Poslal vás už někdy někdo do háje? Určitě ano a nebylo to poprvé, ani naposled. Až k tomu dojde příště, berte to jako vyslání na výlet k Mohelnici. Vzdušnou čarou nějakých 3,5 kilometru (a 5,5 po cestách) od zdaleka viditelné věže tamního kostela sv. Tomáše z Canterbury se totiž u Třeštiny rozkládá Háj, osada, kde už po staletí řeka Morava slouží lidem. Už ve 14. století tu měl fungovat mlýn, rozšířený v běhu času o pilu a ještě později o vodní elektrárnu, která stále dodává do sítě proud a jako významná technická památka z dob počátků elektrifikace venkova a zároveň pozoruhodné dílo české meziválečné moderní architektury je od roku 2008 národní kulturní památkou. Navíc sem můžete třeba doplout po vodě, osvěžit se tu či přenocovat, přičemž vás ráno vzbudí řehtání koňů. Idylka, chtělo by se říct...
S vodní elektrárnou je spojen příběh rodiny Plhákových, který úplně idylicky neskončil. Stařičký mlýn s pilou koupili manželé Josef a Terezie Plhákovi v roce 1873. Když později převzal otěže provozu jejich syn Hubert, rozhodl se pro modernizaci – a v roce 1894 nechal na hřídel vodního kola namontovat dynamo, díky kterému získali elektřinu pro osvětlení objektů. Brzy přibylo dynamo druhé, ovšem v roce 1897 mlýn vyhořel. Aby mohl Hubert Plhák provoz obnovit, vytvořil společně s mlékařským družstvem v Třeštině První moravskou zemědělskou elektrárnu, údajně první takovou společnost v monarchii, která brzy začala dodávat elektřinu nejen mlýnu a pile, ale také mlékárně a samotné obci. Později se proudu z Háje dočkalo i blízké Dubicko a Hrabová, to už Plhák vedle mlýna vybudoval novou výrobnu vybavenou turbínou a generátorem.
To ale ještě nebyla elektrárna, jejíž červenou halu nelze v zeleni v rovině kolem řeky Moravy u Mohelnice přehlédnout. Na další modernizaci prosperujícího provozu se po první světové válce vrhnul Hubertův syn Karel, vystudovaný inženýr elektrotechniky, s manželkou Ellen, kteří se rozhodli pro výstavbu zcela nové elektrárny a rodinného sídla v jejím sousedství. Ellen, která před svatbou strávila nějakou dobu v Praze a pohybovala se mimo jiné mezi umělci, nejprve s návrhem novostaveb oslovila Pavla Janáka, další oslovený Jan Kotěra jí doporučil dva své absolventy – Josefa Štěpánka a Bohuslava Fuchse, který se později výrazně otiskl do moderní podoby Brna.
Návrh pro Plhákovi zpracovali v roce 1921, během 14 měsíců pak na novém umělém vodním kanálu byla vybudována nová elektrárna, jejíž podoba ve stylu rondokubismu a zejména pak průčelí vyrůstající z pilíře uprostřed zčeřené hladiny a vrcholící v atice, ze které se rozbíhalo elektrické vedení do okolí, má symbolizovat vznik a přeměnu energie. Spád vody do turbín (dříve byly dvě) naznačuje i obloukové zastřešení haly. Oblouky a pilíře jsou významným motivem i v podobě jednopatrové rodinné vily, která současně vyrostla mezi novou elektrárnou a původním mlýnem a jejíž vnitřní dispozici autoři pojali tak, že středem domu je v přízemí centrální hala s krbem a schodištěm a velká jídelna. Vilu obklopila rozlehlá zahrada, do které otiskl své zkušenosti i Karlův bratr Radomír, absolvent lednické zahradnické školy, který se také staral o provoz mlýna, pily a elektrárny.
Druhá světová válka ale leccos změnila. Syn Ellen a Karla se zapojil do protinacistického odboje, v rodinné vile se ke konci války navíc ukrývali uprchlí jugoslávští, francouzští a sovětští váleční zajatci. Po osvobození byly mlýn, pila a elektrárna znárodněny, přičemž provoz pily brzy skončil a budovy začalo využívat nově založené zemědělské družstvo. S nástupem komunistů k moci emigroval do Kanady Karel mladší, který se s rodiči už nikdy neshledal. Jeho otec i strýc Radomír byli na počátku 50. let po vykonstruovaném procesu uvězněni, Karel se domů vrátil s podlomeným zdravím, navíc s Ellen využívali jen část někdejšího rodinného sídla a rozprodávali jeho vybavení i cennosti, aby si finančně přilepšili. Po Karlově smrti, Ellen vilu prodala JZD Úsovsko, které vnitřní dispozice upravilo pro potřeby svého školicího zařízení. Mělo se uvažovat i o celkovém zvednutí stavby kvůli ochraně před povodněmi, k tomu ale nedošlo. Jak vila, tak sousední elektrárna přitom byly už v roce 1958 prohlášeny za kulturní památky...
V současnosti je Háj oblíbenou zastávkou turistů a vodáků, funguje tu občerstvení a zrekonstruovaná vila přeměněná už v 90. letech na penzion nabízí zájemcům možnost ubytování. Někdejší mlýn se proměnil v koňskou farmu. Rekonstrukcí prošla i elektrárna, která ročně vyrobí kolem 1300 MWh a mělo by jít dopředu si dohodnout prohlídku její haly. A mimochodem elektrárnu provozuje společnost sídlící ve Svitavách – kde všude člověk nenajde nějakou spojitost s rodným krajem?
Zpět ale k problematice "poslání do háje", kterou jsem tento příspěvek zahájil. Pokud nejste přímo z Mohelnice a nebudete tedy vyrážet od zmíněné kostelní věže, nabízí dvě varianty procházky (anebo vyjížďky) s výchozím místem při železničním koridoru, na němž Mohelnice leží. Chytíte-li vlak osobní, můžete se na cestu vydat z nádraží v Lukavici a ze silnice směřující na Bohuslavice zahnout na cyklostezku, která vás k elektrárně dovede, a pak můžete pokračovat kolem Mohelnického bagru a dalšího bývalého mlýna k Mohelnici (anebo kamkoliv jinam). "Rychlíková" varianta na nádraží v Mohelnici začíná i končí, kolečko po víceméně pevných cestách měří cca 9 kilometrů (viz mapa) – a v pohodě jej stihnete veřejnou dopravou třeba před nedělním obědem, i když bydlíte pod Kosířem a nepotrpíte si na oběd přesně ve 12 hodin – vyzkoušeno za vás.
Ještě dodám, že z roviny moravní nivy uvidíte při procházce i další dominanty Mohelnicka, byť ne zrovna na dosah ruky, spíše na dohled ostřejšího zraku. V blízkých kopcích si trůní hrad Mírov, kam na prohlídku určitě nechcete (ale kolem se můžete bez obav pohybovat, jako třeba my před časem s Větráním), opačným směrem jde vidět zámek Úsov, kde lze navštívit expozici lovecko-lesnického muzea, i tamní kaple sv. Rocha, o které jsem psal zde a také jsme se již u ní zastavovali s větrači. Nepřehlédnutelný je také lom Vitošov směrem k Zábřehu nebo větrné elektrárny směrem k Moravské Třebové...
Komentáře
Okomentovat