Po stopách podnikatelského impéria Kleinů – část první

Ačkoliv jejich příjmení v němčině znamená malý nebo také nepatrný, jejich stopa v naší historii nepatrná vůbec není. Díky své odhodlanosti, píli, „čichu“ na zakázky a jistě také dávce štěstí a kdoví čeho ještě se z chudých poměrů vyšvihli mezi podnikatelskou elitu nejen na Moravě, ale v celé monarchii. Vybudovali některé významné silnice, podíleli se na výstavbě hlavních železničních tratí, konstrukce z jejich železáren je součástí památky UNESCO, podnikali i v dalších oborech a mimo jiné také přispěli k rozvoji turistiky v Jeseníkách. Přijměte pozvání k „malé“ exkurzi po stopách bratří, respektive příslušníků rodiny Kleinů.

Poznámka na úvod: Toto je první část exkurze nabízející především v rámci možností a s ohledem na dostupné zdroje stručný přehled osudů a aktivit rodiny. Druhá část se více zaměří na konkrétní s Kleiny spojená místa na Moravě a ve Slezsku.

Skupinový portrét bratří Kleinů s Franzem ml.
(reprodukce litografie Josefa Kriehubera, 1849, z wikipedie)

Podnikatelský vzestup a pád rodu Kleinů je běžně spojován s vízmberským panstvím, tedy dnešní Loučnou nad Desnou a jejím okolím, svými aktivitami ale rodina zanechala stopy snad ve všech regionech České republiky a také daleko za jejími hranicemi. V Loučné/Vízmberku nicméně vše začalo.

V osadě Kociánov na dohled zámku žil s manželkou Elisabeth Johann Friedrich Klein, který se chtěl vyrovnat svému staršímu bratrovi, který se stal rychtářem v Hynčicích pod Sušinou. Štěstí se Johann pokusil vyjít vedle výroby a obchodování se střelným prachem také přestěhováním ke Zlatým Horám, kde zakoupil rychtu a mlýn, s dluhy se ale po několika letech vrátili zpět do Kociánova. V té době již byli na světě čtyři ze šesti „bratrů Kleinů“: Josef (* 1792), Engelbert (* 1797), Franz (* 1800) a Libor (* 1803). Po návratu se narodil Albert (* 1807) a v roce 1811 přišel na svět Hubert (celkově měli Johann a Elisabeth 9, někde se uvádí i 10, dětí, dospělého věku se dožili pouze zmínění bratři).

V roce 1812 se nejstarší syn Josef dal se do služeb Lichtenštejnů v Lednici, přičemž k rybníkářským pracem a parkovým úpravám v areálu, který je v současnosti památkou UNESCO, ale také třeba v Bzenci nebo Veselí nad Moravou se později přidal i Engelbert a Franz. Po nějaké době se začali osamostatňovat, mezi jejich prvními zakázkami byla silnice mezi Uherským Hradištěm a Starým Městem nebo regulace řeky Hané a jméno Klein je spojováno s úpravou vodního režimu v centru Brna, dlážděním brněnských ulic či parkovou úpravou svahu pod Petrovem, dnešních Denisových sadů, kterou inicioval moravský zemský hejtman Antonín Bedřich hrabě Mitrovský. Zemské hlavní město se v té době stalo domovem Franze, který si v polovině 19. století nechal na dnešním náměstí Svobody postavit palác, jehož poznávacím znamením jsou litinové arkýře z vlastních železáren. V Brně se po čase usadil i Libor, Josefovým domovem se stal Rajhrad, kam se zpod Jeseníků přistěhovali i rodiče s nejmladším bratrem Hubertem.

Kleinové si v následujících letech získali dobrou pověst jako stavitelé silnic. Po kratších úsecích, jako byla silnice mezi Frýdkem a Místkem, vystavěli úseky tzv. třebovské silnice, která vedla z Olomouce k Moravské Třebové, popasovali se přitom jak s kopcovitým terénem u Mohelnice, tak s nestabilním svahem Hřebečovského hřbetu na moravsko-české hranici. Získali také zakázku na stavbu silnice z Opavy přes Krnov do Města Albrechtic a dále k hranici s Pruskem nebo úsek tzv. slavkovské silnice na Hodonínsku, při jehož stavbě se Hubert seznámil se svou manželkou a usadil se v Čejči, kde pak mimo jiné provozoval mlýn, sklárnu a těžil lignit.

