Na začátek musím poznamenat, že toto není placená spolupráce a za pobyt mezi jablůňkami s výhledem na Pálavu jsem poctivě zaplatil. Sice jsem si původně nebyl příliš jistý, jestli je maringotka to "pravé ořechové", a rezervoval jsem jen dvě noci, ale bylo to fajn a můžu jen doporučit. K pohodlnému dočasnému životu tu nic moc zásadního nechybí, na studenou venkovní sprchu se dá takhle v létě snadno zvyknout (tady tedy mluvím jen za sebe, páni kluci byli jiného názoru), a i když blízko vede polní cesta, spíš se na vás přijdou podívat srnky nebo bažant. Jen tedy počítejte s tím, že ve čtyřech lidech část zavazadel necháte v kufru auta, protože by se uvnitř maringotky nedalo vůbec hýbat. V interiéru je využit každý centimetr, přifouknout už ale nejde. Vyspali jsme se v pohodě, bez mačkání, v úsporné kuchyňce žena připravila i pizzu (neptejte se jak a v jakých parametrech :-) ) a teoreticky jsme si s sebou nemuseli brát ani zubní kartáčky, i nějaký výběr knížek a her tu je. Lahvinky jako pozornost majitelů potěšily.
Už ale konec reklamy, naše cesta na jih totiž nebyla jen o maringotce. Naší první zastávkou, pokud nebudu počítat stání v koloně na D1 u Rousínova, byl památník osvobození Brna u Křepic (mapa), ono "opuštěné planetárium", o kterém jsem se už zmiňoval v dřívějším příspěvku – a asi nemám, co bych k němu dodal. Pokochali jsme se výhledem k Brnu, nakoukli do pozorovatelny, kde měl maršál Malinovskij dát rozkaz k finálnímu útoku na jihomoravskou metropoli, a posvačili jsme. Původně ale toto zvláštní místo v našem itineráři vůbec nebylo, narazil jsem na něj náhodou, když jsem projížděl na mapě okolí Hustopečí, a prostě musel jsem ho vidět na vlastní oči.
Zatímco křepický památník s rozhlednou jsem do plánu zařadil těsně před odjezdem, ke kostelu v Kurdějově (mapa) jsem se chtěl podívat už dlouho, takže cesta okolo něj se vyloženě nabízela. V opevněném areálu, jehož historie sahá až do 14. století, je člověk trochu maten – jádrem je sice pozdně gotický kostel sv. Jana Křtitele se samostatně stojící zvonicí, díky kamenným hradebním zdem okolo si ale připadáte jako na nádvoří hradu. Ostatně "zadní" kaple Všech svatých je zároveň obrannou baštou... Bral bych ještě více času, abych prošmejdil každý roh tohoto pozoruhodného a krásného areálu a ještě bych se prošel po dědině a kolem a možná našel místo, odkud kostel lépe vyfotit celý, ale bylo třeba přejet do Hustopečí.
Ve městě se už protnuly zájmy všech. Já byl samozřejmě primárně zvědavý na náměstí s dominantní radnicí (mapa) a moderním kostelem sv. Václava a Anežky České (mapa), který nahradil původní gotický svatostánek zničený ve 20. století (nejprve narušila statiku novogotická přestavba, pak osvobozovací boje na konci druhé světové války a následně dopravní provoz, a když se zřítila v roce 1961 věž, byl zbytek kostela zdemolován), kvůli probíhající akci a kraválu, který úplně neladil s doznívajícím zánětem středního ucha mladšího z pánů kluků, jsme ale náměstím jen proběhli a zakotvili ve zdejším muzeu. Totiž v kavárně Auspitz v muzejní budově (mapa). Protože bez kafe a zákusku by to nešlo.
A nemohli jsme z města odjet bez hesla. Původně plánovanou procházku z centra jsme kvůli bolavému uchu odpískali a na Křížový vrch, kde je v ukryto jedno z hesel letošní letní soutěže ČT Déčko, jsme místo po svých vyrazili autem. Aspoň jsem ale kluky nechal hledat v širším perimetru tak, abychom neminuli zdejší kapli sv. Rocha. Někdo u ní griloval! No neuveď nás v pokušení a sliny nekapejte na tričko! Heslo je schované kousek vedle v tzv. relaxační zóně (mapa), což je vlastně kruhové nejen dětské hřiště, které už má své nejlepší roky za sebou a potřebovalo by renovační zásah. Ale třeba při balancování na prkně jsme se pobavili všichni...
V Hustopečích jsme si také nakoupili, aby bylo večer a ráno co jíst a pít, a už jsme to švihali po D2 k Velkým Bílovicím. Projet náměstí, pak boční ulička, panelová cesta, prašná cesta a šup, byli jsme nad zástavbou u jablůněk a vinohradů. S vrcholícím dnem jsme povečeřeli na terásce, ještě podnikli malé kolečko dolů, narazili na ovce ve výběhu s vlastní rozhlednou i vraky aut a pak už byla sprcha a slunce se schovalo za Pálavu.
