25. června 2016

Od Mostu míru k Bráně nebes

Stavebními dominantami moravských obcí jsou zpravidla kostely. Slůvko zpravidla je na místě, protože o Dolních Loučkách nedaleko Tišnova to tak úplně neplatí. To, co přitahuje oči návštěvníka této obce, totiž není kostel sv. Martina, nýbrž železobetonový Most míru, po kterém překonává železniční trať na Havlíčkův Brod údolí říčky Libochovky. Nejen o mostu však bude tento tip na pěknou vycházku.

Její trasa je se železniční tratí z Brna do Brodu pevně spojená, už jen z toho důvodu, že po ní do Dolních Louček přijedeme. Pokud přijedete od Brna, máte tu čest se těsně před výstupem pokochat výhledem na obec ze zmíněného mostu. Já takové štěstí neměl, v době mé návštěvy totiž byla hustá mlha, která zakryla všechno, a rozpustila se až s odpolednem v Předklášteří, jak napoví přiložené fotky. Zároveň jsem tím některým napověděl i trasu a fakt, o čem jiném kromě železničního stavitelství tento tip na výlet bude.

Po vystoupení z vlaku si všimněte, že výpravní budova je umístěna o několik metrů níže pod tratí, přímo na nástupišti je jen přístřešek pro čekající. Pokud patříte k těm, co když spěchají na vlak, začnou jásat, že už vidí nádraží a že všechno stíhají, tady může dojít ke drobnému zděšení. Ale Dolnoloučtí jsou jistě zvyklí, takže je to z míry nevyvádí.

Když válka mění plány
Žlutá značka nás dovede k hlavní silnici, ze které po asi 300 metrech zase sejdeme – po cestě na Kouřimské Jestřabí totiž zamíříme přímo pod působivý oblouk Mostu míru, který je s rozpětím 110 metrů největší u nás a patřil též k největším ve střední Evropě.

Tento železobetonový unikát přitom vznikl z nouze. Když se na konci třicátých let rozeběhla stavba nové trati včetně ražení Loučského tunelu, byl most projektován jako ocelový viadukt na betonových pilířích, projekt ovšem záhy změnila válečná mašinérie, která ocel potřebovala pro svou výrobu. Podle nových plánu tak měl údolí Libochovky překonat „klasický“ viadukt s třinácti oblouky, tedy v podobě, jakou má například sousední viadukt v Mezihoří nebo viadukty u Hranic. Koneckonců tak se most i nějakou dobu budoval, avšak po válce byl projekt kvůli nouzi o stavební materiál i pracovní síly změněn – a několik původních pilířů s klenbou nahradil elegantní železobetonový oblouk, dokončený v roce 1952.

Vlaky tu jezdí ve výšce třicet metrů nad dnem údolí, určitě se vyplatí si při prohlížení tohoto inženýrského díla počkat a nechat si nějaký vlak přejet nad hlavou. Ale dost už o mostě, Dolní Loučky mají i jiné zajímavosti. Vrátíme se k hlavní silnici a dojdeme do centra obce, brzy zrak přitáhne opravená orlovna a kousek za ní i výše zmiňovaný kostel sv. Martina a před jeho ohradní zdí socha sv. Jana Nepomuckého. Kostel je jednoduchá, ale pěkná venkovská sakrální stavba s gotickým založením, barokně upravená v 17. století. Barokní je také bývalá márnice, která byla ve 20. století přebudována na vstupní bránu do areálu kostela. Její stěny zdobí freska s motivem příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu.

Půvab mezi horami
Kolem orlovny se nyní vrátíme do středu obce a už se necháme vést červenou značkou směrem Tišnov, která brzy odbočí z hlavní silnice a dále již bude sledovat tok řeky Loučky. To vstupujeme do části Mezihoří sevřené mezi kopci, na jeden z nich si mohou zdatnější vyšlápnout do svahu ke zbytkům hradu Lúčka. V údolí lze narazit na několik udržovaných původních domů, avšak také jsem potkal jeden, z jehož půvabů zbyla jen jediná zeď, zatímco naproti udržovaný šumperák vypadá kvůli různým přístavbám jako podivný slepenec, který sem nepatří.

To už jsme došli na konec loučské zástavby, tečku obstarává další ze zdejších viaduktů, tento má klasickou podobu, což však nic nemění na tom, že když stojíte pod jeho oblouky, připadáte si děsně malincí. U viaduktu je posezení pro krátké spočinutí, další kroky povedou něco málo přes kilometr sevřeným říčním údolím, kde šumění řeky jen občas přeruší průjezd vlaku na o něco výše umístěné trati. Po kilometru se však na protějším břehu otevře pohled na kamenolom a následně kopce ustoupí a krajina se otevře. Řeka Loučka spolehlivě dovede na kraj Předklášteří, z rušného silničního mostu je to jen kousek ke vstupu do areálu cisterciáckého kláštera Porta Coeli. Než však zamíříme ke slavnému gotickému portálu, vyplatí se zajít si na nedaleký hřbitov s goticko-renesančním kostelíkem Nejsvětější Trojice.

Brána nebes
Ženský klášter Porta Coeli, latinsky Brána nebes, založila královna Konstancie, manželka Přemysla Otakara I., po roce 1230 (později tu královna byla také pohřbena). Dodnes jde přes všechny historické peripetie, jako bylo zrušení kláštera za Josefa II. a za komunismu, o jedinou fungující komunitu cisterciaček na Moravě.

Rozlehlému areálu, kde se snoubí raná gotika s barokem a dalšími stavebními slohy, dominují dva chrámy stejného zasvěcení, totiž Nanebevzetí Panny Marie: románsko-gotický ze 13. století stavěný podle francouzských vzorů a novogotický z počátku 20. století, který si sestry nechaly při obnově kláštera postavit jako náhradu za starší chrám, který byl Josefem II. ustanoven za farní. Původní kostel je ale slavnější, může za to pozoruhodný ústupkový portál ve stylu tzv. burgundské cisterciácké gotiky, který jako ona brána nebes dal jméno celému klášteru a který nechybí na žádné fotce turistů, kteří k Tišnovu zamíří.

Část klášterních budov spravuje Podhorácké muzeum, které svou zdejší expozici věnuje historii a současnosti kláštera, ale také třeba paleontologii nebo životu měšťanů před sto lety na Tišnovsku. A muzeum taktéž zabezpečuje prohlídky gotického jádra kláštera, pokud tedy chcete dovnitř, cesta vede přes muzejní pokladnu. Volně se lze projít areálem i k dalším budovám, které byly v minulosti průmyslově využívány, avšak tady už je vstup na vlastní nebezpečí, neboť některé ze „zadních“ budov nejsou ve zrovna dobré kondici.

A jsme vlastně na konci vycházky. Lipovou alejí se po prohlédnutí areálu už jen vrátíme zpět ke vstupní bráně a odtud se necháme modrou značku přivést k tišnovskému nádraží. Pokud se jí budeme držet zuby nehty, je to necelé dva kilometry, přičemž značka nás chytře vede alespoň přes okraj historického jádra Tišnova, takže jen kratičká zacházka stačí k tomu, abychom se ocitli před novorenesanční radnicí (o ní jsme si povídali krátce zde) nebo u kostela sv. Václava. 

Pokud však tušíme brzký odjezd vlaku domů, lze si cestu malinko zkrátit ulicí vedoucí podél kolejí a Tišnov s jeho zajímavostmi, kam patří mimo jiné i nedávno objevené základy městské šibenice nebo rozhledna Klucanina, si necháme na jindy.

Žádné komentáře:

Okomentovat