3. dubna 2018

Chřiby odhalily větračům svou jarní krásu i krvavý kousek historie

Do lůna chřibských lesů jsme na Velký pátek zamířili s další výpravou Větrání, tentokrát již ryze jarní. Nabíjeni slunečními paprsky, desítkami květů sněženek a dalších poslů jara u cest a ptačím zpěvem jsme toho dokonce stihli více, než bylo v plánu. Zkrátka nebylo moc proč spěchat domů, i když došlo i nějaká ta bahnitá překvapení. 

Původní plán počítal s patnáctikilometrovou trasou ze Salaše přes oblíbené výletní letovisko Bunč do Zdounek s tím, že kdo bude chtít, může vystoupit z autobusu už na Velehradě a trasu si o šest kilometrů prodloužit. Této možnosti někteří opravdu využili, zejména čtveřice zahraničních účastníků se chtěla na toto významné poutní místo podívat. Své patnáctihlavé "salašské" skupině jsem nakonec také nabídl prodloužení, s Velikonocemi se totiž po zimě otevřela rozhledna na Brdu, tak proč toho nevyužít, když bylo tak krásně.

Naše cesta nicméně začala krvavým návratem v čase, na hřbitůvku nad obcí jsme se zastavili u hrobů obyvatel Salaše, které zavraždila protipartyzánská nacistická jednotka jen několik málo hodin před osvobozením vesnice. Tragédii připomíná kousek za obcí také památník, větrací trasa ovšem vedla do protějšího svahu, jediného výraznějšího stoupání toho dne, k nedávno otevřené rozhledně, která ohromí už jen svou originální podobou dvou do sebe zaklesnutých sedmiček určitě (zmiňoval jsem se o ní již tady). Z vyhlídkových plošin se nabízí výhled především na Salaš a údolí Salašky táhnoucí se k Velehradu, o něco dále je pak vidět Uherské Hradiště a za ním masiv Bílých Karpat. Pokud tu tedy nejste jako my dopoledne a nekoukáte přímo do sluneční záře...

Od rozhledny jsme již zamířili do skrytu lesa, cesta i přes občasné bláto tak příjemně ubíhala, že jsme brzy došli až pod nejvyšší chřibský vrchol, výše zmíněné Brdo. Než jsme však na něm stanuli, připomněli jsme si, že přes Chřiby měla vést dálnice, po jejíž stavbě zůstaly terénní úpravy, různé propustky či nedokončené mosty. Shodli jsme se, že je dobře, že dálnice nakonec nebyla dokončena, ona totiž bohatě stačí hřebenová cesta, kde se to hemží stovkami lidí přicházejícími na Brdo z nedalekého parkoviště na Bunči. Až dosud jsme totiž po trase potkali jen dva turisty na rozhledně nad Salaší a cyklisty u bývalé lovecké chaty Hubertka, jinak maximálně ptáky a motýly. Oproti tomu na Brdu bylo živo jako v mraveništi, čímž jsme si ale rozhodně nenechali zkazit parádní kruhový výhled z této jediné chřibské kamenné rozhledny. 

Na Bunči, už v plném počtu, když dorazila "velehradská" skupina, jsme si před sestupem do Zdounek dopřáli občerstvovací pauzu, někteří během ní neseděli jen ve zdejší restauraci, ale zavítali i k blízké Kubitově studánce a k pomníku padlým členům partyzánského oddílu Olga, který tu za druhé světové války působil. Sestup ke Zdounkám po zelené značce se zdál podle mapy být docela nudný, ovšem v reálu to byla cesta s řadou překvapení. Nechyběla doslova jezírka bláta, brody přes potok, také popadané stromy. Vísky Divoky, která spadá pod Zdounky, jsme ale dosáhli bez úrazů, jen tu více, tu méně oděni do hnědé. Dědinku zrovna obcházeli místní hoši s řehtačkami, někteří z větračů se pro štěstí nechali ve tváři pomalovat popelem. 

Zbývalo ujít ten nejméně záživný úsek po silnici do Zdounek, v tomto městečku jsme si ještě prohlédli zámek a kostel Nejsvětější Trojice a pak už na zaprášené a ošuntělé nádraží přijel od Zborovic stařičký motorák, který nás přiblížil domovu. Nutno podotknout, že tak trochu načerno, protože koupit jízdenku pro 23 lidí na nádraží bez pokladny a ve vlaku bez průvodčího je docela věda. Z Kroměříže už ale všechno proběhlo podle pravidel...

A podle pravidel budeme cestovat i na příštím Větrání, kdy se vydáme na trasu v blízkosti tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda a řeky Bečvy mezi Hranicemi a Lipníkem nad Bečvou. V sobotu 14. dubna na viděnou. Více na stránce Větrání.

















Žádné komentáře:

Okomentovat