V obklopení gotiky a tajemství Růže nebeské

Duch jeptišky bloudící mezi staletými zdmi, podivné stíny, zpěv z prázdných oken, poklad ve studni na rajském dvoře, negativní energie, pozitivní energie. O klášteře Rosa coeli v Dolních Kounicích se vykládá a dá dočíst mnohé a zmínka o něm zpravidla nechybí v přehledech magických či tajemných míst na Moravě. Tyto "zajímavosti" či nadpřirozené jevy jsou přitom často dávány do souvislosti s tím, že nejstarší moravský ženský klášter to mělo nahnuté už od svého vzniku, vždyť Vilém z Kounic ho založil proto, aby ze sebe sňal papežskou klatbu. Poněkud bulvárnější úvod, že? Ale nečekejte na následujících řádcích odbornou studii o středověké stavbě. Jen mi došlo, že už to je nějaký pátek, co jsem stál před vchodem do klášterního kostela a dovnitř se mohl podívat jen klíčovou dírkou. Těch pátků uplynulo hned na deset let (a ještě kousek k tomu), než jsem konečně vešel dál. A co vám budu povídat, je to opravdu krása. Ale... 

Torzo kláštera Rosa coeli v současnosti prochází rozsáhlou obnovou, při které dostali prostor i archeologové. Podařilo se jim v areálu mimo jiné objevit zázemí stavební huti, která klášter ve 14. století budovala z kamene, nebo odhalit polohu původní románské apsidy, kterou nahradil gotický chrám Panny Marie. Poznatky a objevy by měly být později prezentovány v rámci plánované expozice.

Nicméně po několika měsících prací se klášter v létě otevřel návštěvníkům a naše rodinná čtverka (před těmi deseti lety jsme tu byli jen dva) byla mezi nimi. Zpětně musím uznat, že vyjet sem v neděli nebyl nejšťastnější nápad. Stejný cíl si totiž ve stejnou dobu vybralo více lidí, takže místo užívání si propagované magičnosti a naciťování pozitivní energie jsme krátce po vstupu do chrámové lodi uvízli s řadou dalších lidí na úzkých točitých schodech vížky, kam jsme se všichni hnali za výhledem na prostor kostela. Ani mezi obvodovými zdmi lodi si člověk nepřipadal jako v chrámu, který má být místem zklidnění a ztišení. Až v zákoutích křížové chodby a přilehlých sálech či kapli se množství lidí rozvolnilo. Nebo možná jsem ostatní jen přestal při prohlížení stařičkých gotických kleneb vnímat. Tam NĚCO najednou bylo. Ale dostavila se i vzpomínka na to, že v Četnických humoreskách se právě tu, v těchto kdysi vznešených, časem nahlodaných zdech, odehrávala divoká přestřelka... (mimochodem kromě humoresek se tu točily také scény pohádky O statečném kováři nebo série Labyrint)

Ono divoké to tady podle všeho bylo i v reálu. Zatímco ve 14. století klášter, který byl pod ochranou králů, rostl na významu, byl přebudován z kamene a v jeho sousedství vyrostl klášterní hrad, později přicházely spíše jen těžké rány. Za husitských válek byl klášter vypleněn a zapálen, a když se z tohoto "oklepal", přišel na počátku 16. století úpadek s proboštem Martinem Göschelem. Ten totiž přestoupil k luteránům a pojal jednu z místních řádových sester za manželku. Mravy v klášteře upadly, což neuniklo pozornosti olomouckého biskupa, který Göschela suspendoval a byl na něj vydán vyhošťovací rozkaz, probošt toho však nedbal a naopak žádal o převedení klášterního panství do svého vlastnictví. Nakonec v roce 1526 utekl do Mikulova (a později byl lstí uvězněn a ve vězení zemřel). V hříšném životě se ale mezi klášterními zdmi pokračovalo i za nového probošta, až pohoršení obyvatelé z okolí vzali klášter útokem. Podle historiků jeptišky při tomto přepadu rozutekly po kraji, lidové vyprávění však mluví o tom, že byly zavražděny a ta vůbec nejhříšnější z nich prý byla zazděna, přičemž některé verze tvrdí, že to je Göschelova žena, která nyní v ruinách při úplňcích bloudí. Podle jiné verze má jít zase o sestru, která se počestného života nevzdala a naopak na hříchy v klášteře upozornila, načež se jí ostatní jeptišky zbavily. 

Ať už to bylo jakkoliv, historie kláštera se tehdy neuzavřela. Po třicetileté válce dokonce strahovští premonstráti přistoupili k barokním úpravám areálu. Jenže 4. července 1703 vypukl v Dolních Kounicích rozsáhlý požár, jehož plameny přeskočily i na rekonstruovaný klášter, který mimo jiné přišel o všechny nové střechy. V opravách se sice později pokračovalo, chrám ale již zůstal troskami a obřady se konaly v klášterní kapli. Později však premonstráti další obnovu vzdali a areál prodali, ten během 19. století sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro lidi z okolí a hrozilo, že bude zcela zničen. 

Až po roce 1890 se tehdejší majitel Josef Johan z Herbersteina rozhodl areál chránit před další devastací a přistoupil k nejnutnějším opravám. Za první republiky pak zejména torzo chrámu ve vlastnictví Emila Tomce a následně Jaromíra Košťála udržoval Komitét pro záchranu památek v Dolních Kounicích a v sanačních pracích se pokračovalo s různou intenzitou i po druhé světové válce – a současná rekonstrukce na dříve provedené navazuje. A je skvělé, že tato krásná památka zůstane uchována pro další generace, i se svými příběhy, které možná jsou a možná nejsou pravdivé. 

Jistá tajemství tedy Rosa coeli má. Jestli je ale místem, kde ucítíte zvláštní energii, to nedokážu spolehlivě říct – před polednem o letní neděli to opravdu nejde poznat (anebo prostě nejsem dostatečně citlivý). Ale zážitek návštěva tohoto zaniklého kláštera opravdu je. A návštěva dalších památek Dolních Kounic v údolí řeky Jihlavy také, mimochodem tip na výlet sem vlakem jsem už také před časem psal, mrkněte sem. A pro informace k otevírací době atp. pak sem.

Na závěr si dovolím ještě jeden malý povzdech – zatímco třeba v jeskyni Balcarka v Moravském krasu nebo ve strážnickém skanzenu jsme dostali pěkné vstupenky s motivy daného místa, které se dají schovat na památku, po zaplacení vstupného do kláštera Rosa coeli jsme dostali jen obyčejnou účtenku z terminálu. Škoda. Ale třeba je to jen provizorium, než bude rekonstrukce dokončená.