V roce 1830 nicméně rodinné podnikání, již upravené společenskou smlouvu mezi bratry, utrpělo velkou ztrátu, když zemřel nejstarší syn a hlava jejich činnosti Josef, krátce poté také Engelbert. Ústřední postavou podnikatelských aktivit Kleinů se stal Franz, přičemž se vedle silnic začali orientovat na nový fenomén – železnici. Jejím velkým propagátorem v Rakousku byl Franz Xaver Riepl, profesor vídeňské polytechniky, který navrhl trať propojující Vídeň s Haličí na severu a Terstem na jihu. Kleinové u toho nemohli chybět – a právě jim byl v roce 1836 svěřen první úsek Severní dráhy císaře Ferdinanda u Vídně. O dva roky později dělníci najatí Kleiny budovali viadukt a první, tehdy koncové nádraží v Brně a díky nim dosáhla trať také Přerova, Olomouce a Lipníku nad Bečvou. Nedlouho poté byla Kleinům přidělena i stavba Severní státní dráhy z Olomouce do Prahy s prvními železničními tunely či pražským koncovým nádražím, dnešním Masarykovým – v Praze Kleinové stavěli společně s další významnou osobností počátků železnice u nás Adalbertem Lannou, s nímž se Albert Klein pustil i do těžby uhlí a rozvoje železárenství na Kladensku. Následovala stavba trati z Prahy do Děčína se známým Negrelliho viaduktem a úsekem Blansko – Česká Třebová se Kleinové také podíleli na výstavbě tratě podél řeky Svitav, která spojila Brno se Severní státní dráhou.

Nutno podotknout, že v době budování těchto tratí Kleinové zaměstnávali spoustu dělníků v Jeseníkách na stavbě silnice z Opavy přes Bruntál a Šumperk k hranici s Čechami (dnes silnice I/11), která je zřejmě jejich největším silničním dílem a následně také na výstavbě první silnice na Červenohorské sedlo; v její trase dnes vede žlutá turistická značka. U obou zmíněných silnic nechali Kleinové postavit i zájezdní hostince – Červenohorském sedle a v sedle Skřítek, které se později staly oblíbenými turistickými místy.

Ještě předtím ale došlo k důležitému mezníku v osudech rodu Kleinů – v roce 1844 od dědiců hraběte Mitrovského odkoupili své rodné vízmberské panství. Mitrovský Vízmberk vlastnil od roku 1833 a ve spolupráci s profesorem Rieplem vybudoval moderní železárny v Rejhoticích a Sobotíně. Když v roce 1842 zemřel, Riepl dědicům doporučil Kleiny jako nejvhodnější pokračovatele. Bratři Kleinové se tak po letech vrátili do místa svého dětství jako významní podnikatelé tehdejší doby a získali cenné materiální zázemí pro své aktivity. Nepodařilo se jim ale hned přivést železnou dráhu až k branám jejich podniku v Sobotíně, proto vzniklo při zábřežském nádraží velké skladiště, kam své výrobky ze železáren a strojírny nechali dovážet formany – a teprve ze Zábřeha se dostávaly po kolejích do „světa“. Reklamou na sobotínský podnik, vyrábějící nejen kolejnice a mosty, se brzy staly nejen zmíněné litinové arkýře Kleinova paláce v Brně, ale také třeba konstrukce skleníku při zámku v Lednici.

Když nemohly vést koleje až ke Kleinům do Sobotína, rozhodli se Kleinové vybudovat další své železárny přímo u severní dráhy, a sice ve Štěpánově u Olomouce, k prvnímu odpichu došlo v roce 1849. Ani to však brzy nestačilo, a tak si později pronajímali další podniky například v Bedřichově (součást Oskavy) nebo v Železné (Vrbno pod Pradědem), podíleli se také například na vzniku železáren v Božím Požehnání, dnešní Zastávce (u Brna), v blízkosti podniků též těžili železnou rudu či uhlí. Krátký čas působili také v Ostravě, kde měli doly v Přívoze a Hrušově, Hubert zase mimo jiné stál u zrodu těžířstva v Krušných horách. Kromě toho Kleinové provozují například také vízmberský pivovar, Franz blízko zámku zakládá také přádelnu lnu a konopí, společně s Hubertem kupují cukrovar ve Vídni. Kleinů dělníci byli zaměstnáni také na výstavbě vojenských pevností u Olomouce.

Rozvoj podnikatelských aktivit byl ale lhostejný smrti, která v polovině 19. století bratry výrazně zasáhla. V roce 1848 zemřel Libor, v roce 1855 vůdčí osobnost rodinného podnikání Franz, přezdívaný kníže práce, a o rok později skonal při inspekční cestě na haličské dráze Hubert. Ze zakladatelů firmy Gebrüder Klein, ustanovené oficiálně roku 1853, tak zůstal pouze Albert, jemuž byl partnerem Franzův syn Franz mladší.

