7. září 2019

Za vinnými výhledy do Modrých hor

Vysvětlovat, jak Modré hory, vinařský kraj na dohled Pálavy, přišly ke svému jménu, je na konci léta, kdy dozrává réva, poněkud zbytečné. Stejně tak že se tu dá na každém rohu nějaký ten sklípek navštívit a z místních produktů ochutnat. Modré hory ale nabízejí také příjemné turistické trasy a cyklotrasy mezi vinohrady, po kterých lze dorazit k několika rozhlednám i dalším zajímavostem. Jednu takovou trasu pro pěší výlet si na následujících řádcích popíšeme.

15 km / mapa / okres Břeclav

Výchozím místem jsem zvolil Velké Pavlovice, kam se dá pohodlně dostat autem (několik kilometrů od dálnice D2) i vlakem (jedna zastávka motorákem ze Zaječí, které je na hlavní trati Brno – Břeclav). Samozřejmě s trochou ohledu k životnímu prostředí upřednostníme vlak, i proto naše trasa začíná na velkopavlovickém nádraží. Stanice na trati z roku 1897 není zrovna žádný originál, podobnou nádražní budovu najdeme i v Ivančicích nebo Litovli, ale nechceme zázraky hned na začátku trasy, že? Na druhou stranu jen pár kroků od nádraží stojí pěkná výklenková kaplička, barokní Poklona sv. Rozálie, ochránkyně před nemocemi s věncem bílých růží ve vlasech. V době mé návštěvy byla otlučená, přesto anebo možná právě proto si ale přitáhla pozornost.

O kousek dál po Nádražní ulici se dostaneme k někdejší tvrzi, později zámečku, v němž nyní sídlí ekologické centrum Trkmanka (pojmenované podle zdejší říčky); minimálně stojí za to zastavit se ve volně přístupné naučné zahradě s jezírkem. Před vedlejší budovou vinařských závodů je možné si prohlédnout vinařský lis (to ostatně v každé druhé vinařské obci), za rohem se pak tyčí nedávno na hotel přestavěná kontribuční sýpka z doby Marie Terezie, kam se vešlo prý až 250 vagonů obilí. Než se vydáme ulicí Dlouhou k dominantě města, kostelu Nanebevzetí Panny Marie, mohlo by se hodit ještě informační centrum, které se nachází blízko sýpky. U kostela s 35 metrů vysokou věží se určitě vyplatí věnovat pozornost i bráně na sousední hřbitov a sochám světců.

Nyní se už kolem školních budov vydáme do vinohradů. Sotva přejdeme na druhý břeh Trkmanky a za železniční trať, k zastavení vábí zahrádka vinařského penzionu André, nicméně jsme pořád vlastně na začátku trasy, tak pokračujme, ano? S mírným stoupáním se nám postupně Velké Pavlovice odhalují z jiné perspektivy, v pozadí krásného krajinného obrazu si nelze nevšimnout masivu Pálavských vrchů anebo o něco blíže moderních pestrobarevných „opilých“ sklepů pod Starou horou. S každým dalším krokem po žluté značce se tento obraz dokresluje, pěkně jde vidět mimo jiné kostel v Zaječí nebo blízká rozhledna Přítlucká hora. Vrcholného dokreslení obrazu pak dosáhneme s vyhlídkové plošiny rozhledny Slunečná, která se nad modrajícími se vinohrady tyčí od roku 2009 (zmiňoval jsem se o ní už v 15 rozhlednových tipech). Než k ní ale dojdeme, zaujme nás i podobně stará (nebo mladá?) kaple sv. Urbana, patrona vinařů. Rozhledna na Slunečné nabízí z ptačí perspektivy nejen Velké Pavlovice s Pálavou v pozadí, ale i okolní vesnice Modrých hor s jejich dominantami posazené v krajině s půvabnými křivkami a pak ještě pořádný kus této části Moravy. Až se výhledem pokocháme a případně ochutnáme něco ze zdejších tekutých pokladů ve zdejším občerstvení, vyrazíme do Bořetic.

Na kraji vesnice, kde jsme od rozhledny cobydup, zaujme „zaparkované“ sportovní letadlo L-200 Morava se znakem obce, dříve tu prý vítalo návštěvníky letadlo vojenské. Podstatně starší zajímavostí je nedaleký barokní kostel sv. Anny, který byl prý postaven na místě kříže vztyčeného tu kdysi sv. Cyrilem a Metodějem a ke kterému odbočíme z hlavní ulice. V horkém dni určitě vezmeme zavděk i stínem pod korunami zdejších památných stromů, anebo osvěžením v protějším bistru Dvorek, které rozhodně stojí za návštěvu. A pak už pokračujeme bořetickými uličkami k vinným sklepům pod Kraví horou, přes trať a tok Trkmanky. U sklípků se znovu chytíme zelené značky a sledujeme ji podél svahu ke Kobylí, kdo by si chtěl trasu prodloužit, může od sklepů ještě vyběhnout nahoru na horu na rozhlednu. A kdo by si chtěl naopak cestu zkrátit, může po zelené jít až na vlakové nádraží v Kobylí – to by se však ošidil o nejnovější ze zdejších vyhlídek, Stezku nad vinohrady.

K ní je samozřejmě možné projít tam a zpátky ve svahu rozloženou obcí, lze ovšem jít i podél vsi, přejít zpět trať i Trkmanku a hlavní silnici a mezi vinohrady projít až k turistické odpočívce mezi Kobylím a Vrbicí. Tady se opět nabízí možnost prodloužení trasy o zacházku do Vrbice s jedinečným areálem vinných sklepů nebo větrným mlýnem. Ke zmíněné Stezce nad vinohrady na Kobylím vrchu to však není daleko ani v jedné variantě. Z vyhlídky, která dostala podobu ocelovo-dřevěné spirály a která je volně přístupná od loňského roku, se můžeme z výšky ohlédnout za absolvovanou trasou, jako na dlani ale budou také třeba nepříliš vzdálené Čejkovice či Mutěnice, nad kterými se tyčí další rozhledna volající po zdolání. Zároveň se díky datům ve fošnách spirály dá dozvědět několik zajímavostí z historie Kobylí, mimo jiné třeba o zavedení elektrického proudu či o jedné „řepné“ nehodě.

Před námi už je pouze sestup Kobylím ke zdejšímu vlakovému nádraží, které je cílem naší trasy; ovšem nic se nemá uspěchat. Za pozornost stojí mimo jiné kostel sv. Jiří s gotickým presbytářem a zvonicí, kterou se do areálu kostela a hřbitova vchází. Ze hřbitova je přitom také krásný výhled na obec a okolí, jehož kus jsme prošli. A určitě se vyplatí, pokud je dostatek času, zastavit se i v místním muzeu s národopisnou expozicí v bývalé školní budově. No a pak už je čas pořídit nějaké to vínečko domů, poděkovat Modrým horám za příjemný výlet a říci na shledanou...






Žádné komentáře:

Okomentovat