18. listopadu 2017

Po moravské hranici u Svitav

Svitavy po staletí patřily k majetku olomouckého biskupství, avšak kvůli současným správním vazbám na Pardubice a předtím na Hradec Králové jsou mnohými považovány za východočeské město. Stačí přitom, aby člověk vyrazil od zdejších rybníků jen kousek do lesa a podél cest narazí na kameny, které vyznačují zemskou hranici mezi Čechami a Moravou, která Svitavy a jejich okolí obepíná ze tří světových stran. A právě po hraničních kamenech u Svitav se vydáme v tomto tipu na výlet.

Osmnáct a půl kilometru dlouhá trasa ale nevede jen po zemské hranici. Podíváme se na ní i po samotném městě nebo k prameni řeky Svitavy. Výchozím místem je vlakové nádraží, ležící na trati z České Třebové do Brna, kde staví co dvě hodiny rychlíky právě od jihomoravské metropole a opačně z Prahy. Před nádražím zastavují místní autobusy, takže se těm, co si netroufají na celou popisovanou trasu, nabízí možnost zkrácení autobusem - na autobusové nádraží v centru nebo až na ulici Poličskou. Stejně tak se nabízí možnost využít místo posledních pěších kilometrů poličský motorák ze zastávky Svitavy zastávka. Ale dost zkracování, ještě jsme ani nevyšli.

Přímo před vlakovým nádražím je umístěný turistický rozcestník, od nějž nás do centra města zavede modrá značka. Vede kolem pravoslavné kaple sv. Jiří, nejmladšího církevního objektu ve městě, a také kolem hřbitova s kostelem sv. Jiljí, který je pro změnu vůbec nejstarší budovou města; právě při něm kdysi stávala osada Stará Svitava. Při kolonizaci vedené biskupem Brunem ze Schauenburka v polovině 13. století byla v její těsné blízkosti podél kupecké stezky založena Nová Svitava, dnešní náměstí Míru, které se může pochlubit jedním z nejdelších podloubí v České republice (vedle Telče a Litomyšle) a také několika stavbami, které si zaslouží pozornost.

Předně je to na jižním konci náměstí budova tzv. červené knihovny ve stylu německé novorenesance, v níž až do druhé světové války fungovala jedna z největších německých knihoven na Moravě. Nese jméno svého zakladatele, svitavského rodáka a mecenáše Valentina Oswalda Ottendorfera a vedle krásného koncertního sálu v ní můžete najít muzeum esperanta. Městské muzeum se stálou expozicí o dalším zdejším rodáku Oskaru Schindlerovi či historii praček najdete naproti přes silnici v další historické vile. Uprostřed náměstí upoutá budova staré radnice s věží, na jejíž špici se skví hvězda a půlměsíc jako upomínky na turecké obléhání města v 17. století. S radnicí je spojen sousední dům U Mouřenína, nejstarší dochovaný dům na náměstí, v němž se vyplatí zastavit, protože tu sídlí turistické informační centrum. Dominantou horní části náměstí je pak kostel Navštívení Panny Marie, z jehož věže je možné si prohlédnout Svitavy a kousek okolí z ptačí perspektivy. (O náměstí si můžete více přečíst na webu Hřebečska.)

To už ale opouštíme náměstí i modrou značku a širokou ulicí T. G. Masaryka, kudy dosud vede silniční průtah městem, míříme k nové radnici, někdejší vile továrníka Julia Langera. Při ní se rozkládá park Jana Palacha, v němž stojí pomník Oskara Schindlera, přímo naproti jeho rodnému domu. Také tu najdeme druhé zastavení naučné stezky Na pomezí Čech a Moravy (první je na autobusovém nádraží, které jsme minuli), která informuje o zajímavostech města a jeho okolí a kterou budeme nadále sledovat; od konce ulice Poličské souběžně se žlutou turistickou značkou. Cesta vede kolem zahradních chatek ke Sluneční stráni, po přechodu kolejí poličské dráhy se ovšem ocitáme ve stínu lesa, kde se chvíli nabídne osvěžení u studánky Pod Strání.

Od nedalekého rozcestí začneme ukrajovat z převýšení na Javornický hřeben, po kterém mimochodem probíhá evropské rozvodí, nenecháme se ovšem zmást odbočením žluté značky zhruba v polovině stoupání. Po lesní silnici jdeme dále, naučná stezka nás už o něco později nasměruje ke Svaté Trojici, na okraji lesa a na samotné zemské hranici. V době, kdy jsem tu byl já, byl tu jen kříž na poničeném podstavci sochy, nyní už tu stojí socha nová. Co se ale nezměnilo, je výhled na nedalekou vísku Ostrý Kámen, která se taktéž rozkládá na zemské hranici a nad kterou se odnedávna tyčí větrné elektrárny.

