Kterak jsme zamířili do kraje čarodějnic a železářů

Může se vůbec do Sobotína v neděli? Není podstatné, kdo tu otázku v motoráku jen kousek před cílovou stanicí vyslovil, ale pobavil. A pozitivní nálada byla třeba, protože šedobílá obloha neslibovala pro první letošního větrací výpravu nic hřejivého, naopak z ní padaly jemné kapky a mlha se z údolí Merty zvedla jen do záložních pozic na okolních svazích, do toho všude vládlo oblevové čvachtavo. Ale trasy připomínající čarodějnickou a průmyslovou minulost tohoto podjesenického koutu jsme se nevzdali a ještě jsme stihli (ale vyškemranou!) sladkou tečku ve Velkých Losinách. A od bláta jsme byli jen trochu...

Kdo ví ale, jak by tomu bylo, kdybychom se nevzdali trasy původně avizované, která měla vést i přes kopec Smrčinu s několika přírodními památkami, abychom nešlapali celý den jen po asfaltu v táhlých dědinách. Ale za to bláto po nezpevněné cestě a mlhavé výhledy by nám energie vynaložená do výstupu zřejmě nestála. Takže přišla ke slovu večer předtím poupravená asfaltová varianta "obleva", která mimo jiné počítala s protažením k velkolosinskému zámku a cílem až v Rapotíně, kam jsme ale nedošli. Důvod si rozebereme později. Každopádně z jedenácti účastníků nikdo proti pozměněné trase neprotestoval, i když se našli i tací, co tvrdili, že s večerním praním počítají. 

A také se objevili tací, kteří neměli ponětí, že Sobotín není jen tak nějaká roztahaná nudná vesnice, kde nic není. Přesvědčovat se o tom začali hned zkraje výletu, vždyť i konečné nádraží Sobotín, které je ale ještě na katastru Petrova nad Desnou, bylo důležitou součástí průmyslového areálu podniku bratří Kleinů, kteří se do historie zapsali jako významní stavitelé naší železniční a silniční sítě. V Sobotíně začali podnikat v polovině 19. století, poté co společně s rodným vízmberským panstvím koupili od rodiny zemřelého hraběte Mitrovského i zdejší rozvíjející se železářskou výrobu, a i když firma do první poloviny 20. století upadla a kus areálu byl zdemolován, leccos se tu dodnes dochovalo. 

Třeba mýtní domek u mostu přes Mertu, ke kterému jsme po hlavní silnici hned zamířili, a kousek za ním zchátralý společenský dům Hutník, jehož průmyslovou minulost prozrazují zkřížená kladiva ve štítech. Snad se ještě někdy dočká, vedle novějších lákadel v obci, oživení, byla by škoda, kdyby zanikl, ale co si pamatuju z dřívější návštěvy, nějaké zlepšení stavu nevidím. Přes Klepáčovský potok jsme uhnuli z hlavní silnice k dalším objektům někdejších železáren – v rozlehlejším, ale vlastně nenápadném domě jsou dnes byty, dříve tu ale byly podnikové kanceláře, a hned naproti je pozůstatek někdejší Terezčiny hutě, v němž je možné navštívit po domluvě i malou muzejní expozici, což jsem ale odhalil večer před výletem, když jsem si chystal "nějaká moudra" pro účastníky. 

Kolem školy, která je také přestavena z někdejšího průmyslového objektu, až k zámku, který Kleinové vybudovali jako své reprezentativní sídlo v místě jiné dřívější továrny, zbrojovky. V zámku je v současnosti hotel, pohodlí hostům nabízí i dva sousední objekty, ale zámecký park je běžně veřejnosti přístupný, čehož jsme využili a prošli se směsí bláta a zbytků sněhu kolem rybníka. 

Posledním výrazným "kleinovským" objektem, který jsme měli po trase, bylo mauzoleum, které stojí ve svahu na dohled zámku. Novorenesanční hrobka z roku 1885 vypadá z dálky důstojně, ovšem při bližším pohledu si člověk může dokola po celé stavbě přečíst řadu jmen a vzkazů, které tu zanechali ti, kterým není místo posledního odpočinku svaté. A kdyby čmáranice a rýpance byly to nejhorší – v roce 1959 vandalové vnikli dovnitř a znesvětili ostatky členů rodiny, kterým vytrhali zlaté zuby a ukradli uložené cennosti, dokonce jedné z zemřelých ulomili hlavu, aby mohli z krku vzít náhrdelník... Později byly ostatky přeneseny na hřbitov a hrobka v současnosti prochází postupnou rekonstrukcí. 

