I když se při plánování větracích výprav snažím, abychom netrávili příliš času ve městech, v případě malebné Lomnice, schované hlavním dopravním tahům mezi kopci nedaleko Tišnova, bych si dokázal představit ještě pár dalších chvil v jejích ulicích a v její těsné blízkosti. Zkrátka bylo by ještě co objevovat a čím se kochat a nikdo z naší desetičlenné skupiny by pravděpodobně také ani neprotestoval. Jenže městečko nebylo ani v polovině naší trasy, takže se šlo dál, k Tišnovu. Pravda, závěr jsme si, prohřátí odpoledním letním sluncem, dost zjednodušili, abych ho záhy neplánovaně drobet zamotal, ale to vlastně není vůbec důležité – vždyť to byl fajn výlet.
Lomnici jsem měl už dlouho v merku a rozmýšlel jsem, jestli sem někdy nevyrazím sám, třeba i autem, anebo vymyslím trasu, kterou projdeme s větrači. Druhá varianta nakonec zvítězila. Závěr výletu byl jasný, Tišnov, zbývalo tedy jen vybrat výchozí místo, s čímž vlastně pomohl už
loňský výlet k Pernštejnu, kdy jsme vyrazili na cestu ze zastávky Prudká a prošli nedalekým Doubravníkem, i v Nedvědici jsme tehdy byli. Tak tedy Borač. Vesnička pěkná s dřevěnou zvonicí a rodnou chaloupkou učitele a spisovatele
Josefa Uhra, o kterém většina z nás slyšela/četla tady poprvé – avšak už u souběžně otevřených map a jízdních řádů mi bylo jasné, že po brzkém ranním vstávání a třech hodinách ve vlaku bude to úvodní stoupání zabiják.
A co myslíte? Bylo. Tedy minimálně pro mě, protože jsem to ze začátku asi trochu přepálil, pak se ozvala záda, později koleno... No, nejsem už nejmladší, zdá se, a dlouhé pobyty v kanceláři tomu příliš nepomáhají... Nahoru jsem se jako poslední skoro doplazil, lilo ze mě jako z vola, zatímco ostatní už nahoře pár metrů od vesničky Veselí celí veselí svačili. Nicméně nejvyšší bod trasy jsme tak všichni úspěšně zdolali, odteď už cesta vedla víceméně z kopce, takže i mně se pak šlo podstatně veseleji, když křeče povolily.
Veselí bylo barevné a voňavé, všude spousta rozkvetlých květin, dokonce ještě i šeříků, po kterých už u nás na Hané není vidu. U zdejší kapličky Panny Marie Karmelské neušlo naší pozornosti poslední, čtrnácté zastavení nedávno dokončené křížové cesty, v podobě kamene s poněkud minimalistickými kovovými prvky. Snad každé další zastavení při klesání k Lomnici nás pak překvapilo svým zhotovením, až nám bylo líto toho prvního, respektive pro nás posledního, které je už přímo v městečku více na očích a na kterém zanechali důkazy o své přítomnosti dva neznámí pachatelé, jeden ptačí a druhý zjevně kuřák.
V Lomnici jsme, po nanukové zastávce v prvním krámu, nejprve zamířili do někdejší židovské čtvrti, na Židovské náměstí s barokní synagogou, která je využívána pro kulturní účely, či bývalou židovskou školou, která se snad brzy dočká rekonstrukce, ale také s pěknými zákoutími "za rohem". Zašli jsme se podívat i na blízký židovský hřbitov, kde má být na 1000 barokních a klasicistních náhrobků, nutno však podotknout, že v té vysoké trávě řada z nich nebyla bez bližšího zkoumání vůbec vidět. Na rozdíl od katolického kostela Navštívení Panny Marie, krásné barokní dominanty městečka, ke které jsme záhy vystoupali ulicí lemovanou jednou fotogenickou chaloupkou za druhou. Kromě chrámu jsme mohli oči nechat i na morovém sloupu, který nás zaujal svou složitostí a detaily, však také památkáři ho označují za mistrovské dílo vrcholného baroka. Důležitou stavbou na náměstí je samozřejmě i radnice a o kousek výše se schovává zámek potomků rodu Serényiů
s výraznými pseudogotickými prvky. Avšak k zámku jsme se zašli podívat jen ve dvou – jednak jsme už ve vlaku slyšeli, že je nepřístupný, a u brány cedule hlásala vstup na vlastní nebezpečí a jednak většina skupiny upřela pozornost na kavárnu/íčko/zakázkové krejčovství vedle fary a namísto zacházky k zámku volila kávu se zmrzlinou. A vlastně se nedivím. Zvonilo poledne, slunce pálilo...
Bylo ale třeba pokračovat v cestě k Tišnovu, kilometrů nezbývalo zrovna málo. Lomnice se nás ještě snažila zdržet poklidnou a pohlednou čtvrtí Nový Svět, avšak my se "chytli" modré značky a potoka Besénku, které se staly do dalších kilometrů našimi průvodci. Stínem pod skalami přírodní památky Luzichová jsme poměrně svižně došli do Šerkovic, kde nás drobet zarazil dům s básněmi a čínskými či jinak asijskými znaky na fasádě, no raději jsme ještě přidali do kroku – co kdyby to bylo nějaké tajemné zaříkávadlo? Dále v obci jsme zhodnotili, že se místní opravdu snažili sladit autobusovou zastávku s věží sousední kapličky sv. Anny, a bokem vesnice jsme ještě kousek sledovali Besének, jeho břeh totiž skýtal příjemný stín.
Možná jsme potoku měli zůstat věrní až do Lomničky, protože když jsme se vodě vzdálili na cestu mezi poli, stínu už jsme si neužili. Až pod "tím" stromem uprostřed Lomničky. Tím, protože jsme se nemohli shodnout, o jaký strom vlastně jde. Ale bylo pod ním příjemně. Nicméně už jsme byli nablízku Květnici, vrchu, který se zvedá nad Tišnovem a který jsme podle původního plánu měli ještě také zdolat. Ale až na jednoho větrače se už nikomu funět do kopce k jeskyním, starým štolám a za výhledy nechtělo. Však na kousek Tišnova a na nedaleký vrch Klucanina s rozhlednou jsme viděli i po cestě úbočím...
Brzy jsme tak bez nějaké větší námahy došli do tišnovských ulic, na náměstí se zrovna chystaly slavnosti, ale stánky ještě nebyly připravené, tak jsme jen prošli kolem radnice a pokračovali k nádraží s tím, že se alespoň dříve přesuneme do Brna, případně bychom mohli stihnout dřívější rychlík na Olomouc. To jsem tedy členům výpravy sliboval, jenže ouha – nepamatoval jsem si jízdní řád úplně nejlépe. Takže osobák vhodný pro dřívější návrat domů jsme nechali ujet, ale tím dalším, o kterém jsem byl přesvědčen, že to ještě také půjde stihnout, jsme to již nestihli. Popravdě mně osobně to ale příliš nevadilo, protože jsem spřádal ještě plán na rychlou návštěvu brněnského výstaviště, kde byl zrovna Den bezpečnosti a mimo jiné spousta vojenské či hasičské techniky, která by se líbila i synům.
V Brně jsme se tedy načas rozpadli. Někteří odjeli domů autobusem, část skupiny se prošla na Petrov a do centra města, já si zajel šalinou na výstaviště a okukoval tanky, vrtulníky a zbrusu nové hasičské tatrovky (foto tu), mezitím se do Štatlu dostal i ten, co si vyšel Květnici. Sešli jsme se pak zase v kupéčku rychlíku na Olomouc, znavení ranním vstáváním, absolvovanou trasou a sluníčkem, ale vlastně spokojení, že nám výlet pěkně vyšel. Jen ta cesta z Brna do Olomouce byla jakási nekonečná...
Komentáře
Okomentovat