5. února 2018

Bílé Karpaty přijaly větrače se zasněženou náručí

Do nejsevernějších partií Bílých Karpat jsme zamířili s prvním letošním výletem Větrání. A byl to úvod roku, jak se patří. Žádný svah nebyl tak prudký, abychom ho nezvládli vyjít či sejít, jen zlehka mrazivé počasí přálo, tedy nebyla nouze o parádní výhledy a užili jsme si sněhu i památek. Drobné mušky by se na jinak dokonalém dni ovšem našly.

Těmi negativy, kvůli kterým ale svět rozhodně nespadne, byly místní služby. Jedno informační centrum je přes zimu o víkendech zavřené, v druhém si zase těžko pořídíte suvenýr ze širšího okolí. A najít v Horní Lidči v sobotu otevřený podnik, kde může člověk strávit čas do odjezdu vlaku, to je něco skoro nemyslitelného. Ale dost mušek.

První zastávkou na sedmnáctikilometrové trase bylo historické centrum Valašských Klobouk, malé, ale půvabné, kde fanoušek historie vedle několika domů s dřevěnými štíty či pavlačemi najde třeba renesanční pranýř (přímo před starou radnicí, kde sídlí městské muzeum). Po krátké prohlídce středu města už výprava téměř rekordní, čítající sedmatřicet turistů, začala ukrajovat z místy dost prudkého stoupání k rozhledně na vrchu Královec. Prošli jsme symbolickou branou do chráněné krajinné oblasti v podobě podjezdu ve vysokém železničním náspu… a hned si kvůli „rychlíkům“ drobet zašli. Naštěstí nebyl problém se na naplánovanou trasu vrátit, paradoxně po cestě, kterou jsme v mapě rozhodně neviděli. V cestě jsme měli i několik kmenů a také dávku bláta, brzy se ale před námi nad sněhem pocukrovanými vršky stromů objevila špička královecké rozhledny.

Z dřevěné věže, která má nad nedalekou Francovou Lhotou své dvojče, se nám otevřel pěkný výhled na nejen na Klobouky, ze kterých jsme vyšli, ale také na okolní pohraniční bělokarpatské vrchy, pod nimiž se v úzkých údolích převalovala mlha, nebo na hradbu Vizovických vrchů na protější straně, kterou osvětlovalo nesměle se klubající slunce.

Královec s rozhlednou ovšem zdaleka nebyl nejvyšším místem trasy, ta po hřebenové cestě vystoupala až k 760 metrům – pokud stupně rozhledny o více než sto metrů níže byly lehce omrzlé, nedaleké horské louky Ploščiny, chráněné jako přírodní rezervace a skýtající opět krásný výhled k hornaté hranici se Slovenskem, byly již celé pod tenkou vrstvou sněhu. Jen kousek pod hřebenovkou jsme navštívili i mariánskou poutní kapli zvanou Dělanovec, příběh tohoto pojmenování pobavil (můžete se ho dočíst na informační tabuli u odbočky).

Posledního výhledu z hřebene jsme se nabažili u rozcestí Požár, nadešel totiž čas na sestup do údolí. Díky sněhové vrstvě nebylo klesání tak náročné pro kolena a ani svodidla, ani bláto u soutoku dvou zdejších potoků nebyly žádnou překážkou. Ve Študlově jsme si alespoň zvenčí prohlédli zdejší moderní kostel sv. Matouše a pak už se po silnici vydali vstříc Horní Lidči. Také tam jsme zavítali do zdejšího kostela, zasvěcenému sv. Václavovi, část výpravy poté vzala zavděk teplem jediné otevřené cukrárny, jiní strávili čas do odjezdu vlaku domů prohlídkou slavného mechanického betléma. A že času do odjezdu domů bylo dost, putování totiž příjemně uteklo a ani člověku nepřišlo, že má za sebou sedmnáct kilometrů…

Trasa příštího Větrání bude mít o necelý kilometr více. Vyrážíme na něj hned tuto sobotu 10. února a opět povede k hranici. Tentokrát ovšem na starou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou, projdeme totiž Hřebečské důlní stezky mezi Svitavami a Moravskou Třebovou. Potřebné informace najdete k výletu najdete tady.

















Žádné komentáře:

Okomentovat