I když se spalo dobře, ráno jsem byl brzy vzhůru, odhodlaný vyrazit na samostatný špacír. No chvíli mi trvalo, než jsem se vyprdolil, ani slunku se moc na oblohu nechtělo, po ránu pršelo. Nakonec se stihli probrat všichni a vyrazil jsem až po společné snídani. Cíl nedaleká vyhlídka Hradištěk na vrchu Zímarky (mapa). Pěšky hodinka tam a samozřejmě hodinka zpátky. Mezi sklípky bylo ještě relativně mrtvo, pod sochou svatého Urbana (mapa), patrona vinařů, pytle s prázdnými lahvemi, mezi vinohrady se ale postupně začali objevovat první cyklisté, kteří po ustání deště šlápli do pedálů. Davy ale ještě vyhlídku s ikonickou kaplí sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana, která byla postavená teprve nedávno, neokupovaly, takže ten luxusní výhled na Bílovice, Podivín s okrajem Lednicko-valtického areálu, Pálavu anebo na blízké Vrbice si šlo vychutnat relativně v klidu.
Abych nešel stejnou cestou zpět, vzal jsem to od kaple přímo dolů mezi vinohrady. Nejdřív to je celkem sešup, pak klesání zvolňuje a na další živáčky jsem narazil zase až na rovince u slunečnicového pole v blízkostí předlouhé ulice plné sklepů a sklípků a probouzejících se lidí, kteří tu možná večer vyváděli, nějaké malebné zákoutí, které by stálo za pozornost, mě ale do oka nepadlo. Snad jen samoobslužný levandulový "skříňový" krámek. Kytice levandulí nebo voňavý polštářek, platba přes QR kód. No žena koukala, když jsem se vytasil s kytkou... A také jsem pomohl poštolce, která uvízla v révě mezi větvemi a dráty, ale nemám svědky a asi jsem to nikomu neřekl, tak mi to můžete věřit anebo taky nemusíte...
O dalším plánu rozhodla mapa déčkové soutěže – ve Valticích jsou dvě snadno dosažitelná hesla za okny zemědělského muzea a informačního centra (mapa). Když jsme vyjížděli, bylo venku už docela dusno, ve Valticích chvilku zapršelo, ale se vzduchem to udělalo jen málo. V informačním centru jsme si všimli hledací hry pro děti, ideální způsob, jak pány kluky udržet bez remcání na alespoň krátké trase městem. Účast 150 korun za prcka, za hodinu jsme prošli a prohlédli náměstí, zámek a kousek zámeckého parku a zjistili kód potřebný k otevření truhly s odměnou.
Po vyzvednutí odměny nastalo přišlo další hledání, tentokrát místa, kde se naobědváme, což takhle v létě v městečku plném turistů není úplně snadný úkol. Ale ani neřešitelný. Stačilo z náměstí, kde byly zahrádky obsazené, zajít za kostel. V restauraci Amalia (mapa) bylo místa dost a tak rychle jsem snad jídlo na stole ještě nikde nezažil. A bylo dobré, jen nejmladší z nás "nesouzněl" se svými špagetami, ale to bylo jistě tím, že se mu chuť přeorientovala na řízečky s hranolkami, kterými jsme se ládovali naproti němu. Čtyři hlavní jídla s pitím vyšla na nějakých 1200 korun, další peníze jsme nechali v obchodě za zásoby na večer a ráno a už jsme se vraceli zpět k maringotce. Proč na nás někde u Lednice auto za námi blikalo, na to jsme nepřišli. Že by chtěl pozvat na večeři mezi jablůňkami?
Na tu ale došlo až poté, co jsme se vrátili z Bílovic. Aby se totiž před večerem ještě trochu vyřádili, vydali jsme se do místního sportovního areálu (mapa) – podobný si v Olomouci nevybavuji. Atrakce pro děti, multifunčkní hřiště, skatepark, venkovní posilovna, minigolf, občerstvení i záchody a také vodní brána, kterou kluci v odpoledním dusnu vzali útokem jako první. Pak se ale začaly na nebi honit mraky, ochladilo se a začalo pofukovat, tak jsme se stáhli zpět do maringotky. Tady už si kluci venkovní sprchu nedávali, zatímco mně přišla voda docela teplá a žena to také dala. Z mraků i ochlazení ale nakonec bylo jen bububu, zapršelo někdo jinde, takže jsme mohli ještě pozorovat život ve vinohradě...
