Do v podstatě "nouzové" trasy jsem nacpal řadu svých postřehů, zkušeností a poznatků z dob minulých, neboť na Šternberk, Uničov a dědinky kolem díky blízkosti a snadné a rychlé dostupnosti vlakem mířím, když chci někam na chvilku vypadnout z Olomouce a zároveň nechci opět na Malý Kosíř, byť ten má samozřejmě svoje "čaro" v jakoukoliv roční dobu (viz například tady). A tak naše kroky vedly třeba na spíše nenápadný Vinný vrch s poněkud tajemnou kapličkou, o němž jsem psal již dříve v tomto příspěvku, nesměl chybět výhled ze známé Zelené budky, zároveň jsem ale sám byl zvědavý na minirozhledny u Lipiny nad městem, na které jsem před časem narazil na mapě.
A k nim jsme také už před osmou hodinou ranní vyrazili nejdříve. Zastavení naučné stezky Prabába, která nás provázela ve stoupání k Lipině, nikdo moc nevěnoval pozornost. Zkrátka jak jsme nabrali ještě dole v ulicích tempo, tak jsme ho drželi, svah nesvah, až se nám prášilo v tom suchu od bot a málem jsme si zašli. A pak se před námi na louce objevily – dvě dřevěné kabelové cívky, ze kterých se lze podívat na svět pod sebou. Někteří z naší devítihlavé výpravy měli problém s absencí zábradlí i tím, že se "plošina" hýbe, ale myslím, že výhled jsme ocenili všichni. Olomouc, svatokopecká bazilika, lesy Litovelského Pomoraví s Litovlí i Velký Kosíř a další hanácké kopce na obzoru a samozřejmě dědiny v okolí Šternberka i kousek města samotného jako na dlani.
Pohled na historické centrum Šternberka s jeho dominantami, kostelem Zvěstování Panny Marie a hradem, jsme si ale užili až ze Zelené budky, kam jsme sešli po pěšinách částečně kopírujících závodní trať Ecce Homo. Mimochodem na ní jsme viděli i dobrodruha, který se do serpentin vydal v tom ohřívajícím se dni na kole. Uf.
Po sváče v budce jsme sešli do města a krátce nakoukli na nádvoří hradu. S Horním náměstím pak už někteří tušili brzký konec dopolední procházky a očekávali cestu na nádraží přes Hlavní náměstí, kde se zrovna odehrával nějaký sportovní turnaj, zavelel jsem ovšem k postupu jiným směrem. Totiž na onen Vinný vrch, a to vám bylo zezadu slyšet řečí, že když jsem řekl "deset", tak to prostě chci dodržet... No bodejť, však takový hic ještě nebyl a od kapličky na vrchu je pěkný výhled na zástavbu města a jesenické kopce za ní a také třeba k Mladějovicím, což je dědina, která také stojí za návštěvu, nejen kvůli kostelu a poutnímu místu.
Větračům jsem navíc slíbil, že jim ukážu holubí dům, jen bez toho bílého štítu, jak o něm zpívá Jiří Schelinger ve známé písni. Nakonec byl ovšem i bez holubů – když jsem tudy před časem procházel já, poletovalo jich ve zdejším chovatelském areálu desítky, možná stovky, ale teď ticho. Jen na bráně nabídka výcviku poštovních holubů (nebo tak něco). Ale to už jsme se přiblížili nádraží a zjistili, že stíháme vlak zpět do Olomouce dřívější, než jsem odhadoval. A tak jsme oželeli avizovaného nanuka a sedli na pantera, který nás během pár minut převezl do hanácké metropole a místo nanuka jsme si dali v restauraci blízko nádraží pivo/limo dle preferencí. A tím svižné, stinné a původně neplánovanové šternberské Větrání skončilo. Ještě jsme pak tedy viděli na nádraží Janka Ledeckého, ale to je tak všechno, co k tomu můžu napsat...
Komentáře
Okomentovat