Původní záminkou k výletu do Potštátu byla budovaná rozhledna, o které se sice v "novinách" psalo už někdy na jaře, avšak podle všeho nebyla dosud oficiálně otevřena – město ji na hranici vojenského prostoru u tzv. milovanské silnice staví svépomocí a některé věci asi nejdou tak rychle. Potštát si ale už v tipech na "provětrání" počkal dost dlouho (mimochodem před časem jsem byl o kousíček vedle, v Lipné, která je součástí, článek o tamním dřevěném kostelíku zde), tak jsem naplánoval trasu bez ohledu na rozhlednu, zato s velkým důrazem na "řídký" jízdní řád. Plánování to tedy nebylo příliš složité – když jsem zjistil spoje, zbývalo jen rozhodnout, jestli od Hranic do Potštátu půjdeme po červené, po žluté anebo přímo pod skalisky Potštátského skalního města.
Červená varianta vyhrála, nehledejte v tom nic politického, ani jiného, prostě se mi podle mapy zalíbila více. Z vesnice Velká kousek za hranickými železničními viadukty, po kterých většina z nás přijela a o kterých jsem se zmiňoval zde, jsme tedy zamířili přes dálnici k hrabůveckému kamenolomu a pak dále k někdejšímu letnímu sídlu hranického továrníka Antonína Kunze. Ještě než jsme však vůbec došli k dálnici, všimli si dva spoluputující, že mají podobný vkus na hodinky, což jen zpevnilo jejich pouto navázané družným hovorem o studijních/učitelských strastech, který nevypadal, že jen tak skončí. A taky že jen tak neskončil. No a já, kromě toho, že jsem jim ty hodinky na přání vyfotil, jsem si všiml, že Hranice za námi jsou jaksi schované, tipoval jsem to na inverzi. A tipoval jsem to špatně, jak jsem zjistil při prohlížení fotek doma.
Na Kunzově, onom letním sídle, které si Antonín Kunz nechal nad Hrabůvkou postavit na počátku 20. století v podobě novogotického hrádku (dlouho si ho ale neužil, protože zemřel dva roky po dokončení a o něco později ho využívali mimo jiné pionýři), jsme se samozřejmě na chvíli zastavili, protože takový "kýč jak bič" se jen tak nevidí. Snad ještě kdyby ten hlídací drak chrlil oheň na přivítanou. Ne, dobře, budu hodný, dětem by se tu určitě líbilo, navíc tu ještě probíhala nějaká slavnost, kolem stánků se míhali účastníci a prodejci v kostýmech, a kdo chtěl, mohl si třeba zastřílet z luku. A hlavně tu bylo docela dost lidí, tolik jsme jich snad už po zbytek dne dohromady nepotkali. Totéž platí pro lamy – zatímco u hrádku jsme ve výběhu viděli dvě, dál po cestě už ani jednu. Zato krávy byly...
K Radíkovu jsme červenou na chvíli opustili a táhlé stoupání absolvovali po silnici. Turistická stezka vede bokem silnice v lese, ale protože předchozí dny byly poměrně deštivé, byla silnice jistě lepší volba. I tak jsme si trochu v panujícím vlhku zafuněli. Smutné, nebo přinejmenším nepotěšující, bylo, že co jsme si vystoupali, jsme během chvilky zase sešli ke Kamennému mlýnu pod Boňkovem, přičemž prudký asfaltový závěr klesání se kolenům příliš nelíbil. A pak zase stoupání, pěkně zprudka do Boňkova, pohledné vesničky, kde nám zrovna pro orientaci v denní době zvonili poledne. U kapličky Nejsvětější Trojice za vesnicí mi ostatní utekli, protože jsem se nejdřív v podřepu snažil zaostřit na oltář vevnitř a následně ze stoje fotil výhled k Hranicím, ze kterých byly jen mlhavě vidět komíny vápenky. Že na mě nikdo nepočkal, jsem "docenil" záhy, když mi další stoupání už doslova zamotalo hlavu a musel jsem si dát oraz na pár hlubokých nádechů a nikde nikdo, kdo by mě v případě nejhorším aspoň rozkutálel zpět směrem k Boňkovu. Čekali ale o kus dále a prý by mě přišli hledat, uff.
