8. dubna 2016

Tam, kde ticho ruší bučení krav a štěkot psů

Jindřichov v údolí řeky Branné rozhodně nepatří mezi místa, kde by turisté často vystupovali. Když projíždíte vlakem po jesenické trati, nic zajímavého tu vlastně nevidíte. Sousední Hanušovice jsou na tom podobně. Kolem trati kromě pivovaru v podstatě nic zajímavého není, a když už se na nádraží vystoupí, tak často kvůli přestupu na motorák pod Králický Sněžník. Následující řádky ovšem ukážou, že se vystoupit vyplatí.

Nebude to ale cesta pro každého. Ne kvůli tomu, že by byla náročná terénem nebo délkou, to vůbec ne. Ale užijí si ji hlavně ti, kteří umějí hledat krásno obyčejna a kterým zároveň nevadí, že půjdou celou dobu po asfaltu. A pak také ti, kteří prostě hledají klid. Toho je tu habaděj.

Pleče
Téměř jedenáctikilometrová trasa začíná na vlakovém nádraží v Jindřichově (na Moravě), kam se pohodlně dostanete bez přestupu z Brna či Olomouce, jen se váš vlak v Zábřehu rozdělí na rychlík do Šumperka a spěšňák do Jeseníku a vy musíte sedět v tom spěšňáku. Jindřichov následuje po Hanušovicích, které budou cílem cesty, takže není třeba při stání u hanušovických peronů panikařit, že už jste přejeli.

Ze samotného Jindřichova toho po cestě moc neuvidíme, od nádraží totiž zamíříme po proudu řeky a proti směru jízdy vlaku, kterým jsme přijeli, tedy na jih, dokud nenarazíme na podjezd pod tratí. Tady uhneme na vedlejší silnici a po několika desítkách metrů jsme v údolí ticha. Podél silnice jsou sice roztroušené domy a sem tam tudy projede auto, ale jinak je tu klid a slyšet jde jen zurčení potůčku Staříče. Někde na kopci nad námi jsou pozůstatky hradu Pleče, nic však není zdola vidět, takže zaujmou právě ony rozeseté domy. Některé zde vyrostly teprve nedávno, jiné odkazují podobou i letopočty ve svých štítech na německou minulost těchto končin. A zcela jistě upoutá zchátralá budova mlýna, která jednoduše láká k návštěvě, i když kdo ví, co uvnitř za překvapení čeká.

Kostel v Habarticích
Brzy dojdeme na konec osady nesoucí stejné jméno jako hrad, informační tabule tu dává vědět o přírodní památce Pod Rudným vrchem, která byla po obou stranách údolí nad domy vyhlášena na ochranu střevičníku pantoflíčku, který je u nás silně ohroženou rostlinou. Takže nešlapat mimo cestu!

Po silnici pokračujeme dále, brzy se objevují první osamocené domy patřící k Habarticím, na některých se výrazně podepsal zub času. Už ani potok není tolik slyšet, naopak je stále více slyšet bučení krav z pastvin, což jsou vedle psů na zahradách jediní živí tvorové, které můžeme potkat, nepočítáme-li řidiče aut. Minimálně mně se to tak stalo, člověka jsem potkal až u kostela v Habarticích, kam brzy dojdeme, jen co zdoláme několik zatáček.

Někdejší Volksschule v Habarticích
Habartický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie je jednoduchá stavba s věží, postavená nekatolíky před bitvou na Bílé hoře, později zvětšená, obklopená hřbitovem. V sousedství kostela pak upoutá další solitér v zástavbě vísky, oprýskaná budova bývalé lidové školy. Dnes v ní jsou byty, ale nad vchodem je stále patrný německý nápis Volksschule.

Z rozcestí u kostela se nyní vydáme na Hanušovice, opačným směrem bychom dorazili do Vikantic, dějiště filmu Díra u Hanušovic, ale to jen tak na okraj. Před námi se otevírá krásný výhled na okolní pastviny, na nichž jsem při své cestě objevil (asi vyšlapané) srdce, a také třeba na jižní výběžky masivu Králického Sněžníku. A po zhruba kilometru a půl se otevře také pohled na hluboké údolí, v němž leží Hanušovice, dobře jde rozeznat místní pivovar, nádraží nebo škola. Ovšem jedna dominanta přece jen chybí. Kde je nějaký kostel? No přece ve starých Hanušovicích, které se nám dosud skrývají a které jsou mnohem malebnější než část města známá z oken vlaku.

Přesvědčit se o tom můžeme hned, jak do údolí sejdeme. Chalupy a statky posazené ve stráních podél potoka a silnice, v nikách často chybí figury světců a vůbec dost často je na domech poznat, že by potřebovaly rekonstrukci nebo alespoň oprášit. I když právě ta patina má své kouzlo. A pokud jsme se sháněli po kostelu, ten se brzy před námi objeví. Zasvěcený je sv. Mikuláši, postavený v barokním slohu s dochovanými renesančními částmi, mimo jiné věží se sgrafity z doby před rokem 1557. Z vesnické zástavby září novotou, nedávno byl rekonstruován. A také prohlášen za evropsky významnou lokalitu soustavy Natura 2000, neboť jeho podkroví si vybrala za své útočiště letní kolonie netopýrů velkých.

Hanušovická rychta a v pozadí kostel sv. Mikuláše
A další pamětihodnosti stojí v těsném blízkosti kostela, ať už mluvíme o faře, památníku obětem války nebo sochách na schodišti ke kostelu, bez pochyby ovšem pozornost přitáhne i velké udržované stavení v sousedství, bývalá rychta, v níž je dnes galerie nebo stylový hostinec a lze se tu také ubytovat, především to tu ale voní dřevem, protože objekt vlastní dřevosochař Jaroslav Pecháček s manželkou. Rychta tu prý stála už před polovinou 15. století, současná podoba je ukázkou horské lidové architektury 19. století, pro svou hodnotu byla stejně jako kostel prohlášena za kulturní památku.

Při cestě dále ku moderním Hanušovicím už žádné krásnější stavení nenajdeme, i když se tu a tam objeví i domy s roubenými částmi, brzy dojdeme k benzínce, k hlavní silnici a před námi je přejezd přes jesenickou trať. Za ním už jsou domy větší, vyšší, sem tam s původními historizujícími prvky, sem tam panelové a dost často šedivé a mezi nimi poněkud nepatřičně stojí kaple Obětování Panny Marie. To jsou už ty Hanušovice, které člověk zná z vlaku. No a na nádraží, které je stejně jako řada okolních objektů šedivé a ne zrovna vzhledné, naše cesta končí. Pokud tedy nezabrousíme ještě na Šeráka do Pivovarské restaurace, která není od nádraží zas tak daleko...


Žádné komentáře:

Okomentovat