Tak ahoj, rozhledno!

Je rozhodnuto. Nebude to trvat dlouho a z vrcholu Velkého Kosíře zmizí rozhledna, která siluetu hanácké velehory obohatila před dvanácti lety, avšak již nějakou dobu je "uzavřena do odvolání". K odvolání uzavření již nedojde, po zimě má být věž snesena a zůstane jen spodní část s bufetem a pokladnou. Zatím, než bude vybudován nový prvek, snad nová rozhledna. Ta by byla na kosířském vrcholu už třetí, když dřevěná věž postavená za první republiky tu také stála dvanáct let... Každopádně jsem využil jednoho pěkného podzimního dne, abych se k rozhledně podíval, dokud ještě stojí, a rozloučil se s ní – vždyť z jiné věže jsem si častěji výhledu neužíval, a to jsem po kosířských schodech vystoupal podle fotoarchivu naposledy v roce 2019 s větrači, a také jsem její podobu svého času považoval za dost originální vedle "posedů", které jako rozhledny také vznikaly. 

Dál to nechám na fotkách, dodám jen, že jsem na ranní špacír vyrazil ze Slatinic, ovšem nikoliv po žluté značce, ale kolem Lusthausu, který si trůní ve svahu mezi lázeňskou obcí a Drahanovicemi a je od něj parádní výhled nejen k Olomouci. Se žlutou jsem sice pak chvíli laškoval v lese, až k místu zvanému Kobylí hlava, pak už jsem si zase na vrchol šel vlastní cestou, podobně jako Nový rok, jen teď nebylo všechno omrzlé, ale podzimně probarvené. U rozhledny jsem byl celé dvě minuty sám, pak se blízko ozvalo "A to je ona, děcka, rozhledna, kterou za chvilu zbourají" a objevila se rodinka, kterou také vytáhlo nedělní ranní sluníčko z postele, a kousek za nimi se blížil někdo další, takže jsem šel dál. Totiž dolů do Čech, a to po dlouhé době tou nejprofláklejší, nejkratší a nejprudší cestou, bez zacházky ke kapličce bokem v lese. V Čechách jsem si ale zašel na skok do zámeckého parku, a ještě než mi jel autobus zpátky, stihl jsem i fotku u hasičské tatrovky na plácku mezi hasičským muzeem a muzeem kočárů. Pokud vám takto popis nestačí, tu je trasa na mapě. A teď už ty fotky...