Nebýt dávného dobytí a pozdějšího okusování kamenolomem, jistě by byl středobodem mého výletu v rámci Velikonočního virtuálního Větrání hrad Tepenec, který blízko Šternberka založil Karel IV. Jenže žádný majestátní hrad se nad údolím Trusovického potoka, známým spíše jako Bělkovické, netyčí, takže jsem si plnými doušku užíval především drsných půvabů údolí, které by ale jednou mělo také do jisté míry zmizet kvůli zamýšlené přehradě, a zajímavostí nad ním. Moje trasa totiž nevedla jako u řady zdejších návštěvníků jen po cestě podél potoka, naopak na patnáctikilometrovém kolečku z Jívové do Domašova u Šternberka a zpět jsem do údolí dvakrát sešel a dvakrát po jeho svazích stoupal zase nahoru. A nutno dodat, že po týdnech toulání jen v rovinatém katastru obce to byla fuška. Ale krásná.
Ráno to přitom vypadalo, že výlet bude ještě náročnější, nad Nízkým Jeseníkem se totiž honila mračna a blížila se k Jívové, kde jsem nechal auto a po obhlídce kostela nabral plánovaný směr do údolí. Netrvalo dlouho, aby mi došlo, že něco nepromokavého by se hodilo, jen si na to vzpomenout ještě doma před odjezdem. A tak jsem aspoň přidal do kroku s naivní představou, že mě když tak trochu skryje les. Jenže z něj také mnoho kvůli kůrovci a motorovým pilám nezbylo, jak jsem záhy viděl, když jsem stanul na hraně oholeného svahu. A z deště také nic nezbylo, bylo to nejspíš jen takové bububu. Mezi pařezy jsem postupně sešel až na dno údolí, chvíli zkoušel vyfotit "jako malovaný" přes kameny se valící potok a brzy jsem už zase funěl na cestě stoupající po protějším svahu k Domašovu. Za výstup jsem byl odměněn příjemným sluníčkem a výhledem do hanácké roviny od Olomouce až k Litovli ohraničené kopci Drahanské a Zábřežské vrchoviny.
Domašov u Šternberka vloni (ne)oslavil 800 let od první písemné zmínky o obci, při příležitosti byla u křižovatky cest na Jívovou a Těšíkov vybudována jednoduchá pěkná moderní kaplička Nanebevzetí Panny Marie. Kaple tu stávala i v minulosti, leč po odsunu německých obyvatel o ni nikdo nepečoval, a když už se někdo staral, tak jen jestli není co vzít, takže zanikla. Místní se proto nyní rozhodli vrátit lokalitě duchovní rozměr a vytvořili tak i místo pro odpočinek na cestách. I já tu chvíli po výstupu spočinul. Ale opravdu jen chvíli, přede mnou byla ještě dlouhá cesta a znovu i návštěva Bělkovického údolí. Nejprve jsem ale zamířil do Domašova s kostelem sv. Martina, a než jsem znovu, tentokrát "spořádaně" po turistické značce došel k prokácenému lesu, mezi pastvinami si do sytosti užíval sluníčka a výhledů na obec a okolí.
Až na druhém rozcestí v lese jsem si pak všiml, že turistická značka mě už neprovází, jednoduše jsem ji příliš nevnímal a šel podle intuice. Jediné živé bytosti, které jsem potkal, byly srnky, které jsem vyrušil při obědu či pozdní snídani. Čím jsem se ovšem blížil údolí, tím více se ozýval šum od zdejších chatek, a protože jsem nepřišel po značené cestě (a vlastně ani po cestě, která by byla na mapě), lekl jsem se, jestli někomu neskončím u grilu na zahradě – ne tedy že by mi to vadilo. Ale neskončil. Jako další návštěvníci, co vyrazili do údolí na procházku či projížďku jsem nyní pokračoval proti proudu potoka, obdivoval skály na březích i některé pěkné chatky a jejich velikonoční výzdobu.
Sejít ze silničky a vydat se znovu do svahu jsem měl v plánu až u lomu v místě zaniklého Tepence, zpět do Jívové jsem se hodlal dostat přes rokli zvanou Peklo, byť jsem si nebyl jistý, jestli to nebude trochu peklo, jak tomu některé fotky na internetu nasvědčovaly. A málem jsem to ani nezjistil, do trasy se mi totiž položil potok. Pěkných pár minut jsem obhlížel, po kterých kamenech jej přeskákat na druhou stranu, zvažoval jsem i brodění s botami přes rameno, ale k tomu jsem se neodvážil. Nechtělo se mi ale stoupat k Jívové stejnou cestou, jako jsem ráno do údolí sešel, ani se vracet na značku přes pohořanskou Horní boudu (to bych ale podle všeho narazil na další účastníky virtuálního Větrání). Naštěstí jsem o něco dále narazil na mostek, který také není na mapě, a už už jsem stoupal podél pásky vymezující prostor kamenolomu a proti proudu potůčku, který se dolů dere úzkým údolíčkem přes kameny i padlé kmeny. Příjemné stoupání to bylo, žádné peklo.
A to se už přede mnou objevily jívovské domy a nad nimi věž kostela sv. Bartoloměje. Bylo kolem jedné odpolední a oproti ospalému ránu už se to tu turisty jen hemžilo, někteří odpočívali po procházce, jiní teprve přijížděli, že do terénu vyjdou. Já už byl z terénu krásně utahaný, takže jsem jen sedl do auta a nabral směr domov – v té rovině, na kterou jsem před nějakými dvěma hodinami koukal od Domašova... Mimochodem více fotek z výletu najdete na mé Zoneramě
tady.
Komentáře
Okomentovat