Původně jsem chtěl o masakru u památníku na Švédských šancích, které katastrálně spadají pod Přerovu blízkou Horní Moštěnici, mluvit sám. O chystané knize k 80. výročí krvavé události jsem v době vymýšlení výletu pro Sportovní den UP neměl tušení. Když jsem se však pár dní nato o knize dozvěděl, domluvili jsme se s univerzitním vydavatelstvím, které publikaci vypouští do světa, že spojíme síly – a autor studie souhlasil, že se s námi na devítikilometrovou trasu z Přerova vydá a na vybraných místech k událostem a lidem s nimi souvisejícím něco poví. A nutno poznamenat, že se toho ujal opravdu poctivě a zmínil i řadu věcí, o kterých účastníci, včetně mě, neměli dosud ani tušení. Inu, odborný přístup.
Naše putování se nicméně nedrželo zcela přesně míst, která se k masakru na Švédských šancích pojí. Zatímco vlak obětí a vlak jejich vrahů v červnu 1945 stály v kolejišti u Lověšic, tedy několik kilometrů na jih od osobního nádraží v Přerově, my začínali právě tam, kde lze z vlaku běžně vystoupit. Ještě než jsem mezi stařičkou a časem zašlou původní budovou nádraží a Kafemlejnkem, lokomotivou, která tu upomíná na parní éru železnice, předal Pavlu Kreisingerovi slovo, snažil jsem se účastníky přesvědčit, že Přerov není jen to negativní, co se o něm běžně říká, že město má svůj význam v naší historii i současnosti. Vždyť bychom určitě byli chudší o řadu poznatků ze života lovců mamutů a kdo ví, jestli by Jan Amos Komenský byl bez Přerova Učitelem národů. Pak tu je pivo Zubr, pěkné Horní náměstí a samozřejmě železnice, na níž bohužel začal tragický příběh, který jsme si připomínali.
Od kolejí, kde ony události začaly, jsme prošli kousek městem a v čase pomyslně poskočili do let, kdy se již vědělo, co se na šancích stalo. Na městském hřbitově jsme u hrobů, kde jsou uloženy ostatky obětí masakru zapálili svíčku. Na co mimo jiné upozornil historik, bylo, že zatímco ostatky mužských obětí tu jsou uloženy už řadu let, popel zavražděných žen a dětí sem byl přenesen teprve v roce 2017. Do té doby byl uložen na ústředním hřbitově v olomouckém Neředíně.
Třetí krátká zastávka následovala v nedalekém Újezdci, vesnici, která je součástí Přerova. Vesnici, která má zhruba stejný počet obyvatel, kolik bylo obětí krvavé noci na návrší zvedajícím se za posledními domy a zahradami. Během výstupu k památníku nahoře, kovovému kříži s trnovou korunou, jsme si na chvíli odvedli pozornost od událostí před 80 lety k aktuálnímu výhledu do okolí – na Přerov, na blízké vesnice rozeseté ve zvlněné Podbeskydské pahorkatině a v Moravské bráně nebo na Hostýnské vrchy s poutním chrámem na Svatém Hostýně či Kelčským Javorníkem o něco dále, neunikly nám ale ani nová rozhledna u Tučína, věž tovačovského zámku nebo poutní kostel v Dubu nad Moravou.
Závěrečná zastávka u památníku byla delší než ostatní, Pavel Kreisinger se během ní věnoval i tomu, jak (ne)byli strůjci masakru potrestáni. Mimo jiné vyvrátil tradovanou informaci, že iniciátor Karol Pazúr si díky známosti s prezidentem Klementem Gottwaldem odseděl pouze rok vězení (i já to psal před časem v tomto tipu na výlet, protože jinou informaci jsem tehdy nenašel). Více uvádět nebudu, pořiďte si knihu Temné obilí... Nicméně musím zmínit, že až ke kříži kolem naší výpravy kroužili i novináři, které právě nová publikace a nakonec i vycházka u příležitosti 80. výročí masakru zaujala. Pro Českou televizi jsme dokonce jako kulisu pro rozhovor "osobně" vyznačili místo hromadného hrobu. Po celou dobu přitom výklad i rozhovor vyrušovaly vojenské vrtulníky vzlétající z nedalekého letiště v Bochoři.
Cílem naší trasy byla Horní Moštěnice, pěkná vesnice, odkud do regálů obchodů míří Hanácká kyselka a kde je u vlakové zastávky kontejnerové překladiště. Ze Švédských šancí jsme sešli kolem bývalého mlýnu, nyní výletní restaurace Štulbach (už jsem se zmiňoval o mlýnské výzvě?) a na návsi se rozdělili na ty, kteří už chtěli domů nebo ještě za pracovními povinnostmi, a na ty, kteří se chtěli po hodinách pod rozpáleným květnovým sluncem osvěžit ještě v místě a teprve pak vyrazit zpět do Olomouce. Na zahrádku jsme tak usedli v osmi lidech, a nikoliv Hanácká kyselka, ale Zubr přišel vhod a během hodiny do odjezdu dalšího vlaku jsme u něj probrali ještě spoustu věcí, nejen to, že se vycházka na šance povedla. Na druhou stranu šlo o Větrání číslo 150 a nemohlo se ho kvůli pracovnímu dni zúčastnit více "pravidelných" větračů...
Komentáře
Okomentovat