Za nás můžu říci, že jsme na nějaké nekalosti neměli ani pomyšlení, na namrzlých cestách, schodech a terasách jsme si spíš hleděli toho, kam šlapeme. A ještě než přejdeme k druhému tématu výletu, dodám, že nejen s podnikatelskými aktivitami Kleinů zájemce seznamuje expozice v Muzeu silnic ve Vikýřovicích, o kterém jsem psal tady.

Naším dalším cílem byl sobotínský kostel sv. Vavřince, kde byla o Květné neděli roku 1678 přistižena žebračka Maryna Schuchová ze sousedních Vernířovic při pokusu odnést od svatého přijímání hostii. Nemyslela to špatně, chtěla ji pro známou, která hostii chtěla přidat své krávě do krmiva, aby lépe dojila – avšak odstartovala tím na Šumpersku čarodějnické procesy, kterým pod vedením inkvizitora Bobliga z Edelstadtu padlo za oběť několik desítek lidí, od prostých obyvatel přes zámožné měšťany až například po šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Boblig tu naštěstí už dávno neřádí, takže jsme do kostela, kde právě probíhala nedělní mše, nakoukli, aniž by nás někdo z něčeho obvinil.

Nějaké čáry a máry by se ale hodily, protože když jsme pak nabrali směr Maršíkovské sedlo, déšť pozvolna houstnul a Sobotín o pár metrů pod námi nebyl příliš vidět. A samotné sedlo? To jsme jen tušili někde před sebou, jak bylo ukryto v mlze. Ale trefili jsme, naposledy jsme přešli Mertu a po pěšině, která kupodivu nebyla s ohledem na počasí až tak kluzká, jsme vystoupali ke studánce a kapli Nejsvětější Trojice, kterou tu u serpentin nechal v polovině 19. století vybudovat Albert Klein na místě dřívější dřevěné poutní kapličky.

A už jsme scházeli do údolí Desné, k Maršíkovu, v jehož centru stojí krásný kostelík Archanděla Michaela z roku 1609, nejstarší roubená stavba na severní Moravě a jeden z mála dochovaných dřevěných kostelů v oblasti jesenických hor. Po silnici by jistě sestup k němu byl méně záživný, ale možná bych si vzpomněl dříve, že chci ze zákrut vyfotit pohled na vesnici, pro srovnání se záběrem z návštěvy před jedenácti lety. A také bychom si dost pravděpodobně ušetřili momenty balancování na kluzké pěšince od dančího výběhu do středu obce, nutno však říci, že jsme oblíbenou kombinaci bláto a zbytky sněhu/ledu všichni ustáli. Do kostela jsme nakoukli otevřenými dveřmi, mít více času, jistě bychom využili možnosti průvodce, který bydlí v sousedství.

Ještě jsme ale měli pár kilometrů před sebou a na některých začínalo být znát, že by už raději byli někde v suchu a teple. A jak jsme se blížili Velkým Losinám, už padly první zmínky o pralinkárně u zámku, zatím ještě opatrné. Zastávka u kostela sv. Jana Křtitele ještě proběhla v poklidu, ale v areálu lázní, kde jsem chtěl mimo jiné upozornit na památník čarodějnických procesů, už tlak sílil a dokonce kdosi prohlásil, že čokoláda je určitě léčivější než voda ze zdejšího pramene Karel. Je fakt, že až na jednu světlou výjimku každý, kdo vodu ochutnal, pořádně protáhnul své obličejové svaly... 

Jestli si větrači pořádně všímali architektury lázeňských budov, nedokážu zodpovědně říci, vidina pralinek a horké čokolády či kafe byla podle mě silnější. A třeba takový zákaz vstupu na cestu? No stres, no problem. Strom hrnečkovník pozornosti neušel, zastávku u proslulé ruční papírny jsem  takticky vynechal, na fotku k losinskému zámku, renesanční perly kraje, jsme ovšem šli – no to bylo brblání! Pralinkárna tak blízko a přitom tak daleko! Bobliga na mě! Že jsem ale dobrák, dal jsem hned po fotce pralinkový odchod a odpískal závěrečný kilometr do Rapotína. Ještě že na trati údolím Desné je těch zastávek tolik a zrovna jedna blízko losinského zámku, na kterou jsme po sladké tečce výletu zamířili. A pak přijel Panter a jelo se domů po sice vlhkých a mlhavých, ale příjemných čtrnácti kilometrech...