24. dubna 2017

Aprílové a dobrodružné bylo Větrání na Libavé

Tolik druhů počasí jako během včerejší Cesty do ztraceného města větrači již dlouho nezažili. Jinak prosluněný výlet v těsné blízkosti hranice vojenského újezdu Libavá čechral vítr a během dne došlo i na bleskové sněhové vánice. Aprílové počasí, jak má být, navíc na území, které zásadně poznamenala poměrně nedávná historie.

Na cestu do Města Libavé Větrání vyrazilo na druhý pokus. Ten první byl vloni v listopadu odvolán kvůli nepříznivé předpovědi počasí. I tentokrát vypadala předpověď všelijak, zvlášť poté, co se po Velikonocích přihnala studená fronta a bylo možné vidět sněhem poprášená pole i v nížinách kolem Olomouce. Nakonec došlo jen na posunutí termínu v rámci víkendu a úpravu trasy, což zamíchalo některým potenciálním účastníkům kartami. Výletu s nejistou oblohou nad hlavou místo nedělního oběda i tak dalo přednost třináct výletníků.

Oproti původnímu plánu se startovalo přímo z Města Libavé, které donedávna bylo součástí vojenského prostoru, od loňského ledna je však v civilu. Už z autobusu bylo patrné, že výprava potká zbytky sněhu, bílá pokrývka se povalovala hned na některých místech libavského náměstí. Místech, kde ještě na konci druhé světové války stály historické domy. Současný stav náměstí, které za posledních šedesát let skoro zmizelo, větrači přímo na místě konfrontovali s historickými fotografiemi.

Z cesty na vrchol Libavského kopce kvůli soukromým pozemkům a pastvinám nakonec sešlo, a tak se výletníci zastavili alespoň u zdejšího kostela a větrného mlýna z 19. století, dvou z mála větších památek, které v oblasti po desetiletích činnosti vojsk zůstaly. Sotva výprava vyšla z obce, upoutaly pozornost turistů desítky, možná stovky protitankových překážek podél bahnité cesty. Připomínaly svou neuspořádaností židovský hřbitov, zároveň také třeba egyptské pyramidy. 

Brzy se výprava dostala k samotné hranici vojenského prostoru, na což upozorňovaly pravidelně rozmístěná upozornění, výletníky však mnohem více zaujala značka zakazující vjezd tanků na hraniční silnici. S takovou značkou se ve městě prostě nesetkáte. Další pozdvižení vyvolala sněhová pokrývka o kus dále, kde na silnici a na přilehlých částech pole leželo dobrých 15 centimetrů sněhu. Někdo si jen očistil boty od bláta, někdo si střihl andělíčka, uprostřed silnice byl také postaven malý sněhuláček. Ale hlavně zahraniční účastnice Diana z Kolumbie tu zažila svoji první koulovačku a tu nejkrutější zimní radovánku – hození sněhu za krk.

Nesmíme ale zapomenout ani zmínit krásný výhled z těchto míst – vedle sebe se na horizontu tyčil zasněžený masiv Hrubého Jeseníku a Slunečná, zalesněný nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku, kam zamířilo Větrání nedávno (viz tady), ale také třeba větrné elektrárny nad Šternberkem a nedaleko Budišova nad Budišovkou. Další výhledy, tentokrát ovšem směrem k Olomouci a Šternberku nabídl závěrečný přechod Dvorského kopce, kdy se na horizontu objevily například věže kostelů v Jívové a Hraničných Petrovicích.

Ještě předtím ovšem větrači absolvovali takřka dobrodružné prozkoumávání zarostlých pozůstatků domů někdejší vesnice Bělá. A poté už jen v Domašově nad Bystřicí počkali v místním podniku na vlak domů, ke kterému doběhli ve chvilkové sněhovo-dešťové přeháňce.

Tak taková byla Cesta do ztraceného města na druhý pokus. Jaké bude příští Větrání, se ukáže v sobotu 6. května, kdy je v plánu výprava k Bzenci, na Moravskou Saharu. Facebookovou událost výletu najdete zde.











Žádné komentáře:

Okomentovat