16. dubna 2016

Za hrozivým strážcem údolí Moravy

Znáte Furchtenberk? Pokud vám to nic neříká, vězte, že to je působivá zřícenina rozlehlého hradu poblíž Hanušovic. A že ho na mapách najdete spíše pod názvem Nový hrad, někdy též s přídavkem u Kopřivné. A že je to moc pěkný výletní cíl.

Fürchten znamená v němčině bát se, snadno si tak lze domyslet, co název Furchtenberk znamená. Svým opevněním měl nahnat strach těm, kteří by do údolí řeky Moravy, kudy odjakživa vede cesta (a dnes také železnice) z Moravy do Slezska, přijeli realizovat své nekalé úmysly. V současnosti však není v lesním porostu z údolí vidět a řada lidí o tomto rozlehlém hradním areálu ani neví.

Než se ale vydáme na cestu k němu, prozraďme si něco k jeho historii, jen maličko. Ono toho ani vlastně moc není, obestřen tajemstvím je například vznik hradu. Často se dá dočíst, že byl vystavěn po rozdělení panství náležícího k nedalekému hradu Bludov ve 14. století – a jako novější sídlo dostal přívlastek Nový. Podle některých jiných verzí tu už předtím stával menší hrádek, který byl po dělení panství zvětšen a nově opevněn. Jisté je, že rozšíření a zdokonalení opevnění inicioval moravský markrabě Jan Jindřich, který ho v té době vlastnil. A jistý je také vojenský význam této pevnosti střežící důležité údolí, svou roli sehrál i v husitských válkách. Ovšem už na počátku 16. století jsou oba „spřízněné“ hrady uváděny jako pobořené a pusté, zničeny byly během tažení Matyáše Korvína.

Zatímco však z bludovského hradu se toho dochovalo poměrně málo, na Furchtenberku lze na trojúhelníkovém půdorysu areálu obdivovat torza hranolových a okrouhlé věže, hradní brány a celé fragmenty zdí. Pozor však, nenápadná a nepříliš vhodně umístěná cedule (pokud nebyla další i na jiném místě, ale to bychom si jí snad všimli) hovoří jasně – Vstup zakázán, hrozí zřícení hradeb. Za naší návštěvy k žádnému zřícení sice nedošlo, přesto doporučuji obezřetnost a dobré zvážení svých kroků poblíž hradních zdí.

Tím rozhodně nechci od návštěvy zrazovat, to vůbec. Jedna z největších hradních zřícenin na severní Moravě si návštěvu zaslouží, takže se vydejme na cestu. Variant je několik. Asi nejjednodušší je dojet rychlíkem/spěšným vlakem do Hanušovic a odtud se nechat vést modrou značkou po proudu Moravy, k hradu je to něco málo přes 4 kilometry. Z Bohdíkova, kde staví při cestě z vnitrozemí ten samý vlak o něco dříve, je to 2,5 kilometru po zelené.

My si však dopřejeme hned zkraje o něco náročnější stoupání, vydáme se po žluté značce, která k hradu vede ze zastávky Raškov, kde staví jen osobáky a ještě k tomu na znamení. Ale ten kilometr a kousek výšlapu za to stojí. Stoupající lesňačka se vine proti proudu potoka, mezi stromy prosvítají skály, brzy se objeví první z dochovaných věží, než však člověk vyjde k těm zbylým, ještě se zadýchá. 

Pak se ale ke žluté přidá také modrá a zelená značka a rozcestník hlásá, že jsme u hradu, respektive před jeho první branou. Po jejích bocích si lze všimnout potrhaných kousků červenobílé pásky s nápisem Vstup zakázán; turistů sem sice nezavítá mnoho, ale když už, tak si přece nenechají hrad ujít. A kdo by odolal touze vyjít až na jeho nejvyšší místo, k pozůstatku hlavní okrouhlé věže, tzv. bergfritu, zákaz nezákaz? O podobě hradu leccos napoví přiložené fotografie, vzhledem k tomu, že hrad není vidět z údolí, neposkytuje ani on kdovíjaký výhled, ale třeba o pohybu na „raškovské“ cestě má návštěvník parádní přehled.

Z hradu se můžete vydat do několika směrů, po modré buď do zmíněných Hanušovic nebo na druhou stranu do Velkých Losin, zelená vede buď do Bohdíkova anebo do Kopřivné a dále do Šumperka. My jsme si zvolili bohdíkovskou variantu. Po zhruba kilometru a půl postupného klesání do údolí staneme nad Raškovským vodopádem. Není to žádný velikán a mnohem lépe jde vidět i z vlaku, ale jeho šumění si můžete na chvíli užít, než ho přeruší rachot soukolí projíždějícího vlaku, který o kousek dále zastaví v Bohdíkově. My tam však do něj nenastoupíme. 

Projdeme podlouhlou vsí, v níž lze narazit i na několik malebných lidových stavení (a před několika dny i na zahrádky poseté sněženkami), až k jejímu jižnímu konci, kde stojí další hrad, totiž tvrz. Renesanční stavbu vymykající se okolní zástavbě tu nechali vybudovat Jan mladší ze Žerotína, dnes v ní jsou byty, takže ji můžeme obhlédnout pouze zvenčí. Ještě minimálně jedna stavba tu vyčnívá nad střechy, a sice barokní kostel sv. Petra a Pavla, nedávno opravený.

Od něj se pak můžete vrátit k trati, na zastávku Komňátka, kde však staví jen osobní vlaky a stejně jako v Raškově jen na znamení, pokud ale máte ještě síly, můžete pokračovat po cyklostezce směrem na Rudu nad Moravou kolem alojzovské papírny, kus cesty ovšem povede po hlavní silnici. Tady doporučujeme kousek si zajít a od přejezdu přes trať se vydat krátce po hlavní silnici k protějšímu zalesněnému svahu. Tam, kde se silnice stáčí doprava, povedou vaše kroky doleva do stínu stromů na neznačenou cestu, která však spolehlivě dovede přes kopec do vsi Hostice, odkud se jde k nádraží v Rudě, kde staví spěšné vlaky na Olomouc a Brno, mnohem pohodlněji, za mnohem menšího provozu a za společnosti skal, které v minulosti vydaly mimo jiné krystaly zirkonu, jež jsou součástí sbírek vídeňského přírodovědného muzea.

Pokud svoji cestu zakončíte právě tady, budete mít v nohách něco kolem 10 kilometrů. K těm můžete přidat ještě kroky po Rudě, třeba ke kostelu to není daleko, ale o tom až někdy příště...

P. S.: Jako na každém pořádném hradě, i na Furchtenberku mají svoji bílou paní. Pověst o ní si můžete přečíst zde

Žádné komentáře:

Okomentovat