16. dubna 2018

Na trase podél Ferdinandky větrači zavítali i pod zem

Procházka pod půl druhého století starou klenbou opuštěného železničního tunelu ve Slavíči byla tím nejsilnějším momentem výletu Větrání, na který jsme se vydali o uplynulé sobotě. Velkou část trasy jsme totiž sledovali někdejší Severní dráhu císaře Ferdinanda a právě slavíčský tunel patří k jejím největším zajímavostem. 

Pro pořádek je ovšem třeba uvést, že podle původního plánu jsme se měli u kolejí v úseku mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi ocitnout pouze dvakrát, při průchodu pod zdejšími viadukty v Jezernici a v Hranicích a po trase jsme měli zamířit například ke zřícenině hradu Drahotuš. Jenže březnová vichřice a následně vyhlašované zákazy vstupů do lesů tento plán jaksi narušily. A tak jsem trasu výletu stáhl z lesa k železnici a k Bečvě. A podle všeho to nebylo špatné rozhodnutí, protože se na cestu se mnou vydalo 33 turistů včetně pěti zahraničních. 

Hřbitovní kaple v Drahotuších
Než jsme však vyrazili podél trati a řeky k Lipníku, zastavili jsme se v centru Drahotuš, které jsou stejně jako vedlejší Slavíč administrativní částí města Hranice. Kdysi ale Drahotuše byly samostatným městem, svědčí o tom na vesnici poněkud honosnější zástavba v okolí kostela sv. Vavřince, do kterého jsme nakoukli. Dojem ze vsi nicméně výrazně kazil hustý provoz, a tak jsme se moc nezdržovali a zamířili na cyklostezku, která nás za výhledů na palác Helfštýna na kopcích na jedné straně a na lesy, kudy jsme měli původně jít na straně druhé, dovedla ke Slavíči. 

Severovýchodní portál tunelu, kterým jezdily vlaky jen nějakých padesát let a snad od té doby se o něm říká, že byl postaven jen z dobrého císařova rozmaru, nebyl k přehlédnutí. A světlo na druhém konci tunelu také ne. Jeden z místních obyvatel dostal echo, že se blížíme, a rozsvítil v tunelu i několik světel, která sice odhalila poměrně velkou kaluž jen kousek od "našeho" vstupu, ale to nás neodradilo. Vodu a bláto jsme přešli bez úhony a pak už si jen užívali nevšední cesty podzemím. U zdobnějšího jihozápadního portálu tunelu samozřejmě musela přijít skupinová fotka...

Vpravo na kopci Helfštýn...
Nedaleko tunelu jsme se zastavili ještě u bývalého strážního domku u původního náspu trati a pak pokračovali k dalšímu cíli - Jezernickému viaduktu, který trať v terénu převádí po svých čtyřech desítkách oblouků. Pravda však je, že některým viadukt už tak zajímavý nepřišel, zatímco jiní hledali ten správný úhel pro svou fotku této technické památky (o viaduktu jsem se zmiňoval v článku o zajímavých mostech). 

Přes osadu Přední Familie jsme se brzy dostali na břeh Bečvy, která pak byla naším průvodcem až na kraj Lipníka. Protože byl teplý slunečný den a v řece nebylo tolik vody, někdo navrhl, že bychom mohli pokračovat přímo korytem. Do vody se ale nakonec nikdo neodvážil, ostatně proč slézat v nevhodné obuvi z rozkvetlých břehů nabízejících krásný výhled na Helfštýn nad námi nebo třeba i na onen viadukt nyní pěkně z dálky? Ale třeba by to nebylo špatné, nicméně Lipníku jsme dosáhli suchou nohou. 

U sochy sv. Jana Nepomuckého se skupina začala poněkud zmenšovat o ty, kteří chtěli být dříve doma, a tak jsem vyhlásil, že ještě projdeme kolem židovských hřbitovů a dojdeme do centra chráněného jako městská památková rezervace (psal jsem o ní již dříve tady), kde výlet ukončíme a buď se s některými setkám u vlaku, anebo ne. Někteří tak využili možnost obejít si místní památky, jiní využili času do odjezdu domů k občerstvení... a u toho vlaku se nás sešla asi polovina, ale to už není důležité – důležité totiž je, že do kroniky Větrání tak můžu připsat další fajn výlet. 














Žádné komentáře:

Okomentovat