Historie poutního místa ve svahu Příčného vrchu, který od středověku protnuly kilometry štol dobyvatelů zlata a dalších kovů, se začíná psát v době třicetileté války. Tehdy do zdejších lesů prchali obyvatelé města před švédským vojskem. Mezi těmi, kteří hledali bezpečný úkryt, byla i těhotná manželka zlatohorského řezníka Anna, kterou úprk tak rozrušil, že na ni přišly porodní bolesti. V modlitbách prosila Boha o pomoc a Pannu Marii o přímluvu, aby se dítě narodilo zdravé. Modlitby nezůstaly nevyslyšeny a syn, který dostal jméno Martin, se později stal váženým měšťanem, radním. Když se v roce 1718 jeho čas naplnil, dcera Dorota splnila jeho poslední přání: nechala zhotovit obraz Bohorodičky, kopii pasovské Madony s dítětem, a zavěsila jej na strom v místě, kde se otec narodil.
Na místo brzy začali proudit poutníci a s nimi se šířily zprávy o zázračných uzdraveních, brzy tu také vyrostla malá dřevěná kaple. Poutní místo získávalo na věhlasu, díky odporu místních uniklo zbourání za josefinských reforem. Naopak před polovinou 19. století zde vyrostl nový kostel a jeho areál byl postupně dále zvelebován. Před druhou světovou válkou prý do Zlatých Hor mířilo až 100 tisíc poutníků ročně!
Poutě pokračovaly ještě několik let po válce, než v 50. letech přišel jejich zákaz s odvoláním na důlní práce v okolí. Následně se areál stal terčem vandalů a i přes neutuchající snahu věřících o záchranu místa, která nabrala na síle zejména v uvolněnějších 60. letech, přišla nakonec jeho likvidace. V květnu 1973 byl vydán příkaz k odstranění lešení kolem kostela a stržení nové střechy, v září pak demoliční četa povolaná až z Brna, protože místní se nechtěli na zničení poutního místa podílet, kostel odstřelila.
Vzpomínky v hlavách zdejšího lidu a poutníků ovšem mohly bagry těžko vymazat, a sotva se v roce 1989 změnil režim, už započaly přípravy obnovy kdysi proslulého poutního místa. A už v létě 1990 posvětil základní kámen budoucího kostela sám papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě. Samotné stavební práce pak začaly až v dubnu 1993 a po dvou letech, v září 1995 posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner nový kostel za účasti 12 tisíc poutníků z České republiky, Německa a Polska. V následujícím roce pak byl posvěcen poutní dům, o rok později ambity, zvony a venkovní obětní stůl a v roce 1998 pak byla požehnána mozaika Panny Marie s dítětem v průčelí kostela.
Poutní místo tak stále žije, a to nejen v hlavní pouť v srpnu či zářijovou pouť tří národů. Podrobnější informace o historii poutního místa i bohoslužbách a poutích najdete na webových stránkách www.mariahilf.eu.
I nevěřící turisté sem přitom mohou zavítat celoročně. Pěší dovede k poutnímu místu Zlatohorská hornická stezka, která zároveň provede i přírodou a zajímavostmi týkajícími se těžby nerostného bohatství v okolí města. Ti méně pohyblivější pak mohou autem vyjet až těsně k areálu, stačí odbočit z hlavní silnice mezi Zlatými Horami a Heřmanovicemi. O dalších výletních tipech ve městě a jeho okolí, mezi nimiž je například návštěva Poštovní štoly nebo výstup na Biskupskou kupu s rozhlednou, je možné se informovat v místním informačních centru. A inspirovat se můžete i v mém tipu na výlet za zlatokopy do Údolí ztracených štol zde.
A teď už ona zmiňovaná srovnávací dvojice fotografií a něco málo současných záběru navíc. Snímek z roku 1920 jsem si vypůjčil z webu Fotohistorie.cz, kam jej umístil uživatel petrivo. Záběry ze současnosti jsem pořídil vloni v létě.
Bonus:
Komentáře
Okomentovat