Podzimní výhledy, baroko i staré fabriky. Výlet u Brna se prostě vydařil

A z mlhy se vynořil parádní den, kdy neplatilo naplánované... Tak nějak by se dala shrnout větrací "podzimně plnobarevná" výprava ze Křtin do Brna, kdy jsme sice splnili startovní a cílovou destinaci, ale plánované trasy jsme se drželi jen pár kilometrů. Bylo totiž opravdu hezky, ještě před pár dny předpovědí slibovaný déšť před výletem se nekonal a navíc jsme mohli být v první stovce tisícovce půlce milionu návštěvníků čerstvě otevřené rozhledny U Lidušky nad Bílovicemi... No, neberte to!

Když jsme nicméně ráno uháněli rychlíkem do Vyškova, z oken jsme viděli jen mlhavé šedobílo, v orientaci pomáhalo vlastně jen počítání zastávek. Ranní mráz při čekání na křtinský autobus jsme pak zaháněli aerobikem, hlavně tedy mluvení o něm. No a trápila nás stále trochu ta mlha – uvidíme vůbec ten slavný chrám? Jak úvodní fotka tohoto reportu napovídá, viděli. A dost dobře. Jen kousek za Vyškovem totiž mlhu začaly prostupovat sluneční paprsky, už v Račicích jsme z oken autobusu mohli pěkně vidět tamní zámek a ve Křtinách nebylo po mlze ani památky, barokní poutní kostel Jména Panny Marie, jehož autorem je proslulý Jan Blažej Santini-Aichl, jsme si tedy mohli užít i při pohledu z odstupu, kdy vynikne jeho dominance nad zástavbou městyse. Zevnitř chrámu a z přilehlého ambitu jsme krátce nato odcházeli uchváceni dílem starých mistrů – a to jsme poutnímu místu věnovali opravdu jen chvilku, protože nás čekalo sedmnáct kilometrů do Králova Pole. 

Tedy tak zněl původní plán, který v tu chvíli ještě nebyl pozměněn. Sotva jsme však minulý někdejší mramorový lom  a odbočku k jeskyni Výpustek, už mi vrtalo hlavou, že bychom se mohli brzy modré značce vzdálit, respektive ji vyměnit za zelenou a oproti naplánované trase si kousek zajít přes Babickou plošinu ke skalní vyhlídce u Babic. Nikdo z devíti větračů neprotestoval. A tak jsme po nějaké chvíli došli na okraj skal, odkud jsme se mohli pokochat parádním výhledem na podzimně vybarvenou krajinu v okolí Babic, v hlubokých údolích pod vymetenou oblohou se dala tušit řeka Svitava a železnice, ke kterým jsme o něco později sešli, kousek dál trčely z lesa adamovské paneláky a areál tamních strojíren a na druhou stranu o větší kousek dál prozrazovalo svoji existenci Brno. Jeden by si ten pohled užíval dlouhé hodiny, kdyby se ale neblížila další skupinka turistů a kdyby na to byl čas. 

A že tady se hrálo nejen o čas, ale chvílemi i o život! Dobře, trochu přeháním. Byl jsem ale poněkud nervózní ze sestupu od vyhlídky, vrstevnice na mapě byly sakra blízko u sebe a dokonce se mi tam ani nezobrazoval kus cesty, tedy jsem zvažoval i kousek návrat zpět a delší zacházku přes Babice. Že však nebylo po dešti, kdy by byl svah spíše skluzný než schůdný, tak jsme to dolů zkusili, pomalu, ale jistě. Nějaký lehký pád nastal, ale dole u Srnčí studánky jsme se potkali všichni celí a zdraví. A mohli zase chvíli pokračovat spadaným žluto-oranžovým listům po původní "modré" trase až k Bílovicím. Odtud jsme měli po krátké polední pauze pokračovat k Soběšicím a na tamní rozhlednu na Ostré hůrce, to by se ale nesměl jeden z větračů zmínit o tom, že se "tady někde" otevřela před dvěma dny nová rozhledna. Za chvíli jsme ji měli i před očima, společně s vysílačem na Hádech, a uzrál nový plán. 

Řeku Svitavu jsme tak v Bílovicích ještě nepřekročili a po kratičké občerstvovačce jsme vyrazili tam, kam spousta dalších lidí a odkud spousta lidí přicházela. Nová rozhledna a lesy spojované spisovatelem a novinářem Rudolfem Těsnohlídkem s liškou Bystrouškou a plné památníků a osvěžujících pramenů a studánek prostě ve sváteční prosluněný den táhly. S Větráním jsme sem už před lety zavítali, lišku Bystroušku jsme tehdy nepotkali a nyní jsme ji ani nijak zvlášť nehledali. Naším cílem před výstupem na rozhlednu totiž byl Liduščin památník, který osvětluje spojení s dívčím jménem. V místě, kde památník stojí, před Vánocemi v roce 1919 našli pánové R. Těsnohlídek, Josef Tesař a František Koudelka odloženou a promrzlou sedmnáctiměsíční holčičku, jak se později v nemocnici zjistilo, jmenovala se Liduška. Matka ji v lese odložila, protože nevěděla jak dál. Holčička byla nemanželská, matka byla vyhozena z domu, bez práce, bez peněz. Lidušky se nakonec ujali náhradní rodiče a Těsnohlídek ovlivněný jejím příběhem se zasadil o to, aby byl v Brně vztyčen vánoční strom, pod nímž se vybíraly peníze pro pomoc opuštěným a chudým dětem. Tato tradice se později rozšířila i do dalších koutů republiky. 

Příběh odloženého děvčátka nyní symbolicky připomíná i nová ocelová rozhledna, která musí mít po prvních dnech od otevření už pořádně ošoupané schody. Nás na ni sice vystoupalo jen deset, ale byli jsme jen kapka v moři. A není divu, z téměř třiceti metrů nad vrcholem kopce jsou Bílovice rozložené v údolí kolem řeky a kolejí a obklopené lesy jako na dlani. Měl by být vidět i kus Brna, ale takhle v odpoledních hodinách pohledu k jihu ostré sluníčko vůbec nepřidalo a za/pod Hádami byl vidět hlavně šedomodrý opar. U rozhledny nicméně došlo na lámání chleba, respektive naší skupiny. Rozhodovali jsme se totiž, jestli po takové změně plánu budeme ještě pokračovat po svých do Brna a kudy, anebo jestli do jihomoravské metropole nesjedeme už vlakem. 

Dvě účastnice nakonec sešly na vlak, jeden se vydal do města přes pozůstatky hradu Obřany a přes Hády, my ostatní jsme pokračovali údolím, tedy podél řeky a s pravidelnými setkáními s tunely a dalšími železničními stavbami. Zaujaly nás některé pěkně udržované chatky u řeky, také Hamerský mlýn, původně kovářská dílna, později přestavěná na strojírnu, v současnosti tu má být podle strýčka Googla kovářský skanzen – to jsme si nemohli ověřit, šli jsme totiž po druhém břehu. A za chvíli už jsme kráčeli Obřany, minuli zchátralou, ale vlastně krásnou bývalou Esslerovu přádelnu a po upravených březích Svitavy jsme dorazili až do ruchu v Husovicích, kde jsme už nasedli na první šalinu a nechali se zavést do centra. Na jedno rezavé jako odměnu za našlapaných zhruba 20 kilometrů a na vlak domů.