2. prosince 2018

Jubilejní větrací výprava v Javorníkách zakusila jeden z prvních závanů zimy

Do mrazivého kabátu oblečený hřeben Javorníků se v první prosincový den stal cílem jubilejní sté větrací výpravy. Nejprve to sice vypadalo, že je Kohútka v bílém jen díky sněžným dělům na zdejších sjezdovkách, ale brzy měli větrači ve tvářích a na ovečkách i sníh přírodní. Právě kvůli sněhu si ale moc neužili výhledů a do idylky měla daleko i odpolední, nebo spíše podvečerní, rychlochůze na vlak.

O Kohútce a Portáši jsme na výletech Větrání slýchávali už dlouhou dobu, a když jsem v září vyhlásil mezi větrači, že si mohou sami rozhodnout o tom, kam se na začátku zimy pojede na stý výlet, nemohly Javorníky mezi návrhy chybět. V hlasování následně získaly polovinu všech došlých hlasů, takže bylo rozhodnuto. A tak jsme v počtu třiadvacet kusů nabrali směr Valašsko. Bohužel jsme zrovna chytli expres, který příliš netopil, možná vůbec, a když jsme vystoupili po hodince jízdy ve Vsetíně, zdálo se být venku malinko tepleji než ve vagonu. Pravda mohlo to být tím, že jsme se mohli hnout... Nicméně protože nás vlak překvapil pouze zimou a nikoliv třeba zpožděním, nemuseli jsme čekat na přípojný vlak a stihli jsme do Nového Hrozenkova dříve mířící autobus. Tam už bylo teplo, přece jen tam jsou cestující nabalení v bundách tak nějak sobě blíž.

Ač naše trasa vedla primárně na hřeben, v Hrozenkově jsme si alespoň zvenčí prohlédli roubené stavení, v němž je umístěn památník malíře Antonína Strnadla, a o kousek dále i nádherné, časem výrazně nahlodané, ale naštěstí už opravované, bývalé fojtství, tyčící se mezi průchozí hlavní silnicí a tokem Vsetínské Bečvy. Naši pozornost si tu vysloužili i koně a kravky v ohradách, bylo však třeba se trochu hýbat a vyrazit přes Vranču vstříc javornickým výškám. Led kolem břehů a na stupních zdejšího potoka jasně svědčil o panujícím chladu, na budoucí sněžení ještě nic nepoukazovalo. Ukázalo se ale, že některým se nechce držet společné skupinové tempo, trhli se od zbytku a znovu jsme je viděli až na Kohútce. Těžko říci, jestli se rychlíci stihli občas rozhlédnout kolem sebe, my jsme se při postupném stoupání po žluté značce zastavili na jedné samotě nad Malou Vrančou, jednak kvůli výhledu do údolí (daleký ale zrovna nebyl) a také kvůli zvířectvu, které tu zdejší obyvatelé mají, mimo jiné nás tu přivítaly švitořící andulky. Ale třeba pes nám dal brzy najevo, že máme pokračovat.

A tak jsme pokračovali a brzy jsme už za mocného funění zdolávali po omrzlé pěšině závěrečné prudké stoupání k hřebenu a moravsko-slovenské hranici, která tudy prochází. Nahoře už to bylo hotové zimní království, ještě ne zcela bílé, ale tráva křupala pod nohama, a jak jsme se blížili Kohútce, ozývalo se křupání více a více. A už poletoval onen zmiňovaný technický sníh z děl. Výhledy se téměř nekonaly, a tak jsme na Kohútce rovnou zamířili za teplem do zdejší restaurace. Tam jsme se skoro nevešli, protože sem mířili i další turisté, nedaleký hotel Portáš měl totiž zrovna zavřeno. Někteří si dali kyselicu, jiní panáka na zahřátí, nebo možná i na kuráž pro návrat do zimy. Původně jsem zvažoval, že se po skupinové fotce na hřebenu skupina rozdělí na ty, co by uvítali dřívější příjezd domů, a na ty, kterým na čase tak nesejde a mohou jet pozdějším spojem, pro dřívější cestu domů se nakonec rozhodli všichni, což se odrazilo i v tom, že při čekání před restaurací na poslední platící jsme nejen promrzli, ale také ztratili nějakou tu minutu času na  pohodovější sestup. 

Na sousední Portáš jsme nicméně ještě přešli podle plánu, před stařičkým horským hotelem pořídili fotku skupiny i s ovečkami (nějakou ovečku, plyšovou, kreslenou nebo třeba z Lega, jsem vyhlásil jako povinné poznávací znamení účastníka stého Větrání) a místními kočkami (a že jich bylo). Pak už bylo nutné opustit hřeben, nabrat směr po modré značce a sejít zpět do Hrozenkova na vlak. Na více než sedm kilometrů jsme měli necelé dvě hodiny, přičemž nejprve to bylo poměrně zprudka z kopce, takže jsme místy brzdili i očima, a dole pro změnu byla silnice již docela namrzlá, takže někteří testovali svou rovnováhu. Nikdo se ale nezranil a vlak jsme, už za tmy, v pohodě stihli. A dokonce topil.

Mimochodem od věrných účastníků jsem dostal ke stému Větrání (byť jsem všech sto nepřipravoval a nevedl já) kalendář s fotkami z některých výletů a nějaký ten domácí višňový výpalek na zahřátí. A po výletě mi zůstaly i dvě ovečky pro syna... Děkuji. 


























Žádné komentáře:

Okomentovat