Každopádně když jsme pak pokračovali zase všichni spolu ku osadě Michalov, bylo jasné, že dva až čtyři z větračů se z onoho stále pokračujícího hovoru – který mezitím přešel od zkušeností z VUT k problematice umělé inteligence, zbytečnosti diplomek atp. – už prostě nevymotají a nikdo je z jeho spárů nezachrání. A za chvilku už jsem byl zase sám, když jsem jako jediný stál u vysílače nad Potštátem a hledal ve výhledu větrný mlýn u nedalekých Partutovic, větrné elektrárny kousek vedle anebo Beskydy o kus dále vystupující z mlhy. Ta inverze fakt byla (až na ten první případ od dálnice...). Výhled na Potštát už ale zastavil všechny. Panorama dvou (byť prostých) kostelů, hodinové věže, zámku a domků kolem nich v lánech zeleně, která se pěkně vybarvila, když na obloze na odpoledne vykouklo slunce. Jedním slovem – krása.
Sešli jsme do města, okoukli jeho stařičké dominanty a přes náměstí, kde nenajdete kromě Coopu s víkendovou spíš zavírací dobou jedinou jinou provozovnu (ale jsou tu apartmány k ubytování, to je pravda), jsme zamířili pod hřbitov, kde měla být otevřená hospoda. Nakonec jsme došli až na vyhlídku ke hřbitovnímu kostelu, protože nebyla. Co teď? Vždyť i onen družný hovor ustal tím neštěstím! Naštěstí procházející se místní nám poradil, že máme zkusit fotbalové hřiště, zpátky, doprava a tam někde, prostě u benzinky, což bych věděl hned, protože jsem tudy několikrát v minulosti projížděl. A tak jsme šli na hřiště, v domnění, že jdeme všichni, jsem se ani neohlížel – no nechali jsme na hřbitově jednu členku výpravy, ale našla se, naštěstí to tu taky trochu zná a indicie "hřiště" po telefonu jí stačila.
Na hřišti vzbudila naše výprava, byť oslabená o jednu hlavu, pozornost. Co kdybychom třeba byli fanoušci protihráče a už obhlíželi pro naše terén, zatímco místní borci teprve doma hledali kopačky? Ne, opravdu jsme přišli jen posedět, než nám pojede bus zpět do Hranic. Pivo i kofola z nás ale musely být nervózní, protože pěnily, až běda. Za ty v Olomouci už spíše nevídané ceny ale člověk rád počkal. A tak jsme poseděli, nahřáli se na sluníčku, a když už se scházeli praví fanoušci i fotbalisti na "scénu", odešli jsme na autobus. Na ten poslední, co odtud v sobotu jezdí. V Hranicích jsme ještě k těm šestnácti našlapaným kilometrům přidali přechod z autobusového na vlakové nádraží. Ani jedno z nich sice není žádná estetická ani jiná výhra, ale my, co jsme se vraceli domů vlakem, jsme ocenili přítomnost a otevřenost trošku svérázné nádražní hospůdky. S pivem i kofolou levnějšími než v Potštátě na hřišti...
A to by byl konec povídání ke 153. Větrání. Ještě ale musí přijít rozuzlení naznačené záhady od dálnice. Inverze to v tu chvíli nebyla, zato rozlehlá hala někdejší továrny na televizní obrazovky, která kdyby fungovala, by letos oslavila 25 let od položení základního kamene. Když ono to v ještě pošmourném ránu na tu dálku od dálnice nešlo moc rozeznat a co jiného by to mohlo takhle na začátku podzimu být než mlha, nízká oblačnost a smrádek z aut a komínů, že jo... že jo? ŽE JO?
Komentáře
Okomentovat