23. dubna 2019

Velikonoční putování okolím Znojma bylo bez přehánění luxusní

Možná je na to ještě brzy, ale dovolím si tvrdit, že vrchol jara je už za námi. Minimálně tedy co se týče výletů Větrání. O Velikonoční neděli jsme totiž vyjeli do Znojma. Během téměř letního dne jsme zvládli něco málo přes šestnáct kilometrů, na kterých jsme se mohli nabažit nejen výhledů na panorama historické zástavby města, ale také přírodních krás na okraji národního parku Podyjí. A i když to bylo náročné, mít více času na další toulky by se hodilo...

Dostat se z Olomouce do Znojma není jen tak. Cesta je to dlouhá a běžně se může stát, že člověk nuceně stráví v Břeclavi drahocennou hodinu čekáním na osobák do cíle. Také my bychom na momentálně rekonstruovaném břeclavském nádraží čekali, kdybychom na tento výlet jeli v původním termínu před měsícem. Když jsem si ale všiml, že o Velikonocích začíná sezona spěšného vlaku Pálava - Podyjí, neváhal jsem a termín měnil. A nejen že jsem nám tak ušetřil čas, ale ještě jsme měli přímo luxusní počasí. I tak jsme ale někteří museli vstávat před pátou, abychom mohli v sedm ráno nasednout v Olomouci na rychlík... a v deset být na místě. Během jízdy se někteří z jedenácti spolupoutníků snažili dohnat, co v posteli nestihli, jiní pozorovali pohraniční bunkry či pelášící zajíce v polích podél trati nebo zkoušeli vyfotit si z jedoucího vlaku Mikulov. Od rána byla dobrá nálada a nakonec ta cesta utekla celkem rychle. 

Ve Znojmě jsme po protažení a kofeinovém dopingu zamířili nejprve k věznici. Ne že bychom něco provedli; sestoupili jsme od ní na břeh Dyje a po proudu nabrali směr bývalý klášter Louka (o kterém jsem psal tady). Než jsme k mohutnému nedostavěnému baroknímu komplexu došli, stihli jsme pomoci s přenášením lodě vodákům, pokochat se výškou železničního viaduktu nebo rozkvetlými šeříky. Zastávku v klášteře někteří využili k zakoupení vína či dárků pro blízké a pokračovalo se v cestě, na protější břeh řeky do Sedlešovic. To jsme začali ukrajovat z prvního, prozatím mírného stoupání na Kraví horu. Po projití tunelem Kravák pod tratí do Šatova jsme se ocitli na vyprahlých vinicích, které jsme pak měli jako na dlani ze Špalkovy vyhlídky. 

Po výhledech jsme poprvé vkročili na území národního parku Podyjí, přivítáni první z mnoha ještěrek, které jsme na dalších kilometrech viděli se tu vyhřívat. Úsek mezi lesem, který padá do dyjského kaňonu, na jedné straně a vyhřátými vřesovišti a kamenitými plochami byl ale také potřísněn krví. Naštěstí nikoho z nás, ovšem mohli bychom být jejími viníky. Z trojice projíždějících cyklistů, kterým jsme ovšem ohleduplně uhnuli na kraj cesty a kteří ale zrovna příliš nepřibrzdili, jeden zavadil o větev stromu, najel do vyjeté koleje a následně "letěl" ještě několik metrů po boku. Kromě odřené ruky a nohy z toho byla ještě zlomená kliční kost... 

Výhled na Znojmo, posazené se všemi věžemi kostelů a radnice na vysoký svah, při sestupu zpět k Dyji nás ale přivedl na jiné myšlenky. U řeky jsme se ale příliš nezdrželi a brzy už stoupali po skalnatém svahu k hradišti sv. Hypolita, tedy části města zvané Hradiště. Musím přiznat, že mi výstup docela zamotal hlavu a dal mi zabrat více, než jsem čekal, zatímco jiní se s výškovými metry popasovali bez známek únavy. Odměnou všem byl další, v mnohém jiný výhled na město od kostelíku sv. Antonína Paduánského či od Eliášovy kaple, od které se otevřel i pohled na kus chráněného dyjského kaňonu s přehradou. Po vydechnutí jsme zamířili do areálu zdejšího kláštera křižovníků, kde byly v nedávné době objeveny základy velkomoravského kostela a kde je v rámci expozice Muzea Velké Moravy k prohlédnutí i rekonstrukce dřevěné chýše našich dávných předků. 

Že nám trasa příjemně ubíhala a na obloze se nedělo nic, co by nás mělo znepokojovat, prodloužili jsme si následně naplánovanou trasu rozkvetlou alejí mezi poli (s nechutně žlutou řepkou) ke kapli zvané Samaritánka, která stojí nad prý léčivým pramenem. O jeho účincích někteří ochutnávači z nás pochybovali, nicméně pozitivní je, že pramen v panujícím suchu stále teče, i když ne moc. Následující kilometry zpět k městu jsme absolvovali v hlubokém a tuze příjemném údolí Gránického potoka – trocha stínu, trocha vody a jak se změnilo klima oproti vyprahlým polím o pár desítek metrů výše! S blížícím se městem přibývalo stanovišť a atrakcí naučné stezky údolím i lidí, kteří tu hledali oddech. I my jsme si tu oddechli před naším posledním výstupem – tentokrát jsme vyfuněli (a to doslova) k areálu znojemského hradu s proslulou rotundou sv. Kateřiny (něco málo o ní zde). Nás ale momentálně zajímalo více osvěžení po zdárně absolvované trase, jedno orosené Znojemské prostě bodlo. 

Ještě než jsme se vydali k vlakovému nádraží, prošli jsme část historického centra (které je městskou památkovou rezervací - viz tento článek), nakoukli mimo jiné do chrámu sv. Mikuláše i do sousední patrové kaple sv. Václava, pohoršili se nad obchodním domem Dyje na Masarykově náměstí a zašli jsme na pár minut i na probíhající velikonoční trhy, kde se daly koupit Štramberské uši, valašské frgály, vídeňský punč, ale ne znojemské okurky (vím, blbá narážka) a kde zrovna hrála kapela s cimbálem pecku od U2. Čas "preventivního" (kdyby náhodou měl další vlak zpoždění, kvůli kterému by nám mohl ujet vlak do Olomouce) odjezdu do Břeclavi se ale přiblížil, a tak jsme nabrali po sedmi hodinách nasávání půvabů Znojma a okolí směr nádraží. 

Vlak se dal brzy do pohybu a stejně jako ráno se za jeho okny míhali zajíci a bažanti, bunkry i dukovanské věže v dáli, zatímco některým padala víčka po vydatném putování. Většina z nás ale měla ještě dost sil na to, aby cesta domů, zvlášť po zastávce v Břeclavi, byla ještě veselá...

Na závěr nutno dodat, že za tímto výletem jsme pod hlavičkou Větrání vyjeli dosud nejdále a nejvíce na západ. A dovolím si přidat ještě třetí "nej" – výčet nej... výletů podle mě, který jsem zveřejnil vloni před stým putováním (mrkněte tady), by nyní měl novou položku. 









































Žádné komentáře:

Okomentovat