24. března 2019

Prosluněný výlet připomněl hornickou činnost u Oslavan

S opálenými obličeji jsme se vrátili z větracího Hornického putování, na němž jsme se vydali nejen za památkami na havířskou činnost v Rosicko-oslavanském uhelném revíru. Dvě výluky na železnici výlet nijak nenarušily a naopak příjemnou třešničkou bylo smělé jarní slunce, které nás celý den provázelo, od Zastávky až po Ivančice. 

Pravda, původně se mělo toto Větrání konat o týden dříve, to by bylo s počasím malinko horší; ze zdravotních důvodů jsem cestu na Brněnsko raději posunul. Tím jsem samozřejmě narušil plány některým větračům, kteří počítali s původním termínem a nový, nedělní, jim nevyhovoval, takže jsme vyrazili pouze v jedenácti – to je ale moc fajn číslo, celý den jsme drželi hezky při sobě, nikdo se neztratil, ani neutekl ostatním... 

Hned z rána vládla ve skupině veselá nálada. Když rychlík jedoucí odklonem, který neměl nikde u Přerově stavět, zastavil už pár kilometrů za Olomoucí, dělali jsme si srandu, že to zastavoval zajícům, kteří zrovna vybíhali do polí. A že jsme jich pak ještě během jízdy viděli. Holt, jaro! V Brně jsme měli hodinku čas, který každý využil po svém, někdo procházkou do centra, jiný ranní kávou. 

Po desáté jsme pak konečně dorazili na start v Zastávce (s nádražním dovětkem u Brna) a nabrali po modré značce směr Zbýšov. Protože ale značka vedla podél zdejší hornické úzkokolejky, příliš jsme se modré nedrželi a některé úseky šli po kolejích, přece jen uhlí se tu už nesváží a turistická sezona, kdy jezdí výletní vlaky, také ještě není. Ve Zbýšově jsme se nejprve zastavili u zdejšího Muzea průmyslových železnic v areálu dolu Jindřich II a pak si to zamířili k památkově chráněné, leč nepřístupné těžní věži dolu Simson přímo ve městě. Nutno podotknout, že v tu dobu už slunce docela hřálo a někteří navrhovali jít rovnou na místní koupaliště. Naší pozornosti neunikl ani kostel sv. Martina a poté už jsme se nechali vést směrovkami k bývalé cihelně z 20. let 20. století za městem. Tam jsme chvíli poseděli a nabrali nějakou energii na další kilometry. 

Rozkvetlá úvozová cesta nás dovedla až do Padochova, další hornické obce revíru, ale zastavili jsme se tu jen u památníku na dávnou matkovraždu a u kapličky a pokračovali k Oslavanům, přitahováni věžemi bývalého dolu Kukla. V areálu, kde se těžilo ještě poměrně nedávno, dnes funguje zábavní centrum Permonium a z věží se dá rozhlédnout po okolí. Toho jsme ovšem nevyužili, naopak jsme sestoupili do údolí k řece Oslavě; po břehu jsme naráželi na stopy zdejších štol, z protější strany nás lákal oslavanský zámek. Však jsme k němu také zamířili a brzy si už prohlíželi jeho arkády, téměř všichni ochlazeni zmrzlinou, protože slunce stále přitápělo. 

Protože nám všechno hezky časově vycházelo, opustil jsem od plánu rychlého přesunu do Ivančic autobusem, a do rodiště Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka jsme došli po nedávno vybudované pěšo-cyklostezce podél Oslavy. Cestou jsme si nemohli nevšimnout dřevěných soch ledňáčka nebo "pomníku" neznámého cyklisty, také ale třeba popadaných mohutných stromů nebo okusů od bobrů. V Ivančicích si asi půlhodinu do odjezdu vlaku domů užil každý po svém a pak již nastal série přestupů z motoráku na větší motorák v Moravských Bránicích, z většího motoráku na pantera na hlavním brněnském a z pantera do šumperského rychlíku v Židenicích. Všechno podle plánu a jízdního řádu. Jen do Olomouce jsme dojeli o pár minut později, i když jsme ty ranní zajíce u Brodku u Přerova nenabírali...




























Žádné komentáře:

Okomentovat