Lázek se poblíž obce Cotkytle jižně od Štítů zvedá do výšky 715 metrů a v době, kdy tu byla nyní již více než devadesátiletá dřevěná rozhledna Klubem československých turistů budována, probíhala blízko vrcholu nejen stařičká hranice mezi Moravou a Čechami (zemskou hranici tu tvoří Hraniční potok, ke kterému jsme před časem také již vyrazili, viz zde), ale také pomezí mezi česky mluvícími vesnicemi a většinově německým Hřebečskem. To s sebou neslo národnostní třenice už před první světovou válkou. Za druhé světové války pak okolí patřilo k významným ohniskům partyzánského hnutí na Moravě, jak mimo jiné připomíná i pomník v těsné blízkosti rozhledny (mrkněte na tuto diplomovou práci).
Po stopách partyzánů jsme se nicméně na Lázek nevydali, popravdě při plánování výletu jsem byl rád, že jsem se po hodinách bloudění kurzorem po mapě a v jízdních řádech se zohledněním všech výluk a uzavírek dobral nějaké rozumné trasy, která nekončí u zastávky "Loterie". Tady na pomezí dvou krajů, kdy moravské Cotkytle jsou už nějakou dobu převeleny ze Zábřežska na Ústeckoorlicko, je to o víkendu holt trochu dobrodružství. Pojede? Ujede? Anebo až v pondělí?
Jediným "sjízdným" víkendovým řešením, ke kterému jsem došel, se ukázala varianta pracovně nazvaná Crhov, podle první dědiny, kterou jsme procházeli. V počtu patnácti ráno ještě čerstvých lidí jsme se nechali autobusem ze Zábřeha dovézt (tempem téměř vycházkovým, protože se opravuje silnice) do údolí Březné za Jedlím a jali se ukrajovat z asfaltových kilometrů, pro které jsem bohužel nenašel alternativu – při jejich hledání jsem naopak zjistil, jak tvůrci map mohou snadno podlehnout dojmu, že stopa po traktoru v poli může být vyznačena jako polní cesta). Na druhou stranu ještě před Crhovem se nám začaly nabízet výhledy na okolní louky a zalesněné svahy a přímo ve vesnici některé chalupy stály za laškovné pomrkávání s cílem rekreačního pobytu.
Jenže nad hlavami nám slunce postupně roztápělo další horký letní den a naše asfaltové stoupání k Cotkytli a Lázku se měnilo v cosi upoceného a po dechu lapajícího. Naštěstí chata pod rozhlednou skýtá paletu možností občerstvení, kterých jsme nemohli nevyužít. Někdo se tak před výstupem na plošinu sedmnáct metrů nad terénem chladil hanušovickým pramenem, jiný zkoušel uchlácholit rozpečenou hlavu obřím borůvkovým knedlíkem. I další pokusy zdárně vyšly a už jsme koukali tu k Hřebečovskému hřbetu, tu k Bukové hoře, Suchému vrchu a dalším blízkým orlickým vrcholům, ke Králickému Sněžníku (na tabulce však uvedenému jako Sněžnýk) a k Jeseníkům. Že ale už slunce solidně hřálo, dost nám toho zahalil opar – vždyť i nedaleký Lanškroun nebyl vidět zrovna ideálně, stejně tak Praděd a Svatý Kopeček, který prý jde za ideálních podmínek také vidět, jsme neviděli vůbec. Přesto to byla pěkná podívaná, při které jsme využili i nedávno spuštěnou funkci rozeznávání horizontu v aplikaci Mapy.com. Poradila si celkem hravě i s vršky, o kterých jsme v Olomouci nikdy neslyšeli.
Po sestupu z rozhledny jsem udělal (téměř) zásadní chybu, když jsem si po společné fotce účastníků zájezdu nezaběhl ještě vyfotit výše zmíněný pomník partyzánského hnutí a rovnou jsme vyrazili zpět k Cotkytli. Displej na obecním úřadě hlásil 30 stupňů, tedy se opravdu oproti pátku ochladilo, jen ne o tolik, kolik předpověď a "katastrofické" titulky slibovaly. Ale aspoň nám už slunce nepálilo rovnou do obličejů, ale za krk, a navíc jsme měli postupně klesat po červené značce do cíle ve Štítech. Jak se ovšem ukázalo, trasa to nejspíš není příliš frekventovaná a v některých úsecích si pěšinu střežily vzrostlé kopřivy či trny maliní. Po potu tak přišly na řadu i krev i slzy, díky popálení kopřivami ale zase máme na fůru let o zdraví vystaráno.
Když už jsme se několika takovými úseky džungle prodrali, prošli stínem lesa i přes louky, kde jsme nepotkali ani živáčka, jen několik rozptýlených chalup, sem tam s plaňkovým plotem zdobeným hrnky a kadibudkou na zahradě, objevilo před námi panorama někdejšího centra zdejšího panství, města Šilperka, po druhé světové válce Štítů. Zbývalo jen projít pod skokanským můstkem akrobatického areálu, který tu vybudoval olympijský vítěz Aleš Valenta, a už jsme byli na náměstí, odkud nám za hodinu odjížděl autobus do Zábřeha. Náměstí pěkné, s barokním kostelem a budovou radnice, která dříve sloužila i jako okresní soud, ale nějaká útulná hospůdka, kde by patnáct unavených turistů složilo na chvíli své půlky a dalo si něco za odměnu, chyběla. Jedinou možností byla malá kavárna / cukrárna, takže třeba já, co neholduji kávě ani zákuskům, jsem se šel ještě projít po městečku, i když jsem už dávno v tom vedru měl dost. Kam se ve Štítech, respektive ze Štítů chodí na pivo, nám vysvětlil později řidič autobusu. To už nám ale bylo jedno, protože jsme po úzké silničce údolím Březné jeli téměř vycházkovou rychlostí směrem domů...
Komentáře
Okomentovat