Po roce 1850 přitom Kleinové vedle tratí na území dnešní České republiky budovali i dráhy v ostatních částech monarchie, hlavní centrála firmy se dokonce přestěhovala do Vídně. Pod vedením Huberta byly například vystavěny tři úseky slavného Semmeringu, Franz mladší zase vedl stavbu části Jižní státní dráhy ve Slovinsku. Jméno Klein je spojeno i s tratí z Vídně do Salzburgu nebo s úsekem První sedmihradské dráhy. U nás Kleinové do 70. let 19. století budovali mimo jiné dráhu z pražského Smíchova přes Plzeň k bavorské hranici či pražskou spojovací dráhu, která propojila pražská nádraží (původní konstrukce v současnosti diskutovaného železničního mostu pod Vyšehradem mohla prý pocházet ze Sobotína), také trať z Vídně do Chebu a Prahy, z Pardubic do Liberce nebo železniční spojení Olomouce, Bruntálu, Krnova a Opavy. Paradoxně až v závěru své „železniční éry“ získali Kleinové povolení na výstavbu trati ze Zábřeha do Sobotína. K posledním drahám, se kterými je nějak spojeno jméno Klein, patří Moravská pohraniční dráha ze Šternberka do Dolní Lipky a Dráha Solné komory v Rakousku.

V té době k majetcích rodiny bylo i panství Jindřichov (ve Slezsku), odkud pocházela Albertova manželka, a Albert a Franz mladší byli za zásluhy povýšeni do šlechtického stavu, von Wisenberg. Podnikatelské impérium se ale muselo vyrovnávat s řadou problémů, ať už šlo obecně o hospodářskou krizi po pádu vídeňské burzy, útlum výstavby železnic ze strany státu, rostoucí konkurenci a technologické zastarávání kleinovských podniků. Nákladným problémem také bylo zřícení jednoho z vybudovaných mostů z tzv. Schiffkornových nosníků, po kterém bylo nařízeno všechny tyto konstrukce nahradit… V roce 1877 navíc zemřel Albert a pět let nato i Franz II., jediný z potomků původní šestice bratrů, který je aktivnější v rodinném podnikání. Po smrti Alberta nechávají dědicové v Sobotíně na dohled zámku postavit rodinné mauzoleum.

Když v roce 1883 zemřel také dlouholetý mistr a později ředitel kleinovských železáren Alois Scholz, oddálit úpadek podniků se i přes postupný prodej některých majetků dědici snažil oddálit Friedrich Klein z hynčické větve rodu. Železárny nechal zmodernizovat, postupně se měnil vyráběný sortiment – výrob kolejnic byla utlumena, vedle mostů (mj. v roce 1900 byl ze Sobotína dodán nýtovaný most do Krnova, v současnosti památkově chráněný) se stále více vyráběly nářadí, litinová kamna, zábradlí nebo třeba žehličky, strojírna v dnešním Petrově produkovala technologie pro cukrovary, pivovary a další provozy, také třeba podvozky. Později přibyly také zemědělské stroje. Oproti tomu například válcovna v Rejhoticích nebo vízmberský pivovar svou činnost ukončily. Friedrich vedl kleinovské železárny do roku 1902, kdy zemřel, na přelomu století si ještě nechal postavit vilu naproti sobotínskému nádraží.

Roku 1908 firma Gebrüder Klein oficiálně zanikla, krátce nato skončila v Sobotíně výroba surového železa. Ve Štěpánově se železo produkovalo do roku 1913 a brzy byla ukončena i výroba mostních konstrukcí. Důlní míry akciové společnosti, kterou ustanovili potomci a dědici Kleinů, byly prodány Vítkovickým železárnám. Podniky Kleinů pak byly v roce 1917 prodány, noví majitelé činnost postupně utlumili a zejména v Sobotíně přistoupili k demolici výrobních objektů, administrativní prostory byly adaptovány na byty, nedávno předtím vystavěné nové ředitelství bylo prodáno německé evangelické církvi. V někdejší petrovské strojírně později zahájila výroba jízdních kol Velamos, která po druhé světové válce fungovala i v dalších bývalých kleinovských závodech. Kola se tu vyráběla až do konce 20. století. Areál ve Štěpánově zase začala využívat pro své potřeby armáda.

Osudy Kleinů v Československu se uzavřely s koncem druhé světové války, kdy byl jejich majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů a rodina byla odsunuta. Zámek v Loučné (dřívějším Vízmberku) sloužil mimo jiné jako azylové centrum pro řecké uprchlíky, poté jako nápravné zařízení pro dívky. Ze zámku v Sobotíně se mimo jiné stalo rekreační zařízení Dolu Dukla Havířov, mauzoleum naproti bylo často terčem vandalů. Zámek v Jindřichově sloužil dlouhou dobu jako ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež.

K zámkům i některým dalším místům si brzy řekneme více ve druhé části této exkurze po stopách Kleinů.