Loňské výletování završily buřty a šampaňské v sopečném kráteru

Drsný kraj, drsní lidé. Tento slogan je od jisté doby stejně jako zubaté žáby součástí propagace Bruntálska. Něco pravdy na něm je, ale jak už to tak bývá, za drsnou skořápkou se často skrývá něco vlídného a krásného. V předposlední den roku 2016 se o tom přesvědčili turisté, kteří vyrazili s Větráním na patnáctikilometrovou trasu mezi Valšovem a Bruntálem vedoucí přes moravsko-slezskou hranici a především přes kráter Venušiny sopky.

Nutno na úvod přiznat, že tato trasa byla plánována již dříve, ovšem kvůli silnému listopadovému větru jsme tehdy jako bližší náhradní cíl zvolili další ze zdejších vyhaslých sopek, Uhlířský vrch (viz tehdejší report). Tentokrát se ovšem na výpravu, která čítala včetně mě dvaatřicet hlav, usmívalo po celý den slunce a prohřívalo mrazem ovinutou krajinu (podobně tomu bylo i na předsilvestrovském výšlapu před rokem, jak si můžete připomenout zde).

V některých místech dokonce tak, že půda roztála až do mazlavého bláta, které ztěžovalo výstup od jedné ze zátok Slezské Harty k vrcholu Návrší. Jako kdyby nestačilo jen to prudké převýšení, které většinu účastníků překvapilo - na mapě se vrstevnice tak blízko sebe nezdály... A když už všichni vystoupali až těsně pod kótu 679, což je nadmořská výška Návrší, začala se lesní cesta pro změnu ledově lesknout. I když si všichni dávali pozor, aby do nového roku vykročili bez modřin, zlomenin či naraženin, minimálně na jeden pád došlo. Naštěstí se obešel bez zranění.

Nad obcí Mezina větrači vystoupili z lesa a otevřel se jim přímo luxusní výhled na zasněžený masiv Hrubého Jeseníku, kus zástavby Bruntálu a také na tu hlavní atraktivitu cesty, byť poněkud nenápadnou - Venušinu sopku. A další vulkán se ukázal ještě při stoupání podél pastvin na její vrchol, a sice Velký Roudný, který se tyčí přímo nad hladinou blízké Slezské Harty a je podle geologů nejzachovalejší z vyhaslých jesenických sopek.

Nyní ovšem prim hrála Venušina sopka a její uchvacující kráter s lávovými jeskyněmi. A samozřejmě také posezení s ohništěm, neboť po cestě už všem notně vyhládlo. A tak se rozdělal oheň na opékání buřtů, na stole se objevilo i cukroví a další dobroty a také tři láhve "bublinek" na přípitek. Aby rok 2017 byl také tak turisticky vydatný a hlavně bez zdravotních potíží. Byl také předán dárek nejaktivnější větračce, Lucii Š., která dosud absolvovala třicet ze sedmačtyřiceti uspořádaných Větrání. Dostala svůj osobní turistický deník, ve kterém již měla vlepeny fotky z absolvovaných větracích výprav.

Po společné fotce v kráteru nadešel čas pokračování v cestě do Bruntálu, slunce začalo pomalu klesat za obzor. Ještě zastávka u betlému u mezinského kostela, také u koní, bohužel na zacházku k lávovému proudu za obcí už nebyl čas, k bruntálskému nádraží totiž zbýval ještě pořádný kus cesty. Ale příjemný, v lese, nerušený auty a dalšími městskými ruchy. O to nápadnější byl ovšem příchod do města, kdy nad hlavami členů výpravy projel po železničním mostě vlak, kterým jsme se měli vracet domů. Nabytý čas pak jedna část skupiny využila k prohlídce večerního centra města, druhá k hledání podniku, kde by se dalo před odjezdem dalšího vlaku ohřát - a to není před Silvestrem nic jednoduchého. Však se také nakonec obě skupiny setkaly s předstihem v teple vlakového nádraží.

A tak skončil větrací rok 2016. Další Větrání v mé režii se uskuteční až 18. února, pod názvem Morgenland se vyrazí do Malé Morávky a Karlovy Studánky (více na stránce Větrání). Do té doby ale můžete vyrazit na zimní výlety, které pod hlavičkou Větrání a vede horský nadšenec Jan Kodl, první se koná již v sobotu 7. ledna.









Komentáře