Zase ty jesenické kopce! Pokud jsme loňský rok s Větráním završili na mlhavém severu, s první výpravou roku 2019 jsme vyrazili ještě o něco severněji. Přímo do Jeseníku. A z města obklíčeného ze všech stran horami pak za celodenního sněžení do výšek Zlatého chlumu a Křížového vrchu. A bylo to krásné, i když výhledy nebyly zrovna ideální a závěrečná rychlochůze na nádraží měla do pohody také daleko.
Na olomouckém hlavním nádraží byla ráno hlava na hlavě, a když přijel rychlík od Brna, bylo potvrzené, kam většina z těch lidí jede – jesenické vagony se rychle zaplnily. Lyžařů a turistů, kteří mířili stejně jako my na sever, cestou přibývalo, z Ramzové už ale ve vlaku zůstala vedle pár jedinců jen naše dvacítka. Tolik prostoru najednou! Ale už už jsme vystupovali v zasněženém Jeseníku a směřovali do jeho centra krátce obhlédnout těch několik málo historických staveb, které se tu po komunistické přestavbě města zachovaly. Ono jich tedy zas tak málo není, ve městě stojí řada krásných vil, ale pohled na panelové domy obklopující na náměstí stařičkou radnici je smutný. Zastavili jsme se také u vodní tvrze, kde sídlí muzeum, navštívili informační centrum v katovně a pak už jsme pokračovali po břehu Bělé do sousední České Vsi, kde jsme úvodní "městskou" část výletu završili u zajímavého kostela sv. Josefa, který je dominantou obce teprve od dob první republiky. Někteří ještě po cestě nakoupili mléko a sýry na zdejší kozí farmě.
Už ale nastal čas vydat se o něco výše, a tak jsme po modré značce vyrazili do svahu pod Čertovými kameny. K Zapomenutému pramenu ještě tolik stoupání neztěžoval pod sněhem ukrytý led, ale s přibývající výškou se leskl pod nohama více a více. A i to mělo za následek, že se naše dvacítka roztrhla do několika menších skupinek se svým tempem a během dne už se nedala celá dohromady. Nicméně na skalní vyhlídku Plotny zavítali podle stop všichni, i když výhled nebyl kdovíjaký – zrovna totiž hustě sněžilo a bylo vidět jen do stromů pár metrů před sebou/pod sebe. Na vyhlídku na Čertových kamenech se tak už nikdo příliš nehrnul a ten jediný dobrodruh, který si troufl, měl pak prý co dělat, aby se dostal celý dolů, jak byla skála namrzlá. Pod kameny, u skalní věže Pekelník, v té chvíli jiná část výpravy zrovna čekala na jednu zbloudilou účastnici, která šla po špatných stopách... I na drobná dramata tedy došlo, nikomu se ale nic nestalo.
Na následujících kilometrech nás už nečekalo žádné výraznější stoupání a žádné záludnosti, jen led pod sněhem sem tam pozlobil. Naší pozornosti neunikly zdejší upravené prameny, Karlův a Trojpramen, k Turistickému jsme z časových důvodů i trochu z pohodlnosti nezamířili, i když zacházka k němu byla původně v plánu. Silnice nás tak brzy dovedla na Křížový vrch, odkud jsme si v chvílích, kdy sněžení nabíralo další dech, užili pěkný výhled na Jeseník a okolní kopce. Většina účastníků využila i tepla zdejší restaurace k občerstvení, jiní nakoukli do zdejší poutní kaple sv. Anny, která byla původní dominantou vrchu. Po nedávné přístavbě penzionu k původní výletní restauraci ale působí poněkud drobně a nenápadně.
Kochání výhledem a nasávání tepla v restauraci ale brzy vystřídal v hustém sněžení rychlý sestup do města, přes Smetanovy sady s řadou dalších pramenů a sousoším zakladatele jesenických lázní Vincenze Priessnitze. Městem jsme vlastně spíše proběhli, vlak do hanáckých nížin jsme stihli tak tak – sotva jsme usedli, už se rozjížděl vstříc obloukům Slezského Semmeringu. A v těch chvílích za masivem Šeráku začaly prosvítat nesmělé sluneční paprsky, poslední toho dne...
Na následujících kilometrech nás už nečekalo žádné výraznější stoupání a žádné záludnosti, jen led pod sněhem sem tam pozlobil. Naší pozornosti neunikly zdejší upravené prameny, Karlův a Trojpramen, k Turistickému jsme z časových důvodů i trochu z pohodlnosti nezamířili, i když zacházka k němu byla původně v plánu. Silnice nás tak brzy dovedla na Křížový vrch, odkud jsme si v chvílích, kdy sněžení nabíralo další dech, užili pěkný výhled na Jeseník a okolní kopce. Většina účastníků využila i tepla zdejší restaurace k občerstvení, jiní nakoukli do zdejší poutní kaple sv. Anny, která byla původní dominantou vrchu. Po nedávné přístavbě penzionu k původní výletní restauraci ale působí poněkud drobně a nenápadně.
Kochání výhledem a nasávání tepla v restauraci ale brzy vystřídal v hustém sněžení rychlý sestup do města, přes Smetanovy sady s řadou dalších pramenů a sousoším zakladatele jesenických lázní Vincenze Priessnitze. Městem jsme vlastně spíše proběhli, vlak do hanáckých nížin jsme stihli tak tak – sotva jsme usedli, už se rozjížděl vstříc obloukům Slezského Semmeringu. A v těch chvílích za masivem Šeráku začaly prosvítat nesmělé sluneční paprsky, poslední toho dne...
Komentáře
Okomentovat