystoupí v Lesné. Mezi Šumnou a Lesnou se ovšem ošidí o nasátí vůně venkova, když cesta po modré lemuje pastvinu plnou krav. Ať už ale přijedete čímkoliv, věnujte v Lesné alespoň pohled zdejšímu dochovanému větrnému mlýnu (je v něm restaurace) a na příště si můžete zapsat do plánu výletů, že v jednom ze stavení je muzeum motocyklů.

U lesenského kostela sv. Terezie pak definitivně začne putování Podyjím, národní park začíná jen několik desítek kroků za vesnicí. Na rozcestí Pod Lesnou se rozloučíme na čas s modrou značkou a vydáme se po žluté dolů k rybníčku s neprostupně zelenou hladinou a dále do lesa. Lesní cesta bude ubíhat, po chvíli se před námi objeví lovecký letohrádek Lusthaus, který byl vystavěn v 18. století jako středobod zdejší původní obory, jak se můžeme dočíst na informační tabuli.

Adrenalin na skalách
Zužující se pěšina na hraně skalnatého svahu
Žlutá pak pokračuje kilometr jako přímka lesem, přičemž křižuje dvě cyklotrasy a postupně klesá k rozcestí Vranovská brána. Odtud nás bude provázet také červená značka, pěší okruh Vranov – Hardegg, přičemž nás po krátkém klesání dovedou nad Ledové sluje, pseudokrasové jeskyně, tedy podzemní prostory, které nevznikly činností tekoucí vody. Tady sehrává významnou roli mrazové zvětrávání. Protože je však celý skalní masiv stále v pohybu, jsou jeskyně nepřístupné a zavděk musíme vzít informační tabulí a vyhlídkou na dyjské údolí od zdejšího obelisku. Ten tu stojí od roku 1860 a je věnován tehdejší majitelce vranovského panství hraběnce Mniszkové, která otevřela své lesy veřejnosti.

Po pokochání se výhledem nás čeká asi nejtěžší úsek podyjským vandrem, trochu adrenalin. Cesta se postupně málem až ztratí v kamení, lemují ji skalní výběžky a několik metrů i celkem ostrá hrana, pod níž je příkrý spád do údolí. Slabší povahy by neměly moc koukat vpravo do Rakouska. Netrvá to však dlouho a cesta se opět mění v klasickou lesňačku, po níž pohodově po kilometru a půl dojdeme k rozcestí Na Keplech, kde je vybudováno turistické posezení, kde si můžeme chvíli odpočinout.

Na skok do Rakous
Hardeggská vyhlídka
Nyní se vracíme na modrou značku, kterou jsme opustili u Lesné a která nás dovede jednak k vyhlídkovému altánu, z nějž máme rakouský Hardegg jako na dlani, a jednak přímo do středu nejmenšího rakouského města. A protože Hardeggská vyhlídka a vůbec cesta mezi Čížovem a Hardeggem patří k oblíbeným vycházkám a vyjížďkám, rozhodně nebudeme na silnici sami.

Na vyhlídku to je od posezení necelé dva kilometry, zčásti „oficiálně“ vyšlapanou pěšinou, výhled z altánu doporučujeme užívat plnými doušky. Malebný Hardegg, jemuž dominuje středověký hrad, je ozdobou rakouského břehu dyjského údolí. Však se o tom brzy přesvědčíme zblízka, je však nutné vrátit se na silnici a sejít k čížovské celnici. Stejně jako československé pohraniční bunkry, které jsme po cestě minuli, je již opuštěná - pěší hraniční přechod není třeba v Schengenském prostoru střežit, a tak ji správa národního parku v brzké době zrekonstruuje a zpřístupní veřejnosti.

Do Rakouska stačí přejít most, při přechodu je dobré všímat si nejen přírodních tvarů, ale také fotografií, které na zábradlí mostu připomínají historické mezníky tohoto hraničního přechodu. Trochu jinou historii pak připomíná expozice Muzea císaře Maxmiliána Mexického, bratra Františka Josefa I., které je umístěno na hardeggském hradě. Zpřístupněné prostory hradu si návštěvníci mohou projít sami, takže se nemusíte obávat neznalosti němčiny. V červenci a srpnu je otevřeno do 18 hodin, jinak až do půlky listopadu do 17 hodin. Za bližší „ohledání“ stojí také zdejší kostel, k němuž vede kryté schodiště, a vůbec celé upravené městečko, kde je možné navštívit také malou uměleckou galerii nebo výletní hostinec.

Za oponou, před oponou
Železná opona u Čížova
Až se Hardeggu nabažíme, můžeme se přes most vydat zpět k čížovské celnici a dále do nitra České republiky. Pokud se někomu nechce stoupat do svahu po asfaltce, může vyrazit ihned za cedulí oznamující začátek národního parku po zeleně značené pěšině, která na silnici ústí nedaleko rozcestí Na Keplech a je i o něco málo kratší. Zpotí se ale všichni a všechny také nakonec čeká závěrečný kilometr do Čížova. Hned na kraji vísky se dá občerstvit v návštěvnickém centru národního parku, případně o kousek dále u autobusové zastávky, kde do hostince láká cedule s informací, že vaří babička.

Než však usedneme k zaslouženému jídlu a pití, případně nastoupíme do autobusu na Znojmo, můžeme si připomenout další kus historie, té nedávné, totalitní. U obce se totiž dochovalo na tři sta metrů signální stěny železné opony, na které dohlíží strážní věž. V ostnatém drátu již ale proud neteče a na věži nikdo nehledá narušitele, pokud jsme si tedy nepřivodili zranění v lese, můžeme konstatovat, že jsme zdrávi došli.

Žádné komentáře:

Okomentovat