Byli jsme na poli, na hřišti, samotnými Velkými Bílovicemi jsme ale dosud vždy jen projeli, takže ještě předtím než jsme se sbalili a zamířili domů, vydal jsem se se starším z pánů kluků na ranní průzkum a pro čerstvé rohlíky na snídani. Koukli jsme se k někdejší tvrzi (mapa), která v současnosti šlechtické sídlo pramálo připomíná, i ke kostelu Narození Panny Marie (mapa), jehož věž jsme vlastně měli také skoro stále na očích – škoda, že byl zavřený, dovnitř jsme se nepodívali. Ve středu náměstí pak stojí kolos moderního kulturáku a v sousedství podstatně méně nápadná stará škola (mapa), v níž sídlí turistické centrum a také je tu vlastivědná expozice, přístupná však po předchozí domluvě (takže jsme ji také neviděli). Plán ulovit v obchodě čerstvé rohlíky jsme nicméně splnili stoprocentně.
Po snídani nastalo balení, auto-tetris a kontrolování toho, jestli máme sbaleno všechno, maringotce jsme zamávali a vydali se na cestu na Hanou. Ovšem pěkně postupnou. Protože k vyhlídce Hradištěk se dá dojet autem, dopřáli jsme si výhledu odtud všichni, tentokrát s větším počtem spolukochajících se. Po poněkud krkolomném sjezdu mezi vinohrady a fotozastávky u onoho výše zmíněného pole slunečnic jsme pokračovali na další vyhlídku, Stezku nad vinohrady u nedalekého Kobylí (mapa). Už jsme tu před pár lety byli, tehdy dvouměsíční nejmladší ale společný výstup sabotoval a žena s ním zůstala v autě. Tentokrát sice také nešel do kopce bez řečí a jiných zvuků, ale na vinuté vyhlídce se mu už líbilo, a když potom ještě nafasoval nanuka a mohl jít z kopce, no to už byla jiná.
Z Kobylího vrchu jsme si to ale nenamířili zpět k autu, nýbrž do blízkých Vrbic známých desítkami pseudogotických vinných sklípků. Po polní cestě to byla příjemná procházka, jen to slunce hřálo zbytečně moc. O něco méně příjemné ale bylo to, že když jsme okoukli kostel sv. Jiljí, obelisk a kanón v jeho sousedství i větrný mlýn o kousek dále a prošli se kolem té spousty kamenných průčelí zdejších sklípků, nepodařilo se nám najít žádné zařízení, kde by se dalo poobědvat, zatímco cedulí zvoucích na pohárek bylo všude okolo dost. Ještě že mám v batohu vždy nějaké sušenky, takže i ten největší hlaďoch vydržel návrat k autu, během kterého jsem na mapě zkoumal možnosti v okolních dědinách (mapa celého okruhu cca 4,5 km).
Záchranu jsme našli v Kobylí u Soukalů (mapa), kde sice byla narvaná zahrádka, ale uvnitř bylo téměř prázdno. Pravda, nejprve mě vyděsila poznámka na tabuli, že neberou karty, pak i mírně zašlý interiér, ovšem obsluha byla příjemná, jídlo dobré a ceny "kompatibilní" s hotovostí v našich peněženkách (platil jsem 1100 korun i s dýškem a prý bych mohl přes QR kód). Takže dobrý a mohli jsme se přesunout do dalšího cíle na naší cestě domů – nedalekých Čejkovic a tamního areálu firmy Sonnentor (mapa). Kluci se tam vyřádili na traktoru a v elektroautě, zvládli další hledací hru a dali si zmrzlinu a žena kafe. Já bych klidně šel i na exkurzi do provozu, ale reálný čas se nějak rozcházel s mým plánem a před námi ještě byla dvě déčková hesla.
Za prvním z nich jsme zajeli na kraj Dubňan, byla to rychlá akce pár metrů od auta. Jen mrknout k soše zbojníka Ilčíka (mapa), zadat do heslo do aplikace a valit dál, naučná stezka musí počkat na "někdy příště". Teoreticky bychom zvládli nabrat i heslo v informačním centru v Kyjově, ale vzpomněl jsem si, až jsme minuli odbočku do centra města, tak jsme pokračovali dále, přes kopce a údolí až do Střílek, kde bylo další heslo schované u zdejšího moc pěkného barokního hřbitova (a blizoučko informačního centra, které ale už bylo zavřené, pokud vůbec v ten sváteční den bylo otevřené / mapa). Více jsme ve Střílkách nezvládli, večer se blížil nějak rychle a domů to byla ještě hodina cesty. Jak jsme se ale vymotali z kopců až k Prostějovu a uviděli v dálce Svatý Kopeček, bylo jasné, že tenhle jinak fajn prodloužený víkend už bude pokračovat jen vybalováním, praním a přebíráním fotek, uf! Tím ale končí i tento text, třeba vás k nějakému výletu inspiroval...
P.S.: Vína jsme za celou dobu neměli ani kapku, (nealko) pivo jedno...
Komentáře
Okomentovat