5. ledna 2015

Ostružnická sedma

Sparrenhau. Tak zněl dávný název horské obce zvané dnes Ostružná. Se svými částmi Ramzovou a Petříkovem se rozkládá na pomezí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor a zároveň též na zemské hranici mezi Moravou a Slezskem a patří celoročně k oblíbeným destinacím. Do Ostružné vede i tento tip na krátkou procházku pro všechny, kteří se necítí na delší hřebenovky nebo neholdují lyžím.

Výchozím místem bude vlakové nádraží ve slezské Ramzové, které je s nadmořskou výškou 760 metrů nad mořem nejvýše položenou železniční stanicí u nás. Při pohledu od staniční budovy každého bezesporu ohromí masiv Šeráku, jedné z nejznámějších jesenických hor, naše kroky ovšem povedou opačným směrem – k rychlebskému vrcholu Ostružník.

Ochránci obyvatel, vlekařů a lyžařů
Kaple sv. Rocha v Ramzové
Nejprve ale určitě stojí za to podívat se po této dříve ryze německé osadě, minimálně ke kapli sv. Rocha, postavené v novogotickém slohu na konci 19. století, v zástavbě tvořené z velké části pohostinskými či ubytovacími provozy lze najít i pěkné ukázky lidové architektury. Pak už se můžeme vydat po červené značce směrem na Větrolam a dále na Petříkov. Pokud vyrážíte na cestu jako my v zimě, tak pozor, klouže to.

Na kraj Petříkova, taktéž lyžaři oblíbené vísky, je to něco málo přes kilometr a od rozcestí Větrolam z kopce. Ani zde není nouze o ukázky zdejší lidové architektury, se kterou se mísí novostavby penzionů a hostinců, za nimiž ve svahu hrčí motory lyžařských vleků. Také Petříkovští mají svoji kapličku, zasvěcenou sv. Vavřinci, a u sjezdovky nad severozápadním koncem vísky se tyčí kříž sv. Martina. Světec drží ochrannou ruku nad všemi, kteří zde mají se zimními sporty co do činění.

Zmrzlý les
Zimní les
Po červené pokračujeme až za poslední petříkovský dům. Podle mapy má několik desítek metrů za ním odbočovat z cesty modrá značka, ale odbočka není nijak značená – místo jsme určili podle brodu přes říčku Brannou a pokračující vyšlapanou cestu do lesa a do svahu Ostružníku. Branná tu není nijak dravá, utonutí tak nehrozí. Ovšem při téměř kilometrovém a z velké části prudším výšlapu na Ostružník se už trochu zadýcháte. Jak vypadá cesta k vrcholu bez sněhu, těžko říci, ale po namrzlém sněhu, z něhož koukají kameny, se šlapalo více méně bez problémů. Pohled na omrzlý les v horních partiích byl ovšem skvělou odměnou.

Modrá nás dovede až k rozcestí Ostružník v nadmořské výšce 926 metrů nad mořem, nejvyššímu místu naší procházky, avšak ještě téměř třicet metrů pod nejvyšším bodem hory. Nyní již budeme jen klesat, a sice po zelené do Ostružné. A tak jako byl výstup od Petříkova poněkud prudší, tak je nutno dávat si pozor také při sestupu, zvlášť pak v závěrečném esíčku nad Ostružnou. To už se ale znovu objevuje silueta Šeráku a vedlejších vrcholů, první chalupy a taktéž vrtule šestice větrných elektráren, které obci dominují.

Ostružná, v pozadí Šerák
Po cestě do centra vesnice míjíme vleky zdejšího areálu, nespočet hospod a penzionů, po zhruba kilometru se objeví podjezd v železničním náspu a již jsme ve středu obce. Elektrárenské vrtule se točí, a pokud slyšíte pouze je, a ne přijíždějící vlak, máte chvíli času podívat se ke zdejšímu kostelu sv. Zjevení Páně anebo pod nádražím na malý hřbitov, kde jsou pohřbeni němečtí obyvatelé Sparrenhau či Spornhau. K nádraží je to pak jen několik desítek kroků, které završí naši sedmikilometrovou procházku.

Psáno jako tip na výlet pro Radost z pohybu.




Žádné komentáře:

Okomentovat