Od Trojice se vydáme znovu do lesa, tentokrát za sledování zelené turistické značky, směr Na Stráni. Záhy se před námi objeví první z kamenů vymezujících zemskou hranici. A po cestě přibudou další a další. Některé jsou původní, jen nově usazené, na místech těch, které byly v minulých letech ukradeny či zničeny, stojí novodobé repliky. V betonu vždy najdeme jasně vyznačená písmena Č a M - Čechy a Morava, pro rychlou orientaci. Ty zvídavější jistě budou zajímat písmena, která jsou přímo na kamenech. Některé jsou označeny jen písmeny H. L. / H. Z. - panství Litomyšl / panství Svitavy; ve větších kamenech jsou vyryty iniciály majitelů panství: na české straně je to I. F. G. W. G. G. T. F. A. L. - Josef František Jiří Valdštejn, kníže na Litomyšli, moravská svitavská strana je označena iniciály F. G. V. T. O. B. - olomouckého biskupa Ferdinanda Julia hraběte z Troyer. U biskupských iniciál nechybí biskupský klobouk a na řadě kamenů je také letopočet (původního) osazení hraničních kamenů, většinou rok 1754.

Hraničních kamenů, ať už původních či nových, stojí podél lesní cesty do Kuklí tolik, že brzy zapomeneme je i počítat. V českých Kuklích nicméně putování po hranici nekončí a přímo u domů této vesničky při hlavní silnici na Litomyšl stojí minimálně další dva hraničníky. Zatímco se však naučná stezka odtud stáčí k Javorníku, který jsme lesem obešli a maximálně jej z cesty viděli ve výhledu, zemské hranice se ještě chvíli drží zelená značka vedoucí opět do lesa. Hraničníky po čase zmizí (nicméně dále v lese směrem k Opatovci lze ještě na nějaké narazit, například u Památníku včelích matek), ale teď už budeme mířit k jinému cíli - pramenu řeky Svitavy.

Poněkud matoucí může být turistický rozcestník U pramenů Svitavy, tůň, která je tradičně považována za pramen téměř stokilometrové řeky, tekoucí odtud k Brnu, je o něco dále. Je nutné dojít až k posezení u malého jezírka při cestě a od něj je to ještě několik desítek kroků úzkou pěšinkou. Pravda, tento pramen není nějak zvlášť vydatný a jezírko by potřebovalo vyčistit od spadaného listí a větví, ale kvůli skále nad ním s četnými rytinami, mezi nimiž se skví obličej ďábla, si jednoduše zaslouží pozornost. A říká se, že pramen kdysi dávno střežil i hrad. V okolí lze nicméně narazit na několik dalších, mnohdy podstatně vydatnějších pramenů, z nichž vyvěrají vody brněnského přítoku Svratky...

Zelená značka nás přivede na dohled svitavskému Hornímu rybníku, kterému ale nikdo neřekne jinak než Rosnička. Pro obyvatele města jde o důležitou rekreační oblast, přírodní koupaliště, ale také místo letních zábav, v nedávné době tu vyrostlo také dětské hřiště nebo venkovní posilovna a prokoukla i třeba Plechárna, zdejší občerstvení u pláže. Přejdeme hráz a necháme se modrou značkou vést podél zahrádek na břehu většího Dolního rybníka. Kdo by si chtěl zkrátit cestu, jak jsem naznačoval na začátku článku, musí si hlídat úzkou pěšinu přes pole, která ho dovede k vlakové zastávce na poličské trati.

Modrá značka ovšem od rybníka spolehlivě dovede zpět do centra Svitav, pokud nechceme jít znovu přes náměstí a chceme poznat i další městské ulice, můžeme se vydat kolem pekáren v ulici Milady Horákové k někdejší Sponerově vile nebo kulturnímu centru Fabrika, které vzniklo přestavbou bývalé továrny hned za zadními trakty domů na náměstí. Od Fabriky již vidíme stavbu, kterou známe za začátku našeho výletu, kostel sv. Jiljí, také barokní faru při něm a staré chaloupky v ulici U Tří dvorů na místě dávné Staré Svitavy. Nádraží už je za rohem, kousek do kopce...

Trasu výletu si můžete nastudovat na mapě zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat