Takové tempo ze startu snad ještě žádná větrací výprava neměla! Skoro by se dalo říci, že jsme centrum Uherského Hradiště viděli rozmazaně, jak jsme kvapili z vlakového na autobusové nádraží, abychom odtud stihli další spoj. Byl jsem sice vybaven plánem B, kdyby měl náš vlak zpoždění, použít jsem jej ale nechtěl. A nemusel. Na busáku za nechvalně proslulou věznicí jsme byli s předstihem a o chvilku později už jsme v počtu 12 kusů vystupovali v Hluku. Městečku, po kterém jsem na mapě už delší dobu koukal a přemýšlel, do "čeho Uherského" putování z něj nasměrovat. Varianta Brod se rozhodně osvědčila, i když jsme zdaleka neviděli a nezažili všechno, co nabízí.
Tak třeba hned v Hluku se dá dopředu domluvit prohlídka expozice v památkových domcích v Rajčovně (Rajcovně?), která by mě zajímala a některé z větračů jistě také, ale to bych si to musel přečíst dřív než pár hodin po návratu domů. To je tak, když se dopředu koukáte spíše po pověstech... Jen zvenčí jsme mohli obdivovat také hluckou tvrz, která je prvně zmiňována už v roce 1303 a v současnosti slouží mimo jiné kulturním účelům – trochu jsem spoléhal na to, že aspoň na nádvoří se dá běžně nakouknout, ale ejhle, vrata byla zavřená. Možná jsme tu ale jen byli brzy a určitě je to druhý důvod se sem někdy zase vrátit na důkladnější návštěvu (a zamířit pak třeba do Uherského Ostrohu). Ze zavřené tvrze si nicméně větrači vrásky nedělali a někteří otestovali dětské hřiště před ní – ale pssst!
Nakoukli jsme však do kostela, který nás za několik málo okamžiků překvapil zvoněním – odtud zjevně zvony do Říma neodletěly. To už jsme mířili mezi pole, kolem cesty to jen bzučelo včelami a čmeláky v tisících kvítků na stromech. Nad hlavami nám začínalo úřadovat slunce, až se v tom svitu ztrácela nedaleká Velká Javořina, poutní kostelík sv. Antonína byl vidět o něco lépe. Abychom ale nebyli hned z rána příliš rozmlsaní, příjemné účinky paprsků na polňačkách co chvíli narušoval svými pofuky vítr. Ne nijak silný, teplý ale také ne.
Ještě jsem nezmiňoval vdolečky. Ano, vlčnovské vdolečky. První zmínka o cukrárně padla ještě v Olomouci na nástupišti, a když jsme došli do středu Vlčnova, vypadalo to na dočasný sladký rozklad skupiny. Jenže už bylo zavřeno a vdolečkový sen se rozplynul. A na "nesladkou" svačinu, ovšem s výhledem do kraje, došlo až u vlčnovských búd na Kojinách, vinařských domečků, jejichž bílé fasády do daleka svítí ze zeleně kopce. Tradice búd sahá prý až k roku 1544 a za Josefa II. jich tu bylo až 150. V současnosti jich památkově chráněnou uličku tvoří o dost méně, i tak si tu ale člověk připadá trochu jako v jiném světě – a to jsme nic nepopili, aby bylo jasno!
A vlastně jsme tu narazili i na bytost, kterou bychom tu fakt nečekali. Oslovoval nás nějaký youtuber, co mu nabídneme na výměnu za plechovou ceduli s logem Pilsner Urquell, že si postupnou směnou chce vydělat na auto. Jelikož na cesty příliš zbytných věcí nenosíme, tak jsme ho nepotěšili, a tedy asi ve videu nebudeme, což je stejně jedno, protože jsem si neuložil název jeho kanálu. Navíc za chvilku už se před námi začal pěkně ukazovat náš cíl, Uherský Brod, tak se zčásti napsané jméno brzy vykouřilo z paměti. A u altánku na rozcestí mi ani nedošlo, že tady ještě poměrně nedávno stávala dřevěná rozhledna, která už ale vzala za své. Vzhledem k tomu, co jde vidět i z přízemních výšek, si troufám tvrdit, že stejně nejspíš byla zbytečná. Více by mě zajímala jiná blízká zaniklá stavba, zámeček Pepčín, který o něco výše nestál ani celé 20. století, trasu jsem však tímto směrem neprotahoval. Ono kdo by taky stoupal, když úsek před námi sliboval víceméně už jen klesání do Brodu?
Tempo skupiny už dávno bylo všelijaké, slunce hřálo, až jsem začal rudnout, a dlouhé klesání po asfaltu dalo zabrat do kolen. Ne ale všem, část party se tak rozešla, že přešla odbočku mezi zahrádky ve svahu a mířila si to k Brodu kolem areálu fotovoltaické elektrárny, aby po chvíli zjistila, že k bezpečnému překonání hlavní silnice je stejně třeba se vrátit na "mou" trasu. A asfaltu jsme si následně užili až až, průchod a pozvolné stoupání Havřicemi a kusem Brodu do jeho centra se zdály nekonečné. Ale bylo to třeba, chtěl jsem upozornit na zdejší radnici s Černým Jankem a také obelisk Via Lucis, který sice nese citáty Jana Amose Komenského, také jeho mapu Moravy, ale většině přítomných se takřka hned vybavila olomoucká Arionova kašna. Bodejť by ne, když autorem obou děl je sochař Ivan Theimer.
Prozkoumávat další zajímavosti Brodu se nikomu už moc nechtělo, většina se naopak sháněla po kavárně, kde by poslední chvilky tady strávili. A zatímco kafovali, já si sedl na nástupiště a nechal se oblažovat sluncem, téměř až do ruda. Pak už jsme se zase postupně sešli, zakrátko přijel od Luhačovic Brejlovec a popojel s námi do Starého Města, kde nás předal jiné mašině na další cestu ku Olomouci, domů...
Komentáře
Okomentovat