Ještě nějakých osm hodin před vstáváním na ranní autobus do Prostějova, kde jsme měli sraz, jsem studoval jízdní řády a hledal varianty, jak se zpátky dostat co nejrychleji a za co nejméně peněz. Čím déle jsem ale do nich koukal, přesvědčil jsem se, že nikoliv nejrychlejší a nejlevnější, ale nejjistější bude návrat přes Blansko a Brno, který jsem nejdříve bral jako krajní možnost. Už předtím jsem přitom pozměnil start trasy, kdy jsem odboural původně uvažované hodinové čekání mezi autobusy, tím pádem jsem ale musel přeplánovat i závěr trasy, ať se zase úplně nezrušíme. Z původního plánu nicméně zůstalo dost a vlastně to byly jen moje pochody, protože samotní větrači dopředu příliš netušili, kam jedeme, takže je toto nemuselo trápit. Důležitý byl ten Prostějov, osmá ranní a autobus mířící na Boskovice...
Z něj jsme nakonec vystoupili o zastávku dále a do Sloupu, kde jsme měli původně naši trasu začínat, jsme to vzali po svých. Nebyly to marné kilometry. V Ludíkově probíhala před kaplí sv. Cyrila a Metoděje u příležitosti výročí jejich příchodu na Moravu mše a obecní sešlost, výprava do Moravského krasu nám tak vlastně začala slavnostně a se státní hymnou. Sotva jsme pak vkročili do lesa na vrchu Bučí, někdo si všiml borůvčí obsypaného modrými plody a rázem se skupina místo pochodu pásla. Úsek lesem byl vůbec příjemný, kromě jednoho lesáckého traktoru nikde ani noha, naopak jsme narazili na užovku a do Sloupu jsme došli jen pár minut poté, co bychom tam podle původního záměru dojeli autobusem. Tady se k nám připojila poslední do party, nakoukli jsme do krásného barokního kostela a konečně vyrazili vstříc tomu hlubokým údolím, skalám, jeskyním, propastem a dalším přírodním zajímavostem chráněné krajinné oblasti Moravský kras, která byla vyhlášena už v roce 1956 jako první na Moravě.
Jako spousta jiných i my se zastavili u vstupu do Sloupsko-šošůvských jeskyní, nikoliv však na prohlídku podzemního království otevřeného veřejnosti již roku 1881, na kterou jsme při naší trase neměli čas (jinak bychom v krasu byli dost možná ještě nyní a stejně ještě neviděli všechno), ale kvůli uvědomění si velikosti portálu a společné fotce. Suché koryto potoka před jeskyněmi napovídá, že Punkva (jejíž pramen jsme s větrači navštívili téměř přesně před pěti lety) si tady volí jinou cestu pro svoji vodu, a skalisko Hřebenáč přitahovalo pozornost nejen svou solitérností, ale i lezci, kteří jej zrovna zdolávali. My se drželi raději při zemi a pokračovali k Propástce a portálu jeskyně Kůlna, kterou kdysi obývali neandrtálci a nyní se několik větraček pokusilo ochromit organizaci zdejších prohlídek vpádem od východu. I když možná si jen chtěly vyfotit ohromné prostory jeskyně za mříží, vždyť dveře byly otevřené...
A už nás čekal Pustý žleb, který ale příliš pustě nevypadal. Ani teď, ani před pěti lety, když jsem tu byl poprvé. Motýli, spousta hmyzáků, cyklisté a všude kolem zeleň dávající méně dramatický rozměr všem těm skalám, puklinám a menším jeskyním ve svazích, které údolí svírají. Což ale také znamenalo, že jsme si pořádně všimli až teprve jeskyně U Žida, za níž jsme trávou do pasu vystoupali do vyšších poloh, abychom si o něco později mohli užívat i výhledů do údolí shora. A že tu výhledy stojí za to – od rozcestí Nad Pustým žlebem se co chvíli nabízí pohled do zelené hloubky pod námi a ten vůbec nejhezčí ze hřbetu koně, pardon z Koňského spádu, kde tu hloubku umocňují bílá skaliska. Turistů jsme tu ale potkali sotva pár (ne tedy že by nám to vadilo), i když se tudy šlo mnohem lépe než po asfaltu dole ve žlebu.
Atmosféra ovšem brzy začala houstnout, protože jsme se přiblížili k proslulé propasti Macocha. Na dolním vyhlídkovém můstku jsme už rozhodně sami nebyli a slyšet bylo snad všechno "tý jo, to je ale díra" po "hmm, to je ale díra" a "čekal jsem to větší". I na blbé vtípky s originální fotkou došlo (ehm), ale nebudu je opakovat, aby se někdo neinspiroval. No a pokud jsme na dolním můstku už nebyli sami, tak na horním můstku a do jisté míry i na schodišti k němu byl provoz už skoro jako v Praze na Václaváku a chvílemi hlava na hlavě. Do šumu a ruchu jsme se na pár mžiků zapojili také, rozhlédli se přes zábradlí horního můstku (tady už při pohledu na dno v hloubce 138 metrů zaznívalo spíše "tý jo"), nahlédli do obchodů se suvenýry, já našel i heslo pro syny do soutěže Déčka (ale psst, mají to hledat děti!) a pak už raději pokračovali po červené k cíli naší cesty ve Vilémovicích.
Původně jsme tady končit neměli, ale jsem rád, že jsem musel trasu kvůli spojům přeplánovat. Museli jsme totiž přejít přes nádherný Suchý žleb vypadající skoro jako stepi a prérie z Vinnetoua, jen místo stád bizonů se tu ve stínu toho mála stromů schovávaly ovce a po cestách ve svazích místo indiánů na koních proudila auta těch, co mířili na Macochu. My naštěstí po silnici nemuseli, k Vilémovicím jsme ze žlebu stoupali po krásné kamenné stezce, která dala zabrat především kvůli tomu, že slunce nad námi už rozdávalo světlo a teplo vší silou. Takže když jsme došli do Vilémovic, nemohli jsme pípu samoobslužného baru U Fausta s vychlazenou bezinkovou limonádou nechat bez povšimnutí. Parádní oáza!
Zbývalo nám jen projít vesnicí a učinit to zásadní rozhodnutí, jak tedy domů. Jestli nejkratší cestou přes Senetářov a Vyškov se dvěma "kritickými" jen párminutovými přestupy, anebo sjet na jistotu dolů do Blanska... však jsem to naznačoval výše. Postupně se tak skupina začala rozjíždět, zatímco někteří pak v Brně sedli na první bus na Prostějov a Olomouc, další pod mým dohledem sedli u nádraží u rezavé odměně a počkali si na rychlík. A i když cesta s ním trvá hodinu a půl a doma jsme někteří byli až po osmé večerní, už někde kousek za Brnem jsem si říkal, jak nám vlastně ten den utekl. Krásně, ale zbytečně rychle. A že kdyby nohy nebolely, zvládli bychom toho ještě víc. Puchýře si ale o tom myslely své. Tak zase někdy příště.
Na závěr ještě dodám, že v Moravském krasu jsme již s Větráním byli několikrát: už v roce 2016 jsme zabrousili na jižní okraj při putování brněnským Mariánským údolím, koncem roku 2019 jsme se prošli z Adamova do Blanska mj. přes Josefovské údolí a před čtyřmi lety na podzim jsme ze Křtin došli až do Brna. Už mimo oblast Moravského krasu, ale jen těsně, máme zvládnutou i kolečko u Adamova přes Svatou Kateřinu a Nový hrad. A pořád tu je ještě co objevovat!
Komentáře
Okomentovat